Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Rozhovor pro ČAJ 100

Pane Žáčku, jaký jste byl žáček?

Jak se to vezme. Před lety jsem se chlubil vlastním dětem, ať si ze mne vezmou příklad, že jsem měl samé jedničky - a ti rošťáci na mě vytáhli má dávná vysvědčení: „Kdepak samý jedničky, tys měl i trojky, a dokonce z chování!“ Vnoučatům se už raději za příklad nedávám.

Jak se ze studenta techniky stane básník?

Já tu otázku raději přeformuluji: Jak to, že člověk, kterého zajímá literatura, šel studovat na inženýra? Odpověď: Kvůli kamarádům jsem se přihlásil na stavební průmyslovku a z ní se dalo jít vlastně už jen na techniku. Ale nelituji, mám sice mezery ve vzdělání, ale tříletá praxe inženýra byla k nezaplacení.

Chtěl byste dnes studovat?

Rozhodně ano, závidím vnučkám, že jezdí na výměnné zájezdy do světa, a čekají je i studijní pobyty; o tom se nám ani nezdálo. Otázka je, zda budou mít dnešní děti možnost živit se tím, co vystudují. Naše generace měla jistotu, že práci sežene i ten největší trouba, kdežto dnes máme spoustu vysokoškolsky vzdělaných lidí bez práce.

V jednom epigramu říkáte: „Dospěla-li lenost k mozku, už je pozdě na rákosku.“ Neměla by se rákoska zavést opět jako školní pomůcka?

Vidím, co vše musí zvládnout moje 16tiletá vnučka Johana na gymplu a upřímně ji obdivuju. Ve srovnání s dnešními dětmi my jsme byli generace flákačů a rošťáků, ale byli jsme zvyklí, že za lumpárny dostaneme výprask. Rákosku bych určitě zavedl, ani ne tak na školáky, jako na některé rodiče, kteří z vlastních dětí vychovávají arogantní spratky a učitelům dělají ze života peklo. Znám to, moje dcera uči na základce.

Píšete raději pro děti, nebo pro dospělé děti?

Psát pro děti je větší radost, protože při tom vidím svět hezčí a laskavější, než skutečně je. Vycházím z toho, že ukazovat dětem odvrácenou tvář reality předčasně může být traumatické. Až povyrostou, už je ani hrůzy nevykolejí.

Potřebuje dnes český spisovatel nějakou profesní organizaci, např. Obec spisovatelů atp.? A k čemu?

Spisovatelské organizace by měly svým členům poskytovat informační i právní servis, umožňovat kontakty s českými i zahraničními kolegy a hájit zájmy svých členů na knižním trhu. Zatvrzelým individualistům samozřejmě spolky k ničemu nejsou. Ale i zatvrzelí solitéři jsou vděční za PEN klub, který je poslední jakž takž fungující spisovatelskou organizací.

Při našem prvním setkání ve Všeni jste vzpomínal, že rád čtete klasiky, tenkrát jste jmenoval Cervantese. Co současná literatura? Myslíte, že se k některým současným dílům budou vracet naši potomci třeba za pár století?

Čtu především současnou literaturu, klasiky si jen zpestřuji čtenářský apetit. Ale obávám se, že současní autoři už nemohou počítat s tím, že budou čteni i za pár století, jako všichni ti Shakespearové, Cervantesové, Balzakové, Stendhalové, Goethové, Puškinové a další velikáni. Ne snad že by se mezi dnešními spisovateli nenašli géniové. Ale začala éra bezvýznamnosti. Autoři sázejí na okamžitý úspěch, nepíšou pro věčnost, protože věčnost nebude. Dnešní distributoři a knihkupci berou knihu jako kus flákoty: když se neprodá během týdne, už není čerstvá, a po měsíci jim snad připadá zkažená. A čtenáři se tomu obludnému pojetí literatury přizpůsobují. Možná trochu přeháním, ale ten trend je zjevný.

V roce 2011 se v nedalekém Miletíně slavilo 200. výročí narození Karla Jaromíra Erbena. Nechci ubírat slávu Karlu Hynku Máchovi, ale z Erbena zná z mé generace Polednici nebo úryvek z Vodníka téměř každý. Erbenova Kytice je zřejmě nejznámější českou sbírkou poezie. Vracíte se k českým klasikům? Čerpáte z nich inspiraci?

Já to vidím podobně, jsem vyznavač Erbena, Kytice je moje kniha knih. Máchovi ovšem patří sláva také, on otevřel české literatuře dveře do světa. V českých klasicích si čtu rád, snad ani ne kvůli inspiraci, jako spíš kvůli sebevědomí; připomínají mi doby, kdy byli spisovatelé bráni vážně, ne jako tajtrdlíci ze showbyznysu, jak je vnímá naše politická reprezentace, která zapomněla, že český národ stvořili spisovatelé a umělci, žádní hokynáři a trhovci, kteří dnes velí všemu, ekonomice, politice i kultuře. Navíc mi připadá obskurní, že nejmocnější lidé ve státě mluví podivným jazykem plným frází a floskulí, z něhož se řadovým občanům zvedá žaludek. A když už výjimečně mluví česky, evidentně lžou.

