Jiří Žáček 

Rozhovory

Jan Plachetka:
Co má rád a nerad Jiří Žáček
(prázdninový rozbor jedné básně)

Na protějším vršku se vypíná fešný frýdlantský zámek, na zápraží chalupy se vyhřívá třináctiletý kříženec kokra a setra a na zahradním stole leží vedle mísy borůvkového koláče knížka Třetí poločas, která Jiřímu Žáčkovi vyšla loni v nakladatelství Šulc-Švarc. Úvodní báseň Mám rád vznikla už v září 2005, kdy si autor potykal se smrtí.

„Mám rád všední dny,
protože zázraky se nikdy nestávají
v neděli ani ve svátek.“

Přišel jste na svět ve všední den?

Všichni jsme se narodili ve svátek.

Který všední den máte nejradši?

Když jsem chodíval do zaměstnání, měl jsem nejraději pátek, jako penzistovi je mi to jedno.

Na kterou nevšední událost všedního dne nejvíc vzpomínáte?

Na seznámení se studentkou Umprum Evou Č. v trolejbusu jedoucím na strahovské koleje; stala se z ní moje žena.

Který zázrak byste si zrovna teď nejvíc přál?

Všem dětem světa bych přál, aby dospělí konečně dostali rozum. Ale spokojil bych se i s tím, kdyby dobří sousedé v okolí mého trvalého bydliště v podhůří Jizerských hor přestali podomácku pálit plasty, pneumatiky, kabely, petflašky a další svinstvo, protože jinak budu muset pořídit plynovou masku Evě, psovi, kocourovi i sobě.

„Mám rád jednorožce ustájeného v dětském pokoji.“

Z bájných zvířat dáváte přednost jednorožci před pegasem?

Jednorožec mi připadá víc pohádkový, bližší dětem. Pegasa si zprivatizovali básníci.

V kterého skutečného živočicha byste se rád převtělil, kdyby měli hinduisti pravdu?

Chtěl bych být kosatkou – to je tvor, který se nemusí nikoho bát. Jedině lidí. Kytovci jsou vůbec obdivuhodní savci; díky tomu, že jejich prapředkové zůstali v moři, nemusejí jako my suchozemci otročit osm a více hodin denně, nepotřebují oděv ani obydlí, obejdou se bez aut a letadel, bez televize a počítačů, bez bank a pojišťoven, bez armády a policie, zkrátka bez vymožeností civilizace, která mi připadá čím dál stupidnější, protože usilovně pracuje na svém zániku.

Máme ve státním znaku správná zvířata?

Našinci rádi vtipkují, že bychom místo lva a orlic měli mít v erbu prase, osla, straku, hyenu nebo chameleóna, ale když vidím, jak snadno se dáme zmanipulovat mediálními kampaněmi a jako spasitele si volíme recyklované šíbry, navrhoval bych do státního znaku pařez.

„Mám rád zamilovanou řeku spěchající k moři
na dostaveníčko s veletokem.“

Máte zamilovanou řeku?

Vyrostl jsem ve Strakonicích, takže mou nejmilejší řekou je zlatonosná Otava; možná proto, že jsem se v ní jako kluk několikrát topil.

„Mám rád stroj času ČZ 125 z roku 1950,
který mě dokáže dopravit do dětství.“

Ještě ho máte schovaný?

Ta čezeta, na níž mě táta vozíval po Šumavě, už je jistě dávno rozebraná na součástky, anebo stojí v muzeu veteránů. Otec ji před lety prodal – a já tenkrát ještě netušil, že to je můj stroj času.

Co je na dětství nejhezčí?

Schopnost žasnout, radovat se z maličkostí, milovat na sto pět procent a důvěřovat lidem.

Kdyby se vskutku dalo putovat časem, kterým směrem a do které doby byste se vydal?

Vypravil bych se do 30. a 40. let dvacátého století; chtěl bych potkat své rodiče, abych věděl, jak a čím žili, když byli mladí. Dokud byli naživu, byl jsem moc málo zvědavý na jejich vzpomínky; dnes by mě zajímaly, ale už se nemám koho zeptat.

„Mám rád číslo „pí“,
protože je příbuzné s ptáky.“

Jak jste se před lety dostal k Ptákům – a jak jste si dovolil udělat z nich Ptákoviny?

