Jiří Žáček 

Rozhovory

Jiří Žáček:
Rozhovor o Ptákovinách

Městské divadlo Brno připravuje uvedení vaší komedie Ptákoviny podle Aristofana. Vaše hra odkazuje k jednomu z největších satiriků, filozofů a autorů komedií, kteří kdy žili. Zároveň však chce být skutečně aktuální a současnou satirou. Jak jste se s tímto nelehkým úkolem vypořádal?

Souhlasím s antropology, kteří tvrdí, že druh homo sapiens se za posledních 50 tisíc let nezměnil. Tedy že je to stejný opičák s kyjem v ruce, jehož je přesnější označovat termínem homo sapiens stupidus. S čestnými výjimkami, před nimiž smekám. Proto myslím, že Ptákoviny jsou hra nadčasová a dobové jsou jen kulisy. V každé době se najdou šikovní chlapíci, jako ti dva Aristofanovi braši, kteří se pokoušejí prostoduché ptactvo zmanipulovat, aby si svou vlastní klec postavilo samo, a ještě k tomu s radostnou písní o svobodě na rtech. Kdo věří, že to se stává jen v totalitních režimech, je naivní. Ty klece jsou už dávno virtuální, ale fungují spolehlivě.

Světová premiéra Ptákovin proběhla v červnu 1989 na Nové scéně Národního divadla v Praze v režii Stanislava Moši. Ve své době způsobila slušný poprask – pět měsíců před začátkem sametové revoluce byly na začátku představení pomyslně zavařeny vstupní dveře do divadelního sálu, takže se diváci ocitli jakoby v kleci. O klecích, svobodě a moci se poté hrálo také na jevišti. Nebál jste se?

Kdybych se bál, tak bych v životě nic nenapsal. A koncem 80. let už se člověk mohl bát leda tak vyhazovu z práce. Na víc už papaláši neměli sílu. Ale zneužitelná je i demokracie, zvláště v naší banánové republice, protože nám nikdo včas nepřipomněl, že je třeba ji bránit před demagogy a mafiány. A dokonce i před jejími vlajkonoši. I kdyby moc nekorumpovala, dokáže člověka zblbnout natolik, že se začne považovat za génia, kterému ostatní nesahají ani po kotníky.

Jaké byly reakce tehdejších diváků – a jak na Vaši hru reagovali tehdejší političtí činitelé?

Diváci se bavili, tajemníci ÚV KSČ, které jsem viděl na premiéře, se mračili. Ale tehdejší šéfdramaturg Nové scény dr. Milan Lukeš a celý tým, který Ptákoviny nastudoval, odmítli stažení z repertoáru i nějaké zásadní úpravy textu. To se pak autor bát nemusí.

Pro uvedení v brněnském Městském divadle připravujete zcela novou verzi. Na co se v ní můžeme těšit? Kterým tématům se nyní budete hlavně věnovat?

Není to nová verze, jen verze aktualizovaná. Téma zůstává stejné. Je to polemika s krásným českým příslovím „Svoboda je pěkná věc, není na ni v světě klec.“ Staří Češi byli optimisté. My nejsme, máme s klecemi své zkušenosti. Jen ve dvacátém století jsme prošli minimálně třemi klecemi – rakousko-uherskou, nacistickou a komunistickou.

Co Vás přivedlo k tomu, abyste se dnes vrátil k Ptákovinám podle Aristofana a přepracoval je v duchu dnešní doby?

Ne co, ale kdo – režisér Stanislav Moša s autorem hudby Zdeňkem Mertou. Byl jsem smířený s tím, že Ptákoviny zůstanou knižní komedií, navíc se ani nepovažuji za dramatika, ale pokud se jich ujali Standa se Zdeňkem, vím, že Ptákoviny jsou v dobrých rukách.

Ve své hře používáte Aristofanovu předlohu tak, že ani odborník na klasickou literaturu nemusí být nespokojen. Přitom však naplno využíváte všech možností, abyste se vyslovil k velkým, ale i malicherným tématům své doby. A ještě ke všemu dovedete být vtipný a leckdy v pojmenování některých záležitostí i objevný. Jak jste toho dosáhl? Máte nějakou speciální metodu psaní?

Jediná metoda, které se držím, je prostá: píšu zleva doprava plničkou nebo fixem do čtverečkovaného sešitu. Když jsem býval mladší, obvykle jsem se zdrogoval kávou, vínem a cigaretami, ale už pár let si vystačím s konví čaje. Nejsem ranní ptáče, vyhovuje mi psát v noci, kdy mě nikdo neruší.

