Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Jako inženýr bych se utrápil
říká excelentní hráč s rýmy, básník Jiří Žáček

Je jím odkojeno hned několik generací, četli ho i ti, kteří se jinak poezie nepochopitelně ští-tí. Důvod je jednoduchý: mistr zkratky má moudré, nadčasové pointy, vybroušené ana-lytické myšlení a je mimořádně vtipný. Potvrzuje to neutuchající čtenářský zájem v době, kdy se sbírky vydávají v nákladech několika set kusů. Když jsem si cestou do Dvorní kinotéky na pražském Uhelném trhu soukromě v duchu počítal současné mistry básnického pera, dospěl jsem k číslu tři: Jiří Suchý, Pavel Šrut a Jiří Žáček, můj dnešní host titulního interview.

Pro každého tvůrce je určující dětství. V čem bylo pro vás důležité a jak vás ovlivnilo?

Dětství je naprosto zásadní pro každého. Jak se zformujeme v prvních deseti-patnácti letech, takoví budeme celý život. Já jsem z těsně poválečné generace, ročník 45, udělaný z poctivého válečného aušusu. Přežili jsme nejen léta pouličních bitek, při nichž se metaly dlažební kostky a střílelo se z dalekonosných praků, ale také spoustu školských reforem. Byli jsme svobodné děti ulice, ušetřené rodičovského dohledu i výchovného teroru pedagogů, jemuž čelí dnešní děti. Naučili jsme se být samostatní, podělit se s kamarády, nebáli jsme se rváčů z konkurenční party ani dvojek z chování, a přitom jsme ctili fair play. Asi proto, že jsme přečetli hromady knížek a zhlédli spoustu filmů o spravedlivých a ušlechtilých hrdinech. Nebyla televize, počítače ani mobily, a tak jsme dětství prolítali venku, poznali město i s okolím, skamarádili se s přírodou a získali skvělou fyzickou kondici.

Po střední jste vystudoval vysokou školu technického směru a stal se odborným inženýrem, jak na léta studií vzpomínáte?

Především jsem byl šťastný, že jsem z ospalého maloměsta unikl do svobodomyslné Prahy 60. let. Místo vysedávání na přednáškách jsem si užíval bohémy, divadel, koncertů, výstav, studentských klubů a samozřejmě i mejdanů. Těch pár šťastných let skončilo v srpnu 1968. Byl jsem zrovna s kamarádem v Itálii, ale vrátil se, měl jsem doma holku, svou budoucí ženu.

Využil jste někdy školní znalosti?

Studoval jsem vodohospodářský obor, promoval v roce 1970 a tři roky se živil jako projektant na vodohospodářské správě v Benešově. Ale byl jsem tak praštěný literaturou, že jsem využil nabídky stát se nakladatelským redaktorem. Dnes to vnímám jako riskantní krok, ale tenkrát jsem si tím zachránil život. Jako inženýr bych se utrápil.

Nedávno jste oslavil výrazné životní jubileum. Může vás ještě něco překvapit? Neznepokojuje vás současná imigrační krize?

Během mého života, jak se zpětně ukazuje, byl svět několikrát krůček od atomové války, ale nikdy by mě nenapadlo, že ke zničení Evropy bude stačit, když se pár milionů lidí vydá na sever. Zatím jsou to statisíce, ale prognózy mluví o milionech. Vypadá to jako spontánní útěk ze zemí, kde se válčí, ale může to být i geniální tah na geopolitické šachovnici. Tak či onak, střet civilizací je tady, a my jsme o tah pozadu.

Sledujete zpravodajství a publicistiku, jste „homo politicus“?

Snažím se nečíst noviny a vypínat TV zpravodajství, ale copak to jde, když chce být člověk v obraze? Leč, neřekl bych o sobě, že jsem „homo politicus“, tenhle termín mám vyhražený pro ty, kdo se do politiky vrhají aktivně. Určitě jsou mezi nimi i obětaví idealisté, ale na většinu politiků pohlížím s velkou skepsí.

Většina kluků alespoň někdy napsala - většinou pro dobytí dívčích srdcí - pár veršů. Kdy jste zjistil, že vám jde poezie lehce od ruky?

Začínal jsem psaním epigramů na spolužáky a kantory; a když se dostavila puberta, přešel jsem na milostnou lyriku. Ale stejně jsem psaní básniček dlouho nebral vážně. Někde v hloubi duše jsem měl přisátou tu pochybnost ctihodných měšťanostů, že dospělý člověk se přece nemůže zabývat něčím tak směšným a nesolidním, jako je psaní. A nakonec se psaním živím.

Pro pražskou Zlatou kapličku Thálie jste premiérově napsal Ptákoviny. Jakou měla tato nadčasová komedie genezi, a kde se hraje v současné době?

Ptákoviny podle Aristofana, jak zní celý název komedie, jsem napsal na žádost někdejšího šéfa činohry Národního divadla Milana Lukeše v roce 1988, premiéru měly v červnu 1989. Byl to nejúspěšnější kus sezóny, chodilo se na ně jako na parodii na reálný socialismus. Ironií osudu byly staženy z repertoáru Zlaté kapličky v prosinci téhož roku – že prý to publikum vnímá jako parodii na sametovou revoluci! Nejlepší pointy vymýšlí život! Někdy před pěti šesti lety hru oprášil režisér Stanislav Moša, který Ptákoviny režíroval už ve zlomovém 89. roce a uvedl je s úspěchem v Městském divadle Brno. V této sezóně hrají Ptákoviny v ostravském Divadle Jiřího Myrona. Ta hra, která si utahuje z vykutálených kumpánů, co s líbivými hesly o demokracii na rtech usilují o moc, aby demokracii demontovali, je zřejmě opravdu nadčasová. Bohužel.

