Jiří Žáček 

autorské stránky

Proč se vždycky urodí víc Nezvalů, Seifertů,
Halasů, Holanů a Hrubínů než Šaldů?
Protože básnické múzy jsou mnohem půvabnější,
než ježibaby teorie.

Z recenzí a článků

Poezie hořká jako ty, náš osude

Recenze se píší na knihy, jen výjimečně na časopiseckou publikaci, a u básníka Jiřího Žáčka, který knižně publikuje hojně jako málokdo, může se zdát absurdní nepočkat si na jeho novou knihu veršů, nicméně nebesa v zastoupení básníkem (kým jiným než básníkem?) Petrem Cincibuchem mi položila na hraničku knížek k recenzi rozhovor s Žáčkem a jeho nové verše podle mého soudu tak pozoruhodné, že snad ospravedlňují výjimku: recenzi na čtyři strany Cincibuchovy splendidní revue Medicína & umění (2016/2).

Na nich se čte nejprve „netradiční interview“ Jiřího Tušla, v působivé zkratce sledující básníkovu tvůrčí cestu a resumující pohled na dnešní situaci české literatury, pak výstižný životopisný medailon a impozantní čísla o díle: básně a výbory – cca 25 titulů, verše pro děti a výbory: přes 50 titulů, epigramy, parodie, nonsensy – 17 titulů, aforismy – 8 titulů, prózy – cca 10 titulů / divadelní a televizní hry – cca 10 titulů / překlady a spolupráce na překladech – cca 25 titulů / vydaná CD a CD-ROMy – cca 2 desítky titulů. A nakonec „dosud nepublikované verše Jiřího Žáčka“, inspirované steskem po zesnulé ženě, ale také cyklus veršů KAVÁRENSKÝ POVALEČ s podtitulem Soukromý průvodce po pražských i mimopražských kavárnách.

Je pravděpodobné, že než má recenze vyjde, bude už jmenovaný cyklus v nové knize na pultech obřích i už jen ojedinělých trpasličích knihkupectví; v tom případě prosím čtenářky a čtenáře, aby viděli v následujících odstavcích doporučení k její četbě. Rozhovor pořízený Jiřím Tušlem je výborný úvod k nejnovější Žáčkově poezii. Shrnuje poznání, k němuž během sedmadvaceti let dospěl básník, roku 1989 upřímně věřící, že ve svérázné podobě nadchází nejlepší možná doba pro život a poezii. Nyní však:

„Mám neodbytný pocit, že kádrováci, kteří prolustrovali českou literaturu po tzv. sametové revoluci, byli ještě radikálnější než stalinisté z 50. let. 25 let hustí univerzitním studentíkům do hlav, že vše, co vyšlo před listopadem, je propagandistický šunt, a tak se jim podařilo vyautovat i takové velikány, jako je Nezval, Vančura, Halas, Fuks, Kainar a další. Že odepsali i naši generaci, to už ani nedodávám – v téhle zemičce je lustrování národní koníček. Čtenáři jsou naštěstí dost inteligentní, aby si to všecko přebrali.“

Jiří Žáček roku 1989 sdílel jako většina národa, zvoníků klíči na podzimních náměstích, naději v lepší budoucnost, vítězství pravdy nad lží, volnosti nad dozírateli, lásky nad pravidelně závistivou nenávistí. Už na sklonku toho roku utrpěla tato jeho důvěra na úvěr první těžkou ránu: jeho básnická parafráze Aristofanových Ptáků, která budila nevoli strážců minulého byrokratického režimu, ale díky solidaritě rozumných tvůrců nebyla zakázána, byla v prosinci 1989 stažena z repertoáru Národního divadla, aby ji prý demokratická moc právě se etablující nemohla vztáhnout jako útok na sebe.

Básník se nyní v rozhovoru s Jiřím Tušlem o této lapálii, o tomto prvním signálu, že je třeba zapomenout na naděje v překonání strachu, vůbec nezmiňuje. Považoval to tehdy a ještě dlouho potom bezpochyby za recidivu ještě přežívající trapné minulé praxe, přesvědčen, že dosažená, většinou vyvzdorovaná pozitiva budou zachována a také podstatně rozmnožena. Ještě roku 1997 o druhém Bítově, kde byl okouzlen vlídným přijetím a žertoval, že Jiří Kuběna „tam nahoře zajistil zlaté indiánské léto“, napsal krátkou neskeptickou poznámku:

