Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

Jiří Žáček:
Ostrovy pokladů

„Zachvějeme-li se úzkostí o dítě, zachvěli jsme se o člověka, o zemi, o přítomnost i budoucnost,“ napsal František Hrubín. „V dítěti milujeme člověka a jeho svět, v dítěti doufáme nejsilnější a nejjasnější nadějí.“

Chceme pro děti vystavět krásnější svět, ale pro samé starosti s budoucností zapomínáme na přítomnost. Máme pro děti málo času i trpělivosti. Rozumíme jim? Známe jejich radosti a starosti? Nevnucujeme jim náš vlastní model štěstí, zatímco ony si štěstí představují jinak? Chceme jim vůbec rozumět?

Svět dětí je větší, barevnější a bohatší nežli svět dospělých. Tvrz řádu a logiky, do níž jsme se uzavřeli, je ze všech stran obklopena tajuplnými končinami dobrodružství a fantazie, které patří dětem a kde z nás dospělých nezabloudí jen ti, kteří si dokázali uchovat dětskou spontánnost a bezelstnost. Praktičtí lidé, kterým je všechno jasné, mají sklon děti podceňovat, jako by byly pouhým polotovarem člověka, anebo jim díky vlastní krátké paměti závidět tzv. bezstarostný věk. Čerta bezstarostný! Kdo si troufá tvrdit, že malý človíček má malé problémy, že jeho lásky a smutky jsou menší než naše? Vždyť si jenom hrají! namítne někdo. Ale hra neslouží dítěti k ukrácení dlouhé chvíle, to jen my dospělí hrou zaháníme nudu – dětská hra je vážnou prací, způsobem poznání, osvojení světa a jeho zákonů.

V dětech pochopitelně najdeme pouze to, co do nich vložily předchozí generace, ať už biologicky, či výchovou. Kdo si však myslí, že u dětí nejvíc pořídí s kazatelstvím a karatelstvím, spláče nad výdělkem. To platí pro rodiče, pro učitele i pro básníky. Vždyť ani my velcí nemáme rádi vztyčený prst a krákorání neomylných poučovatelů. Raději si s dětmi hrajme, bude to účinnější, ale také zábavnější. A přitom se dozvíme leccos nejen o dětech, leč i o sobě.

Pro dítě je nový a tajemný nejen svět věcí, ale i svět slov. Řečeno s Františkem Hrubínem, „slovo je pro ně hračkou, která se mění v nástroj, v klíč, jímž všechno otevřeš“. Slovo je magickým zaklínadlem, s jehož pomocí lze svět pochopit a tedy také ovládnout. Dítě čaruje se slovy tak, že mu básník může závidět. Moje děti Markéta a Jakub mě často odsoudily k bezmocnému údivu svými nápady, které ve šťastné chvíli sypaly z rukávu. Namátkou: „Lípy jsou lípy, protože jim je líp.“ „Když prší, louže mají husí kůži.“ „Jsem unavený jako železniční přejezd.“ Co na tom, že spousta dětských metafor vzniká bezděčně nebo omylem; vždyť obdobně vznikla i řada vynálezů, které pohnuly světem.

Jak by se básník mohl odvážit poučovat ty malé mistry metafory? Spíš se snaží pochopit a domýšlet pravidla hry, aby mohl být pro děti spoluhráčem. Nesmí na ně šišlat ani doslova, ani obrazně, to by to prohrál už předem. Může klidně mluvit o věcech, které zdánlivě nepatří do dětského světa: Vyvolá-li u dětí otázky, tím líp. Nesmí děti podceňovat, ale hlavně nesmí nudit. Malé ani velké. Věřím, že dobrou dětskou knihu si s chutí přečte i dospělý čtenář.

Psát pro děti začne člověk obvykle v čase, kdy se stane rodičem. I za mé první dětské básničky může má dcera Markéta, za pozdější i syn Jakub, ale už dávno předtím, než přišli na svět, jsem si vedle tzv. vážné poezie psal do šuplíku všelijaké hříčky, parodie, žertíky. Takže mohu klidně říci, že dětské básničky píšu tak trochu i sám pro sebe. Moje první knížka pro děti se jmenovala Aprílová škola. Proč? Ještě jako kluk jsem si vymyslel takovou školu, kde si učitelé na apríla vymění role se žáky. A dodnes jsem přesvědčen, že taková škola naruby by prospěla školákům i učitelům.

Psát pro děti, to znamená spolu s Františkem Halasem věřit, že „věčně naléhavé a opakované dětské PROČ a chtivá PROČ básníků nedají světu, aby zestaral“. Psát pro děti znamená objevovat svět, kde se žije na plné pecky, kde se člověk nikdy nenudí, kde zázraky života v nás ještě budí úžas a touhu přijít všemu na kloub. Psát pro děti znamená objevovat nové a nové ostrovy pokladů, které nejsou směnitelné v žádné bance, ale pouze v lidském srdci.

(Učitelské noviny 17. 12. 1981)