Můžete představit své nejnovější opusy?

V letošním roce mi vyšlo poměrně dost knížek. Soubor pohádek Z pohádkové postýlky, převyprávěné Ezopovy bajky, obě ilustrované Adolfem Bornem, aktualizovaná Encyklopedie pro děti 21. století, kniha sonetů s originálním názvem Sonety, knížka aforismů Jak rozesmát Monu Lisu a docela nedávno soubor písňových textů Šansony a spol.; součástí knížky je cédéčko, na němž mé texty a básně zpívá šansoniérka Renata Drössler. Zaskočte si na její recitál do Salmovské kavárny, je skvělá!

Odlehčeme od práce: co je vaším oblíbeným pitím, víno? Nebo dáváte přednost něčemu ostřejšímu?

Dobré víno rozveseluje tělo i duši. Na stará kolena jsem přišel na chuť tuzemským vínům, moravským i českým, ale já už jsem si své moře vína vypil, teď už jen koštuju. Na zahánění splínu a démonů mi přátelé z Valašska vozí pravou valašskou trnkovici.

Nemohu se nezeptat, do které restaurace jste v Praze chodil či ještě chodíte? Byl to Zlatý tygr, kultovní restaurace Bohumila Hrabala, kde mají nejlepší zlatavý mok na světě?

Nikdy mě nenapadlo zajít ke Zlatému tygrovi, protože tam býval a je nával. Každý si chtěl s Hrabalem připít a vyslechnout něco humorného, kdežto já si ho radši četl doma, než abych ho oblažoval v hospodě. V Praze rád zajdu do rázovité hospůdky Vltava na náplavce mezi Palackého a Jiráskovým mostem. Ale moje nejmilejší restaurace už je dávno zbouraná; byla to letní restaurace na strakonickém Podskalí. Tam jsme se jako kluci chodívali koupat a jako mladí muži randit. A ženáči tam jezdívali s kočárkem vzpomínat na mládí.

Jak jste soukromě prožíval letošní večer 28. října? Je to přeci jen vysoké státní vyznamenání od hlavy státu a největší hradní komplex na světě, místo s mocným géniem loci…

Jsem starý skeptický pes, než abych slavnostní ceremoniály prožíval s mladistvým nadšením. Víc než ta cena mě těší vědomí, že mě lidi čtou a fandí mi. Jsem rád, že jsem si na Hradě podal ruku s Vaškem Neckářem, zpěvákem mého mládí, s excelentním fotbalistou Pavlem Nedvědem a kouzelným doktorem Pomahačem, který dává lidem nové tváře. Jsem rád, že jsem měl s sebou svou nejmilejší dceru Markétu; je dobré mít při sobě spřízněnou duši. A jsem rád, že jsem si k té příležitosti pořídil kvalitní černý oblek; bude se mi hodit do rakve. To byl nevydařený pokus o vtip - do věčných lovišť se rozhodně nechystám.

Coby čtenář jsem hodně nadšený vaším převyprávěním Ezopových bajek, prozradíte, jak vznikalo?

Bajky připisované Ezopovi začaly být zapisovány až tři století po jeho smrti. Existují varianty prozaické i veršované, takže vypravěč má velkou volnost. Seznámil jsem se s dostupnými českými verzemi Ezopa, abych si ujasnil, jak na to jít a čemu se vyhnout. A pak už to šlo samo, i když každý textík jsem vylepšoval třikrát, pětkrát, sedmkrát. Na té knížce jsou ovšem nejúchvatnější Bornovy ilustrace; nevím, jak to dělá, ale je čím dál lepší!

Sedmimílovými kroky blíží se vánoční svátky. Kde a jak je slavíte? Navštěvujete liturgie?

Většinou slavím Vánoce v rodinné smečce u dcery. Smaží se kapr, zpívají koledy, lijeme olovo, pouštíme ořechové skořápky se svíčičkou, dárky nosí Ježíšek. Na půlnoční nechodím, nechci rušit kruhy pravověrným křesťanům, ale občas zajdu na vánoční koncert.

Máte nějaké speciální přání pro rok 2016?

Jako každý rok – aby moji potomci byli zdraví, úspěšní a veselí, a mně aby ty malé šedé buňky fungovaly jako dosud. A modlím se k svému ateistickému Pánubohu, aby nás při tom stěhování národů přestěhoval na lepší a bezpečnější okrsek země, třeba na Nový Zéland. (Abych nebyl obviněn z šíření paniky, podotýkám, že to myslím jako žert.)

Soukromá otázka, Jiří: ohlížíte se na těch 26 let po pádu železné opony s hrdostí nebo s pochybnostmi?

Jsem svobodnější, mám se lépe než dřív, dětem a vnoučatům se daří, ale nemohu se tvářit, že nevidím, co vidím. Nějak nám tu pravdu a lásku někdo zprivatizoval dřív, než stačila zvítězit nad lží a nenávistí. Zase tu máme diktaturu jediného správného názoru, a kdo má názor jiný, je skandalizován přinejmenším jako zpátečník. Ptám se sám sebe, jestli jsme opravdu nepoučitelní.

(K zaslouženému vyznamenání za redakci poblahopřál a dobrý rok 2016 zejména s pevným zdravím vychlazeným proseccem povinšoval Milan Šimáček,
Nový Polygon, 2015)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.