„… žádná bohémská extravagance nebyla tentokrát na programu. Víno se pilo, řeči vedly, a kdo naslouchal, ledacos zaslechl. Například, že neexistuje žádná mladá poezie, ba ani poezie jako taková. Mně spíš připadá, že poezie existuje – navzdory tomu, nebásníci hodní toho jména už téměř nejsou. (…) Neexistence mladé poezie mě však potěšila, neboť pamatuju časy, kdy tzv. mladá poezie byla zvláštní autorskou kategorií, jakousi dorosteneckou ligou, v níž musel mladý autor mnoho let statovat, než byl milostivě připuštěn mezi dospělé…“

Žáček se na Bítově distancoval od někdejší „organizované péče o mladé autory“, řekl, že „byla jen špatně maskovaným pokusem o ideologický dozor“, a že tedy „není divu, nemnozí opravdu mladí dobrovolně rezignovali na oficiální publikování a dali přednost samizdatu, i když se tím vědomě odřízli od valné většiny čtenářů poezie“. A zavzpomínal, že „obruče povolovaly příliš pomalu“, „přestože se v 80. letech podařilo vydat „pár dobrých knížek poezie“, ale když jmenoval jejich autory, ještě se neodvážil uvést nikoho ze své generace.

Bezpochyby věděl, že lustrátoři, zdánlivě už rok předtím vymluvení, číhají a dráždit je, to by jim poskytlo vítanou příležitost spustit opakování drtivých výsměšných tirád, podle jedné z nichž (pisatele radši nejmenuju, jeden je už po smrti a druhý dost zrozuměl) je třeba bez opovržení vzpomenout „ani ne tak autory jako spíše jen několik sbírek či básní“, z Žáčka všeho všudy „asi tucet blues“. Ještě dnes ovšem i Žáčkovi hrozí, že bude vytažena hůl, kterou má po ruce vždy každý, kdo už chce kohokoli bít, když už nemá příšerně sladké bondyovské „právo zabíjet“.

Přesto Jiří Žáček už léta vůbec neváhá a nemlčí. Pět z šestnácti nových, dosud nepublikovaných veršů, které nyní uveřejnila Medicína & umění 2016/2, jsou básně stesku po básníkově ženě Evě, akademické malířce, která zemřela před třemi lety na rakovinu. Rakovina dala zabrat i básníkovi, vyvázl jen zázrakem a ne bez následků. Muselo být pro něho strašné spoluprožívat zápas nejbližší bytosti o život a její smrt.

Bylo to jistě o to strašnější, že celoživotní skeptik věděl o tom, čemu se říká rodové zatížení nebo i prokletí. Samozřejmě i vůči němu se zřejmě zkoušel opřít o svou skepsi, která je zvětšeninou mé vlastní nedůvěry ke všemu, co se stále traduje; vím, o čem píši, má první žena, také Eva, rovněž podlehla raku. Žáček o rodovém prokletí napsal Svatbu na Roudném 1942 aneb Tanec smrti:

„Svatebčané se šťastně usmívají, / jak právě vyběhli ze sálu / zrůžovělí tancem a láskou, // babička nevěsty, / která zemře na rakovinu v roce 1943, / maminka nevěsty, / která zemře na rakovinu v roce 1959, / nevěsta Růženka, / která zemře na rakovinu v roce 1982, / ženich Otto, / který zemře na infarkt v roce 1991, / a v lůně nevěsty embryo, / jež bude při narození / v předvečer Vánoc / pokřtěno jménem Eva, / která zemře na rakovinu v roce 2013. // Budiž jim země lehká.“

To je snad „lehkonohá bezstarostnost“ a „řemeslné rutinérství“ Žáčkovi vyčítané?

V básni 602 737 151 Žáček volá mrtvé ženě, aby se vrátila, ale jakoby mluvil přes sklo, chtěl by ji „znova přečíst svými dlaněmi“ a ptá se jí, zda se jí po něm nezastesklo, v jiné, ve Třech rocích, si spolu povídají, a na její postesknutí „tři roky jsme spolu nespali“, říká bez obalu „tři roky jsi mrtvá“ a pak si povzdechne, že s ní po třech letech spí „jako zamlada“ a sen je jeho „rajská zahrada“. Motiv ženiných dlaní se vynoří i v jedné básní cyklu provokativně nazvaného Kavárenský povaleč: v Café Melancholia básník srká „dvě deci splínu / a stesku po tvém klínu a po tvých horkých dlaních…“

Mezi ukázkami z Kavárenského povaleče je ještě jedna báseň stesku po zemřelé. Je to Café Noir, kde se vaří káva černá a hořká jako noc a jako láska a jako žal „po někom, kdo tě miloval, // a ty tu za ni držíš stráž, / víš dobře, že se nedočkáš // a marně sladíš černou kávu, / už nikdy sladší nebude, je hořká jako ty, / náš osude.“ Nevím, zda se už cyklus básní za Evou rozrostl nebo ještě rozroste, nemám ponětí, jak bude uspořádán, ale právě citované Café Noir by byla jeho skvělým závěrem.