Je nějaké slovo, na které nedokážete vytvořit rým? Vím, že jste si poradil i s nepopulárním slůvkem „lues“ - blues...

Jsem z generace, která ještě vnímá poezii jako zpěv, proto umím ocenit pěkný rým, ale je dobré vědět, že na ta nejdůležitější slova žádný kloudný rým neexistuje. Například pravda, život, smrt. Ani na lásku nenajdete lepší rým než: „Nikdo neví, co je láska, dokud tatík nenapráská.“ Jako by nám dávný jazykový demiurg poslal vzkaz, že s některými pojmy nemáme žonglovat, abychom je nezneuctili.

Proč Češi čtou raději kuchařky než poezii?

Kuchařka může být také plná poezie, ale jinak je tenhle stav tristní. I staří dobří obrozenci rádi jedli, ale duchovní potravu přece jen kladli výš. Ale i když dnes knihy poezie vycházejí v malých nákladech, těch knih je tolik, že kdyby se to sečetlo, vyšlo by, že čtenářů poezie je dnes víc než za Máchy a Erbena.

Kdekdo se dnes považuje za VIP. Je opravdu taková nadúroda významných osobností na počátku 21. století? A nejsou dnes větší hrdinové vlastně ti „nehrdinové“, o kterých jste kdysi napsal báseň k jejich poctě?

Dnes se za VIP považuje kdejaký zazobaný troglodyt, já jim říkám celebrikety. Samozřejmě že opravdovými hrdiny - tak jako vždycky - jsou i dnes ti „nehrdinové“, a největší z nich jsou rodiče, kteří vychovají z dítěte čestného, inteligentního, laskavého člověka.

Jak se s odstupem času díváte na 20. století? Kolik skutečných osobností 20. století byste dnes zařadil do čítanek? V básni 20. století píšete o lidech „dvakrát hnaných přes minová pole“, ale snad nebyly jen války; nebo se pletu?

Dnes je taková móda plivat na 20. století, jako by za všecko mohla doba. Jenže 20. století bylo zároveň věkem boje za svobodu a demokracii, věkem technických zázraků a rozvoje vědy. Nebýt 20. století, pravděpodobně bychom dnes nemluvili česky. Jestli chceme porozumět minulému století, nestačí všecko svádět na totalitní ideologie či bojovné nacionalismy. Všecky hrůzy 20. století mají na svědomí konkrétní lidé: nejen politikové, hlavně všemocní zákulisní hráči, kteří rozehrávali své válečné partie kvůli výnosnému kšeftu. A rozehrávají je dál.

Jsou dějiny světa opravdu jen dějinami válek? Viz vaše věta „povedu válku za svět bez válek“...

To by se válečníkům líbilo, kdybychom vnímali dějiny světa jako dějiny válek! Ta citovaná větička z komedie Ptákoviny podle Aristofana je právě o tom. Válečníci vášnivě bojují za mír, ale mír je to poslední, oč jim jde; tzv. boj za mír je pro ně daleko lepší kšeft než mír. Já odmítám vidět dějiny světa jako dějiny válek, raději je vidím jako dějiny vynálezů, objevů, kultury, módy, sportu, cestování a třeba i kuchařského umění.

Proč se zdraví nedá koupit, ačkoliv si je každý měsíc předplácíme u zdravotních pojišťoven?

Samozřejmě se dá koupit i zdraví. Žít zdravě je velice nákladné a miliardáři si logicky koupí lepší léky a lepší lékaře než řadoví občané. Dítě, které dýchá smog, živí se lacinými jedovatými blafy a vyrůstá v depresivním prostředí, bude určitě nemocnější než děti z „lepších“ rodin, které žijí ve zdravých lokalitách, prázdniny tráví v horách a přímořských letoviscích a vyrůstají v milujících rodinách. Prodávat zdraví je dnes možná lepší byznys než prodávat ropu.

Myslíte, že „kdo neskáče, není Čech“? Kdy jste byl hrdý, že jste Čech?

Já jsem permanentně hrdý na to, že jsem potomek géniů, kteří vymysleli nádhernou českou řeč; jen se občas stydím za to, jak tu řeč przníme a hanobíme.

Nedávno jsem přečetl vaši knížku Strážce majáku. Vždycky čtu knížky s papírkem a tužkou v ruce, abych si vypsal zajímavou myšlenku nebo větu. Ale tady bych si upsal ruku (na to bych potřeboval sešit). Takže mi na závěr dovolte otázku: Čím byste chtěl být, kdybyste se narodil podruhé? Strážcem majáku?

Skutečným strážcem majáku bych rozhodně být nechtěl, oni často končí sebevraždou nebo v blázinci. Raději bych byl delfínem. Čím jsem starší, tím víc mě fascinuje, že si tito vysoce inteligentní savci zvolili úsporný, antimaterialistický modus vivendi. Z hlediska zachování života na Zemi se prostě chovají inteligentněji než euroatlantická civilizace, která ke svému fungování potřebuje drancovat všecky dostupné zdroje a ničit životní prostředí. Onehdy jsem viděl dokument o afrických Pygmejích, kteří nepotřebují téměř nic, jenom nůž, lžíci, mačetu, koš a kotlík. Delfíni nepotřebují ke štěstí ani to.

Otázky kladl Václav Franc

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.