JIŘÍ ŽÁČEK - rozhovory

Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Aby se nám po dvacátém století ještě nestýskalo:
aneb Rozmlouvání s básníkem Jiřím Žáčkem

Je těžší bojovat proti všem, nebo sám se sebou?

Každý psavec bojuje sám proti sobě i proti všem. A jak vám řekne každý psychiatr, oboje je krajně nezdravé. Budiž nám omluvou, že my lidé píšící neškodíme druhým, jako třeba gangsteři a banksteři, ale jen sami sobě.

Staré přísloví říká, že když bůh dělal čas, udělal ho dost. Přesto se nedá zastavit. Daří se vám aspoň občas, aspoň na chvíli držet s ním krok?

Kolik času člověk promarní hloupostmi a lenošením! Všecko, co odložíme na zítřek, na příští rok, na lepší časy, je ztraceno. Promeškaná příležitost se nikdy nevrátí. Promeškaná láska je mrtvá. Promeškaný život nikdy nebyl a nebude. Člověk by se měl naučit hospodařit s časem, ale rozhodně ne podle představ hrabivých pragmatiků: Otročte 25 hodin denně, abychom my otrokáři byli ještě bohatší a úspěšnější! Není rozumnější a zdravější využít nedostatkový čas k radostnému lenošení a životodárným hloupůstkám, bez nichž by se život změnil v živoření tažných volů? Ať žije lenost, matka pokroku!

Dalo by se říci: Kolik jsem prožil bolesti, tolik jsem napsal básní?

To by snad mohlo platit u žen, které žijí emocemi; my muži emoce tajíme a naše bolesti jsou spíš hořem z rozumu. Ale intelektuální splín je také legitimním důvodem k psaní poezie. Málokdo má dar psát nejen z bolesti, ale i z radosti nebo z opojení krásami světa; to u nás uměli snad jen Nezval, Seifert a Mikulášek.

Dokážete si představit, koho byste zařadil zcela jistě do čítanky českých básníků?

Nejčestnější místo v takové čítance by měl anonymní lidový génius, tvůrce moudrých přísloví, rozpustilých říkadel a magických národních písní, a skončil bych anonymním básnickým učedníkem, který zatím píše po zdech Pepík je vůl. To je dobrý první verš, stručný, úderný, odvážný. Jestli budou další verše stejně dobré jako ten první, má chlapec vyhráno.

Jak se díváte na českou literaturu v loňském roce? Neutrpěla viditelné ztráty?

Ano, v poslední době zemřelo několik spisovatelských es: Lustig, Gruša, Škvorecký, Havel, Hanzlík. A také mácholog Pavel Vašák. Jestli to tak půjde dál stejným tempem, za pár let bude celá česká literatura na Olšanech. Ale existuje vůbec česká literatura? Chceme ji? Když ministerstvo kultury nechalo padnout Obec spisovatelů, je zřejmé, že český stát o českou literaturu nestojí. Mám podezření, že po dlouholetých kádrovacích a lustračních kampaních českou literaturu odepsali i čeští čtenáři; že existují už jen jednotliví autoři.

Dalo by se připustit, že každá intelektuální organizace, spisovatelské nevyjímaje, je pro vládnoucí garnituru trnem v oku? Přece jen v sobě skrývá jistý nespoutaný potenciál...

Držitelům moci připadají intelektuálové a umělci podezřelí, poněvadž jim absolutně nerozumějí. Jak může někdo psát knížky, za které obdrží pár kaček a možná ani to, když by místo toho mohl privatizovat hotely a fabriky a doly a banky a třeba i flotilu námořních lodí? Jak může existovat někdo, komu nejde o prachy až v první řadě? Ale české spisovatelské organizace a spolky jsou tak krotké, že se jich naši papaláši nemusejí obávat. Když už se některý spisovatel zamíchá do veřejného dění, dělá to jako jedinec, nikoli jako člen solidárního společenství. Nechali jsme si nakukat, že spisovatel má psát o soukromých tématech a nemíchat se do politiky. To si troufne snad už jen Lenka Procházková, před níž smekám.

Jste optimista, nebo pesimista?

Kdysi za reálného socialismu se říkávalo: optimista se učí anglicky, pesimista rusky a realista se učí střílet. Za vlády rozpočtové zhovadilosti přibývá realistů. Rozum tomu odmítá uvěřit, ale řada venkovanů prý počítá s tím, že Nečasova vláda dovede zemi k občanské válce, a proto si pořizují zbraně a zásoby, opevňují domy a budují kryty. Koneckonců i bývalý vůdce polské Solidarity a exprezident Walesa předpovídá, že „v Polsku zanedlouho vypukne revoluce, protože to, co s obyčejnými lidmi dělají velké korporace, už nebude k vydržení“. Já však nejsem ani optimista, ani pesimista, ani realista, nýbrž nostalgik, který si s povzdechem říká: „Proč vlastně ti naši pošetilí prapraprapředkové vylezli z oceánu na souš? Nebylo by nám líp mezi vorvani a delfíny?“

Narodil jste se v minulém století. Jaké vám s odstupem času připadá?

Historikové, spisovatelé a pamětníci, kteří tvrdí, že dvacáté století s dvěma světovými válkami bylo šílené, mají pravdu. Ale když uvážím, čím vším svět prošel v posledních dvanácti letech – krveprolití v Iráku, v Afghánistánu a v Libyi, připravované konflikty v Sýrii a Íránu, nekonečná finanční krize, počínající klimatické změny, miliardy hladových v Asii a v Africe, masový norský vrah Breivik, havárie ropné plošiny BP v Mexickém zálivu, vydrancované surovinové zdroje – napadá mě: Aby se nám po 20. století ještě nestýskalo!