Před Žáčkem napsali cyklus na své drahé zesnulé bytosti Vrchlický a Šalda. Vrchlický dokonce dva. V osmnácti nebo devatenácti si ještě nezralý budoucí básník v drobném šestidílném cyklu Lístky routy vyčítá, že zapomněl, „již to bude třetí léto“, na den smrti dívky, která „kvetla jako růže planá“. Šalda to komentoval: „V tom blaženém věku polodětském snadno se zapomíná; ale básník bere to ukrutně tragicky.“ Ukrutně tragicky bral Vrchlický už jako slavný bard smrt operní pěvkyně Klementiny Kalašové ve velkém cyklu Ē morta, který vyšel jako samostatná sbírka v srpnu 1889 a rozšířen 1894.

A „ukrutně tragicky“ zasáhla samého Šaldu smrt Růženy Svobodové. Vyrostl z ní Strom bolesti, jediná Šaldova básnická sbírka. Až na mladistvé Vrchlického verše požívají dva cykly Ē morta a sbírka Strom bolesti ve vývoji svých tvůrců a české lyriky vůbec značné vážnosti. Přesto mám Žáčkův cyklus za tři roky zesnulou Evou – při vší velké úctě k Vrchlickému a jeho poezii a při všem obdivu k básníku Šaldovi – za nejpůsobivější a nejhlubší. Je v tom jistě vývoj českého básnického jazyka a obrazu. Ale myslím, že je v to cosi i víc, větší životní zkušenost.

Lístky routy, sbírku Ē morta a Žáčkův cyklus veršů za Evou psali básníci v různém svém věku a jiné životní zkušenosti: Vrchlický v devatenácti, životem zatím netrápen, později verše za Kalašovou, s níž nikdy nežil, ve svých sedmatřiceti, ještě před katastrofou svého manželství, Šalda třiapadesátiletý, už sám vyváznuvší smrti, v tom jistě Žáčkovi blízký, avšak stejně jako Vrchlický roku 1889 sice prošlý literárními boji, ne však ponižováním, v jakém Žáčkovi stála po boku jeho celoživotní láska.

Báseň z cyklu za Evou by mohla uzavírat i celou sbírku Kavárenský povaleč, pointa „hořká jako ty, / náš osude“, slušela by teskným, hořkým, ironickým, sarkastickým, i téměř masochistickým básním, jako je Café Proměna, kde básník apostrofuje ústřední postavu Kafkovy Proměny jako svého bratra, či Kafé Moby Dick, kde mu po celoživotním vyčerpávajícím pronásledování Bílé velryby, už na konci sil dochází, že „ten Moby Dick“ je on sám.

Jestliže se Saturnin v kavárně baví svými uličnickými představami, „kavárenský povaleč“ Žáček se v kavárnách příliš nebaví, ani když se vysmívá pochybným celebritám (v Kavárně V.I.P.) a (v Café Tichá dohoda) iluzím o šťastných dobách, jen co se dohodnou všecky lobby a potom, potom Východ se Západem, Jih se Severem, Delon s Frankem Nerem i Bůh s Luciperem („snad se z toho, Pepo, / nepo / serem“). Ve Fotokavárně zpola ironicky, zpola nostalgicky pozdravuje Žáček „lovce krásy (…) v tom našem požehnaném předpeklí, / kde půlka světa chcípá hlady / a druhá krká z přežrání, / kde ani láska nelaská, jen loví, / kde i sám Bůh je dávno náhražkový“ a „už jenom krása náš svět zachrání“.

Kavárnou Bellevue napsal Žáček jednu z nejpravdivějších básnických zpráv o naší současnosti:

„V kavárně Bellevue / srkají svůj drink, / svůj koňak, absint, fernet, vodku, whisku, / a je to samý superman a king, / velmistři byznysu a zisku, / a je to noblesa a je to nádhera, / uvnitř jsou vlci, venku bloudí ovce / všechny mají zrak Jiřího Wolkera, / bezdomovce.“

Ani nejkonciliantnější básník své generace se nemůže smířit, jsa básníkem, s nelidským světem.

A stále překvapuje. Aniž zapírá Gellnera a Morgensterna v sobě, řekne své podstatné slovo k době náhle opřen o slavnou báseň představitele moderní české proletářské poezie.

To jsou ty paradoxy.

(Milan Blahynka, LUK 4/2016, 16.11.2016)

 

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní