Jiří Žáček 

Rozhovory

Jiří Žáček:
Nejlepší básně mají zůstat nenapsané

Jste předsedou Akademie literatury české. Můžete poodhalit jména nominovaných spisovatelů na Cenu Ladislava Fukse a také na Cenu Boženy Němcové? Bude letos výběr z kandidátů těžší než předchozí roky?

Slavnostní předání cen Akademie literatury české proběhne 4. dubna 2009 od 14. 00 v Zrcadlové síni Klementina a do té doby jména laureátů nezveřejníme. To pravidlo Akademie přijala již při svém založení a není důvod je měnit. Prozradím jen, že kandidátů na Cenu Ladislava Fukse za celoživotní dílo jsme měli šest, kandidátů na Cenu Boženy Němcové za pozoruhodnou knihu posledních dvou let bylo ještě více. Hlasování, ať už osobního nebo korespondenčního, se zúčastnilo, nepletu-li se, 26 členů Akademie. Kdo má zájem dozvědět se o Akademii víc, najde informace na www.akademielc.cz.

Předání cen ALČ tedy proběhne zhruba v době, kdy vyjde toto číslo Dokořán, takže možná budou čtenáři už laureáty znát. Povězte nám raději něco o sobě. Říká se, že život člověka je předurčen prvními roky. Jaké jste měl dětství?

Viděno přes propast času, prožil jsem šťastné a bezstarostné dětství. Bydleli jsme v rodinném domku s dědou a babičkou a ti mě všemožně rozmazlovali, protože jsem byl jejich první vnuk. Za největší křivdu jsem považoval, že mi bylo odepřeno chodit do školky. Potřeboval jsem mít kamarády a doma jsem měl jen mrňavého brášku a ještě menší sestřičku. Ale to se spravilo, když jsem začal chodit do školy. Tam jsem si kamarády mohl vybírat. Díky tomu, že jsme neměli k dispozici televizi ani počítače, neprodřepěli jsme dětství doma, ale většinu volného času jsme prolítali venku, aniž se kdokoliv bál, že přijdeme k nějaké úhoně. A jestli se o nás maminky bály, my jsme to nevěděli. Padesátá léta v proletářských Strakonicích byla poněkud drsná, ale žádná nuda. Když chtěl kluk obstát, musel se umět porvat třeba i s přesilou. Každé sídliště mělo minimálně jeden početný klukovský gang, pro který naše sedmičlenná uliční partička byla směšný soupeř. Když uvážím, že při klukovských bitkách – možná i pod vlivem válečných filmů – se běžně bojovalo kamením a praky, dodnes žasnu, že žádný z nás nepřišel o oko ani o život. Tenkrát se vychovávalo podle zásady Škoda rány, která padne vedle, a otcové nabádali kantory: Pane učiteli, kdyby ten náš rošťák zlobil, tak ho seřežte a já mu doma ještě přidám! Ale při všech těch lumpárničkách jsme stačili číst a navštěvovat knihovnu, sportovat, docházet do vodáckého kroužku. Ale kdoví, jestli si dětství neidealizuju – kdybych své tehdejší zážitky viděl natočené jako dokument, možná bych se dneska zhrozil, že to byla džungle nejen před tabulí, jako někde v Bronxu.

Kdy jste poprvé zažil rozkoš ze slov?

Určitě už v prenatálním věku. A po narození tím spíš. Byl jsem svědkem fascinace jazykem u svých dětí a vnoučat, která ještě zesílila, když ti človíčkové začali sami slovně experimentovat. Se mnou to muselo být stejné. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když se začtu do Erbenovy Kytice, erbovní knížky mého dětství; tu magii slov, která mi tehdy učarovala, cítím dodnes. Stejně tak si dodnes vybavuji, jak mě maminka dokázala rozbrečet lidovou písničkou Osiřelo dítě. „Když hlavičku češe, krev potůčkem teče…“ To je přece úděsnější hrůza než v nejrafinovanějších Hitchcockových filmových hororech! Ale také vzpomínám na rozpustilé a hambaté písničky, které si prozpěvovala moje veselá babička Anča a které ve mně budily zvláštní euforii tabuizovanými tématy i slovy.

S láskou vzpomínám na svého dávného přítele a učitele básníka Vlastimila Maršíčka. Vždycky říkával: „Pište jen tehdy, nemůžete-li jinak.“ Platí to i dnes?

Tahle rada nepochybně platí dodnes, i když je řečena se staromódním patosem, který dnešním mladíkům může připadat legrační. Potíž je v tom, že každý grafoman prohlásí: Nemohl jsem jinak. A který arbitr rozhodne, kdo z nás psavců je básník a kdo grafoman? Ale možná je to ještě jinak. Možná autor musí napsat 50 básní, aby se mu mezi 49 průměrnými a podprůměrnými zaskvěla jedna geniální. Místo té okřídlené rady mohu mladým básníkům doporučit, aby se zašli podívat do Paláce knihy v Luxoru, kde mě mezi těmi tunami čtiva vždycky přepadá mocné nutkání pověsit pero na hřebíček a místo psaní se raději věnovat chovu kentaurů nebo pěstování čtyřlístků. Kdo v Luxoru neztratí odvahu, ať píše.