Máte čas na čtení? A zaujala vás v poslední době nějaká kniha? Která?

Uchvátil mě „infraromán“ Francouze Bineta HHhH (neboli Himmlers Hirst heisst Heydrich, česky Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich), ve kterém autor kombinací beletrie a dokumentů originálně analyzuje atentát na Heydricha. Na rozdíl od módních hanopisů na český národ a české dějiny, psaných českými autory, Binet Čechům nepokrytě fandí. Zasloužil by si oficiální poděkování za to, že nám pozvedá programově decimované sebevědomí.

To mi připomíná rádobyvtipné úvahy o tom, že si nezasloužíme mít ve státním erbu ušlechtilého lva, že bychom tam měli mít vepře nebo hyenu...

Ministr zahraničí v záchvatu aristokratické žvavosti dokonce navrhl krtečka, protože prý tuneluje. Ano, možná že mocný král zvířat patří spíše do erbu velmocí, že v českém erbu by se lépe vyjímala liška Bystrouška. Je malá, se lvy bojovat nemůže, zato je chytrá a je s ní legrace. Ale realitě bude blíž osel z bajky, který chtěl výt s vlky a dělal to tak dlouho, až ho vlci sežrali.

Mohu-li pozorovat, řekl bych, že soudobá společnost díky absenci etického rozměru začíná vyvolávat určité nepříjemné napětí. Jak se na to dívá vaše básnické srdce?

Tak delikátně bych to říct neuměl. Mravní marasmus, nastolený bratrstvy politických matadorů a všemocných kmotrů, kterým kryjí záda nájemní policejní šakali a justiční zametači, je rozkladný. Vláda, která vede občanskou válku proti deseti milionům občanů a ještě se jim šklebí do očí, si zaslouží naházet do Vltavy. Ostravská novinářka Jana Lorencová v rozhovoru na Facebooku bilancuje, kolik veřejných financí a majetků bylo beztrestně rozkradeno, a říká: „Arogance těch, co vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu.“ Jak to, že ministři, kteří prošustrovali stamilióny, ještě ministrují? Nemine den, abychom se nedověděli o další korupční aféře zametené pod koberec. Jeden opoziční hejtman, s velikým humbukem zatčený pro podezření z přijetí úplatku, je jen šaškárna k oklamání důvěřivých občanů. Stačí srovnat ubohých 7 milionů, které se našly u dr. Ratha, s půlmiliardou prohospodařenou v kauze PROMOPRO, s miliardou vyhozenou ministerstvem školství za zpackané maturity, anebo s dvěma miliardami, které VZP prostřednictvím vytunelovaného projektu IZIP přihrála spřáteleným kamarádíčkům. A když na světlo boží uniknou odposlechy politických šíbrů vládních stran a velkých kombinátorů lobbingu, premiér a prezident se svorně čílí nikoli na nehorázné prorůstání zločinu s politikou, ale na to, že se tyto pravdivé informace zveřejňují. Není to kafkárna? A neměli by být politikové, kteří likvidují důvěru v demokracii, potrestáni přinejmenším doživotním zákazem veřejné činnosti?

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Každý den mě překvapí, kolik polopravd a dezinformací do nás hustí média podle osvědčeného návodu, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé si však už nedají všecko nabulíkovat, učí se dezinformace rozšifrovat. Ale jsou i milá překvapení. Například fakt, že i v existenčně bezútěšných podmínkách si lidé dovedou zachovat smysl pro humor, jako například rumunští demonstranti, kteří se protivládních protestů zúčastnili s transparentem „Omlouváme se, že nedokážeme vyprodukovat tolik, kolik vy stihnete ukrást.“

Mohl byste na základě svých celoživotních zkušeností nabídnout několik záchytných bodů, od nichž by se mohlo začít odvíjet příjemnější kulturní i společenské klima?

Nemohl. Podle psychologů nadpoloviční většina lidí má inteligenci debila. Tedy i Čechů. Pokud je to pravda, dá se spoléhat jedině na zázrak; těm inteligentním zbudou pouze ostrovy pozitivní deviace stejně jako před Listopadem. Ale možná se psychologové mýlí, moudří čeští voliči volí odpovědně ty nejlepší z nejlepších a já jsem jen popletený provokatér. Takže druhý pokus: Je jaro, slunce svítí, ptáci cvrlikají, děvčata se oblékla do mini – není to dobré východisko?

Jistě byste si rozuměl se starými čínskými básníky, když vysoko v horách vaří čaj pro všechny poutníky, byť hledání vždy vyžaduje trochu našeho času i trmácení...

Staří čínští básníci, kteří o samotě v horách, daleko od lidí, hledali harmonii, smysl života a mír v duši, mají mé sympatie, však také nepili jen čaj, ale i víno. Škoda, že naše sebestředná civilizace se neumí poučit ani z vlastní minulosti, ani z minulosti civilizací jiných. Ale věřím, že dnešní mladé generace jsou chytřejší než my starší, takže co není, to ještě může být.

Co byste vzkázal našim čtenářům?

Vážení, kdybyste nevěděli, kdo je Ptákem roku 2012: ani Kalousek, ani Jágr, ani Gott, nýbrž tetřev hlušec!

(Vladimír Stibor
2012)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.