Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

Ivan Matějka
S tím ani Satanáš nic nezmůže

Jiří Žáček a Adolf Born se poprvé v jedné knížce sešli roku 1978. Mladý básník tehdy poslal rukopis dětských básniček přímo zavedenému ilustrátorovi. A protože se to Adolfu Bornovi líbilo, mohl Žáček Albatrosu, kde tenkrát o dětskou poezii nestáli, oznámit, že jeho novou knihu může ilustrovat slavný malíř A. B. Aprílová škola se mezitím stala klasikou české dětské četby a spolupráce básníka Žáčka a výtvarníka Borna se stala něčím téměř běžným – přesto však stále, i ve své početnosti, jedinečným, nepřehlédnutelným. Do řady knih, které spolu vytvořili, se předloni zařadily Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky, převyprávěné pohádkové příběhy různých národů s hororovým nádechem. Knihu vydalo nakladatelství Slovart, jehož je Adolf Born kmenovým spolupracovníkem. Její čtenářský úspěch stvrdilo udělení Zlaté stuhy v kategorii nakladatelský počin.

Stejný nakladatelský dům nyní vydává obdobně pojatý svazek – Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky. Čtyřiatřicet vyprávění je opět sesbíráno z celého světa. Tuzemské pohádky reprezentuje Kouzelník Žito. Důvěrně známé lidové příběhy typu Kocour v botách (zde ve verzi francouzské) či Sněhurka (ve verzi německé) doplňují exotické pohádky africké, perské, arabské, vietnamské či indiánské. Nejexotičtější se mi osobně jevila „udmurtská“ pohádka, neboť jsem musel nahlédnout do encyklopedie, kam její vznik situovat. Kdo stejně jako já nevíte, tedy vězte, že Udmurtsko je jednou z malých republik na východě Ruské federace. Leží mezi řekami Kama a Vjatka.

U pohádek však nakonec není podstatné, kdo a kde si je jako první vyprávěl – stejně nakonec zjistíme, že v pozměněných verzích obíhají jejich témata kolem světa –, ale jejich poslání. Jiří Žáček v kratičkém doslovu připomíná slova Friedricha Schillera: „V pohádkách, které mi v dětství vypravovali, jsem nalezl hlubší smysl než ve všech životních pravdách dospělého věku.“ K tomu Žáček dodává, že pohádky vnášejí smysl a řád do světa, v němž se děti obtížně orientují. „Umožňují jim vyznat se v bouřích emocí, jež dětmi často zmítají. Učí je optimistickému vidění světa, bez něhož je zdravý vývoj malého človíčka nemyslitelný. Pohádky jsou názornými lekcemi etiky, v nichž se děti učí rozlišit dobro a zlo,“ míní Jiří Žáček. Názorně to tak dokládá v textech, které převyprávěl. V žádném nechybí konečné poučení. Například: „Tak to chodí od počátku věků, že laskavost zmůže víc než tisíc kouzel.“ Nebo: „Mimochodem, všimli jste si, že nejchytřejší bývá ten, o kterém náfukové tvrdí, že je hlupák? Tak bacha.“ A ještě do třetice: „Tak se mi to líbí – darebáci ať jsou potrestáni a lidé dobří odměněni; s tím ani Satanáš nic nezmůže.“

Jiří Žáček není jen pouhým vypravěčem něčeho, co si přečetl jinde. Ale i přes výrazný autorský podíl na textech zůstává v této knize pokorným služebníkem oné tisícileté tradice pohádkářství. Svým jedinečným stylem zmnožuje totiž metodu dávných anonymních vypravěčů, kteří přidávali k vyslechnutým příběhům své detaily, své peripetie, své postavičky, uchovávali však jejich mravní poselství.

Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky rozvíjejí však ještě další obecný rys pohádek. Všechny jsou jakýmsi „domácím kurzem fantazie a představivosti“, tedy něčeho, co je pro lidské myšlení stejně důležité či dokonce důležitější než racionální logika. A právě zde získává básník výrazného pomocníka v ilustrátorovi. Na Bornových obrázcích ožívají prapodivní ptáci, nevídaná zvířata a tvorové, které ani nejsme schopni zařadit. Vidíme tu nevídané – živé stromy, mluvící medvědy, oslíky, od nichž padají dukáty, ze začarovaných hrnců vyskakují japonští stařečci, kočky se proměňují v princezny. Přes neuvěřitelnost, prapodivnost a čarodějnost zobrazovaného si Bornovy barevné ilustrace uchovávají laskavost. Neděsí, potěší. Doufejme, že podobných – laskavých, moudrých i hravých – setkání s pohádkou nám Jiří Žáček a Adolf Born přichystají ještě několik.

(Literární noviny 15/2013)