Kdysi dávno jsem slyšel, že je člověk básníkem, i když krájí cibuli...

Při krájení cibule ani na WC si jako básník nepřipadám, dokonce ani při psaní. Po pravdě se ošívám i při oslovení „básníku“. Všimněte si, že skoro v každém béčkovém nebo céčkovém českém filmu bývá komická postava „básníka“, totálního trotla, který ani neumí spočítat, kolik je dvakrát dvě. Přitom většina básníků, které znám, má vysokoškolské vzdělání. Nejspíš je zapotřebí pro pobavení té poloviny národa, která má - podle špičkových českých psychologů – inteligenci debila, čas od času zesměšnit „intoše“. Ovšem na pana doktora si filmaři netroufnou, na inženýra, manažera nebo právníka taky ne, tak jim zbývají už jen kantoři a básníci. Je to vlastně jen pokračování toho trendu, kdy se lidem s maturitou nebo vysokoškolským titulem nadávalo „Ty inteligente“. Ale bodejť by se lid nebavil – vždyť ti básníci jsou takoví pošetilci, že píšou verše za plat 0,0 káčé, ba dokonce utrhnou dětem od huby, aby si zaplatili vydání knížky, kterou beztak nikdo nebude číst! Nejsou boží? Kdo by taky dneska četl, ne? To už dávno není trendy! - Přeháním? Kéž by. Zapněte si televizi – lidé, kteří ani neumějí kloudně česky, předvádějí národu okázalé pohrdání národní kulturou. Vždyť i poslanci a senátoři, tedy teoreticky elita národa, až na čestné výjimky odepsali kulturu jako zbytečný luxus. O velkopodnikatelích, kteří přišli k miliardám při podivných privatizacích, škoda mluvit. Kdo z nich zasponzoruje třeba knižnici českých klasiků nebo hudební festival? Ani jeden. Nikdo se netouží proslavit jako mecenáš. Co by z toho měl? Nežijeme náhodou v éře všeobecné, státem podporované a lidem vděčně přijímané barbarizace? Není divu, že básníci v Čechách vymřeli. Ne že by se poezie nepsala, píše, a občas i vynikající. Ale autorita básníka, jemuž se naslouchá, skončila se Seifertem, Skácelem, Mikuláškem. Dnes píšou básníci sami pro sebe a pro své kolegy. Lidé si nechali namluvit, že světu nejlépe rozumí ekonomové a bankéři, politice generálové a lásce sexuologové. To nás tedy natřes pámbu!

Napsal jste mnoho sbírek poezie. Která z nich Vám nejvíce přirostla k srdci? A jsou knížky jako děti, co žijí svým životem?

Ano, knížky jsou jako děti, ale na rozdíl od potomků, které musíme milovat pokud možno stejně, abychom některému z nich neotrávili duši křivdou, knížky můžeme klidně i zavrhnout, ony nám to odpustí. Ale takovou zavrženou knížku já žádnou nemám, nanejvýš takovou, která měla ještě pár let zrát. Nejmilejší je mi Aprílová škola, moje první knížka pro děti. Připomíná mi léta, kdy jsem díky svým potomkům objevoval fantastický svět dětí.

Myslím, že to bylo na Valné hromadě Obce spisovatelů 15. listopadu v Praze, kde bylo řečeno, že jste jediným současným českým básníkem, kterého jeho verše dokáží uživit…

Aspoň vidíte, jak vznikají fámy. Mně živí především důchod, a když k tomu připočtu honoráře za slabikář, za dětské knížky, písňové texty a humoristické úlety, měsíčně mi vyjde skromná částka, jakou si vydělá špičkový manažer ČEZu asi tak za 10 minut. Určitě mě neživí poezie. Ono by to ani nebylo slušné, živit se psaním básní. Poezie se má psát z lásky, ne pro peníze.

S kým byste nejraději proseděl a propovídal u jedné sklenky červeného celou noc?

Spíš než s umělci bych rád prodebatoval noc se svými předky a prapředky. Vždyť já se třeba vůbec nepamatuju na dědu a babičku z matčiny strany. Rád bych se o nich, a tedy také o sobě, dověděl víc. Jedna sklenka červeného by na to ale nestačila.

Koho si nejvíce vážíte ze současných českých spisovatelů?

Nemám rád jmenovačky, při nichž člověk musí hlídat, aby na někoho nezapomněl. A kdybych odpověděl upřímně, nejspíš bych preferoval nestárnoucí klasiky. Když jsem se ve špitálu vzpamatovával z těžké operace, nechal jsem si z domova přinést povídky Oty Pavla a Williama Saroyana, ty v sobě mají životodárné fluidum. Dnes před klasickou beletrií dávám přednost esejistice, právě teď si čtu v ekologicko-taoistických knihách geologa Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější, Makom: Kniha míst a Dýchat s ptáky. Autor prochází světem s otevřenýma očima i otevřenou myslí a přestože v sobě nezapře vzdělaného vědce, umí se nechat okouzlit přírodou i uměním, má dar empatie, vnímá tajemství věcí. Žádné pseudoromantické blouznění, ale objevování skrytých vztahů a procesů. Inspirativní čtení.