V roce 1988 mi šéf činohry Národního divadla Milan Lukeš nabídl, abych antické Ptáky přepsal pro Novou scénu. Takovou nabídka se neodmítá. Premiéra Ptákovin podle Aristofana byla v režii Stanislava Moši a s hudbou Zdenka Merty v červnu 1989. Lidi na tu taškařici chodili jako na parodii reálného socialismu. Podařilo se odvrátit její zákaz, přišel listopad 1989 – a najednou ta komedie začala lidem připadat jako parodie sametové revoluce..., a byla stažena z repertoáru. Takový fór by nevymyslel ani Aristofanes.

Opakovaný vtip málokdy vyzní vtipně. Přesto jste se loni k Ptákovinám, které mezitím vyšly knižně, vrátil. Proč?

Já jsem se k nim nevrátil, ani jsem se o to nepokoušel. To Moša s Mertou je vzkřísili v brněnském Městském divadle. A zdá se, že měli dobrý čich. Diváci vědí, že ty mříže a klece pro důvěřivé ptáky, o kterých Ptákoviny pojednávají, se stavějí v každé době. Dnešní klece bývají většinou virtuální, ale fungují možná ještě spolehlivěji než ty skutečné.

„Mám rád plnicí pero napěchované inspirací.“

Opravdu píšete stále plnicím perem?

Pro Vladimíra Holana byla vrcholem sprostoty báseň psaná na stroji. Já nejsem tak přísný, pro mě psací stroj ani počítač nejsou – při mém způsobu psaní, škrtání a vpisování jiných variant – ani tak vulgární, jako spíš nepraktické. Doma mám tři plničky Parker, kterými píšu básničky; prózu za mě píše můj počítač Hugo.

Co nebo kdo vás naposled inspiroval k psaní?

Ta chrlivá islandská sopka. Tolik majitelů cestovek, akcionářů aerolinek a obchodních cestujících s všemožnými nezbytnostmi ji veřejně zhanobilo kvůli ušlému zisku, že jsem se rozhodl napsat pár veršů k její chvále. Snad aspoň Islanďané mě za ten sonet pochválí...

„Mám rád mladíky, kteří věří,
že nikdy nezestárnou a nezemřou.“

Proč?

Protože mladý muž, který věří, že zestárne a umře, je starý prďola. Stejně jako všichni ti mladí, perspektivní a flexibilní pragmatici, kteří mají místo mozku kalkulačku a místo srdce šekovou knížku. Naštěstí kluků s dobrodružnou krví se rodí pořád ještě dost, jinak by si romantické dívky musely brát za muže cifršpiony a lidstvo by zdegenerovalo.

Existují i takové mladice?

Ženy jsou realistky, a právě proto milují snílky, fanfaróny, prodavače loňského deště a kouzelníky Arnoštky.

Na kolik let se vy sám cítíte?

Ráno na sto padesát, v poledne na svůj věk a k večeru na pětatřicet.

A v noci, kdy psáváte?

V noci už mívám spíš kurz tvůrčího spaní, ale připadám si ještě mladší než večer.

„Mám rád sněhuláky snící o tropické Africe.“

Vy máte rád masochisty? Nebo snad sebevrahy?

Ani jedny, ani druhé, jen mě napadlo, že sněhuláci mají z mrazu tutově revma a že by si ho třeba rádi vyhřáli v tropech. Samozřejmě – pokud jsou to vzdělaní sněhuláci – nezbývá jim než zůstat u snění.

Kolik jste za život postavil sněhuláků?

Odhadem dvě stovky. Nejvíc pochopitelně v dětství, a pak s vlastními dětmi. Teď, když nasněží, postavím si kapesního sněhuláka doma na balkoně, abych viděl, že jsem to ještě nezapomněl.

„Mám rád sokola kroužícího v povětří
při vzdušné inventarizaci polních trpaslíků.“

Myslíte, že je třeba trpaslíky evidovat?

O evidenci nakonec možná ani tolik nejde... Tak, jako dravci regulují stavy hlodavců, měly by se regulovat i stavy trpaslíků. Když se přemnoží, nadělají ještě větší paseku než potkani. Zvlášť ti političtí.

„Mám rád zubící se delfíny
v mořském příboji na slapské přehradě.“

Kdy jste je tam naposledy viděl?

V minulém tisíciletí, když jsme jezdívali s dětmi na Ždáň. Delfíny na Slapech člověk uvidí jen dětskýma očima.

Chybí nám moře?