Vaše verše udivují svou jednoduchostí, velmi účinnou prostotou a půvabnou lidovostí. Komického účinku přitom ve svých dílech dosahujete nejen slovními spojeními, ale přímo celými komickými obrazy. Máte nějaký svůj autorský vzor nebo jdete zcela svou cestou?

Před lety mi řekl Petr Ulrych překvapivou větu: Vždyť ty píšeš folklór. Do té doby mě to nenapadlo, ale sedí to – jako dítě mě odkojili jadrnými a rozpustilými národními říkadly a písničkami, a pak do mě otec nahustil Havlíčka Borovského, Haškova Švejka a písničky z Osvobozeného divadla. Myslím, že každý autor čerpá inspiraci z různých zdrojů a že naprosto originální může být jedině nějaký autista.

Satira je žánr, který u nás v posledních letech prakticky úplně vymizel. Máte pro tuto situaci nějaké vysvětlení?

V žádné době si nositelé moci nelibují v satirických žánrech. Mají raději chvalozpěvy. A tak se snaží nejen satiriky, ale všechny intelektuály přivyklé kritickému myšlení zkorumpovat nebo zdiskreditovat. Mají na to vyškolené mediální manipulátory. Nemluvě o všelijakých zákulisních manévrech, do kterých člověk nevidí. Přestože se Ptákoviny před listopadem 89 hrály jako satira na reálný socialismus, po listopadu byly staženy z repertoáru údajně proto, aby je publikum nechápalo jako parodii na sametovou revoluci. Dobrý fór, že?

Není téměř úplné vymizení satirických forem z české literatury, filmu a divadla v něčem příznačné? Nesignalizuje nemocnou společnost, která nechce (nebo se bojí?) sama sebe a své nedostatky vystavovat posměchu?

Ano, nejen satira, i humor, který je podle Karla Čapka nejdemokratičtějím z lidských zvyků, se stal v českých intelektuálních kruzích sprostým slovem. Máte pravdu, je to příznak nemocné společnosti, která se neumí vyrovnat ani s minulostí, ani s přítomností. Dovede si jen alibisticky najít obětní beránky, na které se svedou všechny lumpárny a zločiny. Zažíváme už dvacet let orgie patosu kořeněného účelovým mravokárcovstvím, jenomže tam, kde patos likviduje humor, se dřív nebo později vždycky začne lhát. Místo kritického reflektování starší i nedávné minulosti vymýšlejí pseudohistorikové nové mýty. Snad ještě nebezpečnější jsou mýty rodinné, které z každého oportunisty udělají příkladného hrdinu a z rozkrádačů veřejného majetku neohrožené bojovníky proti totalitě. Boří mladí dramatikové nebo prozaikové aspoň některé z těchhle falešných mýtů? Možná nejsem zcela v obraze, ale mám obavu, že dnešní autoři se zabývají výlučně privátními tématy, anebo znovu a znovu bojují dávno vybojované bitvy s dávno poraženým nepřítelem.

Čím se vlastně podle vás liší satira od pouhé bavičské estrády, jakými nás zásobuje současná televize?

U skutečné satiry, kterou si hlupáci zpravidla pletou s pošklebováním, vždycky za smíchem publika cítím to Gogolovo mrazivé „Komu se smějete? Sami sobě se smějete!“

Vaše dílo zahrnuje obrovské množství básnických sbírek pro dospělé i děti, filmových scénářů, divadelních her i drobné prózy. Kterou z nich máte nejraději – a proč?

Nejraději mám knížku říkadel pro děti – Aprílovou školu, protože jsem ji napsal díky svým malým dětem. Ony mi otevřely dvířka do dětského světa, kam si od té doby chodím pro radost, které se ve světě dospělých zoufale nedostává.

Nemohl bych Vás poprosit o nějaký „rozlučkový“ aforismus nebo verš z vlastní dílny vhodný pro tuto chvíli?

To byl epigram, který vyšel v 80. letech. K opeřencům poněkud neuctivý. Ale proč mají ptáci sloužit jen jako náhradní nositelé špatných lidských vlastností? Ptáci jsou úctyhodní a fascinující tvorové, proto přidám ještě něco lyričtějšího:

Děkuji Vám za rozhovor.

Ladislav Stýblo
(2010)