Na letošní sebeironické péefce sedíte na tříkolce a nezadržitelně se na ní řítíte kupředu. Lze jen kdesi v dáli najít vše, po čem toužíme, nebo mnohé máme doslova nablízku, pouze o tom nevíme?

Možná že hledáním štěstí na opačném konci světa ztrácíme štěstí, které na nás čekalo za humny. Ale to není důvod, abychom se bránili opačný konec světa spatřit na vlastní oči. Nicméně čím dál víc mi připadá, že stěhování národů, v něž se proměnila turistika, není pro svět žádným požehnáním. Ještě za časů Hanzelky a Zikmunda vzdělaní cestovatelé poznávali svět, aby necestujícím peciválům přiblížili exotické země. Dnes znudění nešťastníci přelétávají po zeměkouli od jednoho McDonalda k druhému, aby zjistili, že hamburgery mají všude stejnou chuť. Kolikrát ani nevědí, ve které zemi zrovna jsou. Slovensko nebo Slovinsko? Litva nebo Lotyšsko? Mozambik nebo Kamerun? Nepál nebo Tibet? Proč nesedí doma na zadku, když je to cestování vlastně ani nebaví? Proč pomáhají roztáčet kola turistického průmyslu, který se významně podílí na drancování surovinových zdrojů a v řadě zemí způsobil úpadek zemědělství i řemesel? Nebylo by rozumnější, kdyby místo povrchního poletování po všemožných Tramtáriích objevovali kulturní a přírodní klenoty, které mají za humny? Měli bychom si začít zvykat na skromnější dovolené. Obávám se, že současná finanční krize je první signál kolosálních změn, které nás všecky naučí netušené skromnosti. A jestli se k těm změnám neodhodláme sami, ona už si s námi Země poradí. Člověk nemusí být vyznavač Lovelockovy teorie živoucí planety Gaii, aby viděl, že si pod sebou lidstvo přičinlivě podřezává tu svou opičí větev, na které se pyšně naparuje.

S kým básník, který se své múze věnoval téměř celý svůj život jako Vy, podepisuje tzv. archu úmluvy? Sám se sebou nebo s tím nejvyšším, jenž tu a tam pohrozí prstem, jindy spiklenecky přivře oči?

Na to, abych nelhal, nekradl, nevraždil a miloval své bližní, nepotřebuji Pánaboha. Střízlivě vzato, člověk podepisuje cosi jako úmluvu jen sám se sebou. Vím ale také, že psaní je víceméně iracionální činnost, že při ní nestačí pevná vůle a disciplína, že musí přijít inspirace, že básně se rodí jakoby mimo nás, jako kdybychom byli jen pouhými zapisovači, kterým diktuje někdo jiný. Kdo? Bůh? Mimozemšťané? Naše nevědomí?

Na své umělecké cestě jste dosáhl nejednoho literárního úspěchu. Jaká poetická výzva před Vámi ještě leží nebo stojí?

Jaké úspěchy? V šedesáti je pro vás úspěchem pouhý fakt, že si pár desítek či stovek čtenářů koupí vaši knížku a neotlučou vám ji o hlavu. Když se podruhé narodíte, jako já po operaci rakoviny, všechny ceny, metály, diplomy vám připadají směšné, prostě pozlacená veteš. Od jistého věku je důležitější přátelství než úspěch. Ano, ani popularita, ani bohatství, ale přátelství je skutečný luxus. A nejen přátelství s lidmi, i přátelství se zvířaty. Kdo má psa, ví, o čem mluvím. Kamarádit můžete i se stromem. To může znít legračně v době, která vidí ve stromech jen dřevo na kšeft, ale takový lesník musí mít k lesu přátelský vztah, jinak je jen obyčejný kazisvět. Ale odbíhám. Jaká výzva přede mnou stojí? Žádná. Co jsem nestihl dodneška, to už nedohoním. Dávám dohromady sbírku básní pojmenovanou Třetí poločas s vědomím, že bude poslední. Kromě toho mám rozepsaný rukopis aforismů a knížku básniček pro děti. Co dál, to teprve uvidím. Čím dál víc se mi líbí rozepsat báseň, ale nechat ji nedokončenou. Proč by měly být všechny texty fixovány v knihách? V jedné Bradburyho povídce malíř Picasso kreslí na pláži obrazy do písku a s uspokojením sleduje, jak mořský příliv jeho dílo vzápětí smaže. Ano, nejlepší básně mají zůstat nenapsané.

Připouštím, že na moji poslední otázku lze najít nejméně desítky dobrých odpovědí. Co je to vlastně poezie?

Pro mě je poezie především způsobem myšlení, myšlením hlavou i srdcem. Koncentrovaným vnímáním, bez něhož bych světu rozuměl jen chabě a fragmentárně.

Za rozhovor děkuje Vladimír Stibor
(únor 2009)