Moře chybí Čechům přímo osudově. Moře otevírá ducha dálkám a dobrodružstvím, moře zoceluje muže – a čistě prakticky: nějaká kolonie by taky nebyla k zahození... Kdyby Čechy ležely u moře jako Portugalsko, možná by se dnes v Brazílii mluvilo česky. To by bylo terno pro české spisovatele!

„Mám rád stromy,
které chtějí vyrůst až do nebe.“

Je dobré klást si neuskutečnitelné cíle?

Kdyby lidé nechtěli nemožné, neuskutečnila by se většina toho možného. Ale buďme rádi, když se nám některý sen nevyplní – aspoň máme po čem toužit. Člověk potřebuje snít, jinak uchřadne.

Po čem – nesplněném či nesplnitelném – jste toužil?

Jako kluk jsem snil o tom, že budu námořníkem. Teď bych spíš chtěl být klukem.

„Mám rád dětskou tlapku ve své dlani
při výletě kolem světa v sedmimílových botách.“

Kolik velkých bot jste v životě udělal?

Nepočítaně. Někdy si připadám, že můj život byl seriál chyb a omylů. Snad to tak má být – přece chybami se žáček učí.

„Mám rád Tajuplné ostrovy, Ostrovy pokladů
i Ostrovy nesplněných přání.“

Který skutečný ostrov je vám nejsympatičtější?

Z těch reálných je mi nejmilejší ostrov na řece Otavě, na strakonickém Podskalí, kam jsem v mládeneckém věku chodil s holkama na rande. Takže jsem na tom byl lépe než Robinson, který měl jen Pátka, žádnou Sobotěnku.

Co by vám jako trosečníkovi nejvíc chybělo?

Loď, pokud možno s dobrým kapitánem a zkušenou posádkou.

„Mám rád 30. únor,
který je jen jedenkrát za věčnost.“

A co 1. máj nebo 1. duben?

Apríl je sympatický den; smích je zdravý. První máj je také prima; jsou to vlastně dva svátky, práce a lásky. Ale 30. únor je den, kdy se plní všecka přání, kdy rozumíme řeči zvířat i řeči stromů, kdy přilétají mimozemšťané..., zkrátka svátek svaté Fantazie.

„Mám rád tajné dveře
vedoucí z mého snu do tvého.“

Který z vašich snů se vám nejvíc líbil?

Když nechám stranou sny erotické, moje nejkrásnější sny nejsou letecké, nýbrž běžecké. Což je dobře – v bdělém stavu běhám nerad, tak si kondici vylepšuju aspoň ve spánku.

Věříte na důležitost snů?

Věřím, že naše tělo nám prostřednictvím snů sděluje, co mu schází nebo přebývá. V tom smyslu chápu i věštecké sny. Když vám tělo vzkazuje: přestaň mě týrat, nebo špatně skončíš, a vy budete v tom týrání pokračovat, opravdu skončíte špatně. Ani já jsem nechtěl rozumět snům, které mi říkaly, že mám skoncovat s kouřením. Člověk je neobyčejně vynalézavý v umění obelhat sám sebe.

„Mám rád jabloně,
které z rozpustilosti rodí hrušky.“

Myslíte, že by Newtona pod takovou jabloní napadlo něco jiného?

Určitě. Kdyby se mu o hlavu rozpleskla přezrálá mazlavá hruška, napadlo by ho nanejvýš nějaké zaklení.

Máte raději jablka, nebo hrušky?

Moje bába Andula říkávala: Nejlepší ovoce je maso. To je i moje krédo. Ať mi jatečná zvířata odpustí.

„Mám rád ministerstvo pro střídání ročních období,
zvláště jeho odbor pro koordinaci ptačího štěbetání.“

Chtěl byste být aspoň den ministrem? A čeho?

Ministerský plat je sice mnohonásobně lukrativnější než můj důchod, ale pro mě už je čas k nezaplacení vzácný, než abych ho trávil v jakémkoli úřadě.

„Mám rád gentlemany, kterým je trapné
mít pravdu častěji než jednou denně.“

Máte rád, když máte pravdu?

Každý je rád, když má pravdu. Ale všeho s mírou. Když prorokuju světu katastrofické scénáře, jako třeba teď po ropné havárii v Mexickém zálivu, raději bych se mýlil. Kromě toho nesnáším lidi, kteří musejí mít pravdu za každou cenu a tu svou vyvekslovanou nebo vyboxovanou pravdu používají jako obušek na své bližní.

Může být pravda trapná?

