Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

Jan Plachetka
Slunečník do deště

Jiří Žáček vlastně jen parafrázoval legendární slogan Vladimíra Jiránka „Pamatujte, že nejlepší dárek jste vy sám“, když minulý měsíc za přispění fotografa Josefa Loudy a grafičky Kateřiny Bobkové vydal u Š+Š sbírku sonetů. Lepší dárek k nedávným pětašedesátinám si sotva mohl přát a představit.

Název knížky Červené paraplíčko odkazuje k prosluněnému „erotickému“ obrazu Josefa Mánesa a zároveň jakoby k lepším časům, které si asi každý nosí v sobě – jako vzpomínku, nebo jako přání. Sentimentem, nostalgií ani drásavými sny však tenhle příjemně kapesní svazek rozhodně nepřetéká. Ani pozérskou zašifrovaností.

Být srozumitelný je výsadou básníků, kteří umějí (rozuměj: ovládají řemeslo, ctí jazyk a nechybí jim obraznost a esprit) a kteří mají co říci. Žáček je sice lyrik, ale umí i vyprávět a jako letitému aforistovi a epigramatikovi mu neschází cit pro absurditu, paradox a pointu. Neruda a Gellner, ale i Havlíček, Nezval, Kainar nebo Karel Čapek by z něj asi měli radost. Nestihli to, a tak je to na nás – abychom se pokochali Žáčkovou nápaditostí, rozhledem, upřímností, osobním nasazením i zručností (včetně rýmů: „…v putyce za nás drží stráž / bit moralisty, proklet snoby / smutný jak vorvaň v poušti Gobi – / Švejk de la Mancha, bratr náš.“ nebo „Ani já se nevymykám. Jak vy? / Z obliga jsou jenom nebožtíci v rakvi.“).

Žáček vyučuje. Jak tematickým záběrem, tak bezostyšnou angažovaností se zcela vymyká představě o dosluhujícím veršotepci důchodového věku, on něhož by čtenář očekával leda tak mistrovské piruety na vyzkoušené, nevzrušivé melodie. Ovládá umění nestárnout, nenudit a oslovovat „napříč spektrem“, věkovým, pohlavním i sociálním. Kdyby se dnes sestavoval žebříček nejvlivnějších žijících českých literátů (o básnících ani nemluvě), Jiřímu Žáčkovi by náležela jedna z nejvyšších příček.

(Literární noviny 49/2010)