Nejen trapná, ale i nechutná, nehorázná, nespravedlivá, nelidská. Vždycky záleží na tom, kdo a proč ji hlásá a užívá, anebo překrucuje a zneužívá.

Co je dobré mít častěji než jednou denně?

Radost.

„Mám rád cigaretu Nevermore
vyšlukovanou na prázdné mořské pláži
při večerním východu slunce.“

Chybí vám kouření?

Rakovina je spolehlivá odvykací kúra, ale občas mě přepadne chuť na cigaretu. Aby ne, když jsem přes čtyřicet let hulil jak fabrika! Na kouření je nejkrásnější ten rituál, soustředění, nirvána. A spiklenectví kuřáků, kteří si spolu zapálí, jako indiáni. Tohle mi schází víc než nikotin. Bez tabáku staré rituály fungují hůř a nové rituály ještě nemám zažité.

Vadí vám omezování kuřáků ve prospěch nekuřáků?

Šikanování kuřáků mi připadá nehorázné. Lidem se sugeruje, že za znečištěné ovzduší mohou kuřáci. Proč stejně razantně nezacházejí státy s majiteli a akcionáři elektráren, tepláren a fabrik, které zatěžují atmosféru milióny tun emisí ročně? Netestuje se náhodou na kuřácích, kam až můžou ředitelé zeměkoule zajít při porušování lidských práv?

„Mám rád vítězství pravdy a lásky
nad humanitárním bombardováním.“

S Václavem Havlem vás „pojí“ chatrné plíce... Co ještě?

S většinou jeho myšlenek souhlasím, ale veřejnou podporou „humanitárního bombardování“ Jugoslávie v roce 1999 zradil Havel sám sebe.

Napadá vás ještě nějaké dráždivé sousloví?

Z těch aktuálních třeba „rozpočtová odpovědnost“ nebo „utahování opasků“ v ústech politiků, kteří dvacet let utahují opasky spoluobčanům, ale nikdy sobě.

„Mám rád psy, kteří naslouchají hlasu svého pána,
a pány, kteří se svým psem vyjí na měsíc.“

Proč podle vás vyjí psové na měsíc?

To nevím. Zato vím, proč malíř Jiří Kalousek na besedách s dětmi vyl se svým hafanem Andym – protože měl rád svého psa a protože měl smysl pro humor. Také bych si zavyl se svým psem Artušem, ale bez hlasivek to nejde.

A proč psi tak rádi poslouchají své pány?

Psi jsou nesmírně empatičtí a své pány milují tolik, že jim chtějí stále dělat radost. Určitě bych jim nepřisuzoval otrockou povahu, jako to činí lidé s náturou otrokářů.

Jakého pána byste si jako pes přál?

Třeba etologa Konrada Lorenze. Ale ještě spíš Jacka Londona; s tím bych si víc užil divočiny.

„Mám rád města,
na něž se dá hrát jako na hudební nástroje.“

Která taková znáte – a jak vám zní?

Praha mi zní jako varhany, Brno jako violoncello, Ostrava jako tympány, Uherské Hradiště jako cimbál, Strakonice jako dudy...

Který hudební nástroj máte nejraději – a který nesnášíte?

Nejstrašnější nástroj je vuvuzela, která zvítězila nad letošním fotbalovým šampionátem. Nejúžasnější mi připadají housle; na ty se dá zahrát i teorie relativity.

„Mám rád Einsteinův jazyk
vypláznutý na 20. století.“

Jste si jist, že ho vyplázl na minulé století?

Ať už vyplázl jazyk na cokoliv, dokázal, že si i v pokročilém věku uchoval mladého ducha. Kdyby na světě bylo více Einsteinů, možná by dvacáté století nebylo oním Klímovým „šíleným stoletím“. Ale když vidím, čím prochází svět v posledních deseti letech, říkám si: Aby se nám po 20. století nakonec nestýskalo!

Rozumíte teorii relativity?

Jako všichni - ve střízlivém stavu mlhavě, zato po pěti fernetech je mi jasná jako facka.

Vyplázl jste už český jazyk na všechno, na co jste chtěl?

Nikoliv, ani nemám tu ambici. Satirické období už mám za sebou. Než si utahovat z darebáků a pitomců, raději píšu veselé básničky pro děti.

Napadá Vás – po pěti letech od napsání básně - ještě nějaké další „Mám rád…“, které byste doplnil aspoň na závěr tohoto rozhovoru?

Mám rád borůvkový koláč, protože mi dovoluje věřit,
že život je ňam ňam.

(2010)