Jiří Žáček 

autorské stránky

Báseň se dá vymyslet za chůze,
prózu musíš vysedět.

Ukázky – prózy

Život je příliš krátký, než abychom ztráceli čas čtením špatných próz. A co je dobrá próza? Nic jiného než báseň, která není psaná ve verších, ale podržela si všechny přednosti poezie: stručnost, hutnost, obraznost, kontrapunkt vášně a intelektu.

Jak jsem potkal
mořskou pannu

(2005)

Jak jsem potkal mořskou pannu

Jako kluk jsem miloval cirkusy a poutě. Klidně jsem mohl užít plurálu, neboť i mí kamarádi a vrstevníci ožívali v očekávání báječných senzací, kdykoli karavana pestrobarevně pomalovaných maringotek vtrhla do ospalého jihočeského městečka a přivezla sem vůni dálek a dobrodružství. Že přijela pouť, poznali by i slepí: ampliony od rána do večera vyhrávaly na plné pecky exotické šlágry, árie a kuplety.

A těch atrakcí nabízejících se našim smyslům, nezhýčkaným televizí, videem ani počítači! Kolotoče, i ty nejpomalejší, fičely nadzvukovou rychlostí a děvčatům vlály sukně, až výskala vzrušením. A také proto, že jsme jejich nožky ostřelovali z praků kamínky a skobičkami. Pravý Turek pravou tureckou šavlí osekával špalek pravého tureckého medu a odlétající úlomky zručně lapal a balil do papíru. Poctivá ruční práce, žádné hygienicky balené kvádříky jedlého polystyrénu jako dnes. Černovlasé a černobrvé krásky ve střelnicích vystavovaly na pultech své bujné půvaby a ležérně nabíjely vzduchovky s ťuknutými muškami čerstvě ochmýřeným mladíkům. My dosud neochmýření jsme raději žasli nad dvouhlavým teletem v muzeu kuriozit a obdivovali holohlavého obra, šampióna tří kontinentů, jenž hravě ohýbal podkovy a pokládal na lopatky kurážné dobrovolníky v zápase ver stylu chyť jak můžeš.

Největší, nejobdivuhodnější pouťovou atrakcí však pro nás byla mořská panna. Před omšelým stanem s jejím vyobrazením přecházel kníratý mužíček v námořnickém triku a do trychtýře dlaní vyvolával:

V našem stanu máme vanu
a v ní pravou mořskou pannu.
Ač má ocas velrybí,
jinak jí nic nechybí!

Okolo vyvolávače rostl hlouček zvědavců, přilákaný nejspíš opakovaným dovětkem, že mořská panna bude ke spatření tak, jak ji Pánbůh stvořil. Náš zájem byl spíše badatelský než erotický, ale měli jsme smůlu. Produkce byla do 15 let nepřístupná, a tak jsme aspoň okouněli kolem, až sed na nás přece jen usmálo štěstí. Chvíli poté, co diváci opustili stan, vyšel mužíček zadním vchodem s najádou v náručí, posadil ji na schůdky nejbližší maringotky a někam spěšně odkráčel. Byla božská: napůl žena, napůl ryba.

„Šmírujete, cucáci?“ našpulila rty a pak už smířlivěji dodala: „Chcete čouda?“ Choulila se do modrého župánku, z něhož dole vyčuhoval šupinatý rybí ocas, a zapalovala si cigaretu. Odvážili jsme se přijít blíž. Zaskočilo nás, že mluví česky, a otázali jsme se, jestli je vážně opravdová mořská panna. „To si pište,“ pravila přesvědčivě, „ale dneska už spíš mořská než panna, když jsem máma od dvou dětí.“ zajímalo nás, jestli její děti mají také rybí ocas. „To by tak ještě scházelo,“ zasmála se. „Ale už radši plavte, můj korzár to nevidí rád, když se vybavuju s cizíma chlapama!“

Od té doby jsem žádnou mořskou pannu nespatřil. Občas zabloudím na pouť a je mi teskno. Není tam k vidění žádný Turek, žádný šampión tří kontinentů a hlavně žádná mořská panna. Pouze všemožná vznášedla, otáčedla, natřásadla a padadla. Kam se poděly mořské panny? Zoologové jejich existenci popírají, hovoří nanejvýš o mořských kravách. Nevěřte jim. Mořské panny musejí existovat. Ať sebou genetičtí kouzelníci hodí a nějaké naklonují už kvůli malým klukům. Je přece jasné, že mořská kráva při nejlepší vůli nemůže nahradit mořskou pannu.

Chvála husího brku

Vnučky zhlédly několik dílů TV seriálu o statečných obrozencích a nejvíc je zaujalo, čím vlastně ti zapadlí vlastenci psali. Ani na počítači, ani na psacím stroji, ani propisovačkou, ani násadkou s perem – oni psali husím brkem! A tak jsem z výletu na Šumavu přivezl pár husích per, upravil je nožem, aby se s nimi dalo psát, a pak jsme si to vlastnoručně vyzkoušeli.

Panečku, to je jinačí zážitek než psaní na počítači! Do počítače za chvilku nabušíte hromadu slov a každý překlep jednoduše opravíte, kdežto husí brk vyžaduje pečlivě vykroužit každé písmenko, a když vám ujede ruka, už se to nedá napravit, anebo jen obtížně. To si pak člověk rozmyslí zapisovat hlouposti a nesmysly! Nevěříte? Věřte.

Zkuste psát husím brkem, naučíte se tak jako staří dobří zapadlí vlastenci užívat slova poctivá, smysluplná, ryzí. Přestanete se podílet ne velkoprodukci žvástu, toho toxického civilizačního odpadu, což je hodno úcty. A když budete mít štěstí na brky z obzvlášť inteligentní husy, možná dokonce napíšete něco geniálního.

Chůze lesem

Nohama nás moudrá Matka Příroda neobdařila proto, abychom měli čím šlapat na pedály auta – nohy jsou stvořeny pro chůzi lesem.

Vyzkoušejte si to, uvidíte sami.

Chůze lesem není turistický cval na čas, ani vojenský pochod po předem stanovené trase na cílovou kótu. Zapomeňte na čas a cíl, otevřete oči, uši, nozdry a póry, staňte se divochy a nechte se vést neomylným instinktem lesních zvířat. Les je chrám volnosti, poslední útočiště posledních svobodných bytostí, náš ztracený domov; každá buňka mého těla to ví. Najdete v sobě sílu aspoň na půl dne strhnout ze své duše svěrací kazajku zvyku, abyste zázračně ožili?

Chůze lesem je návrat domů, do světa dávných pohádek, pověstí a mýtů, do časů posvátných pramenů, hájů a hor, střežených lesními bohy a démony. Všechny lesy světa jsou jen jeden jediný les, který ignoruje úprk roků a staletí, zná jen střídání ročních období a je pořád stejně mladý jako při stvoření světa. Proto v něm můžeme potkat vlky i jednorožce, hejkaly, skřítky a rusalky, dodnes v něm přebývá čaroděj Merlin, zbojník Robin Hood, silák Bivoj s kancem na hřbetě i lidský žabáček Mauglí.

Ale i ten, kdo z tajuplné lesní říše nespatří vůbec nic, poněvadž má v očích pragmatický zákal a v lesním hvozdu vidí jen tolik a tolik kubíků dřeva, se vrátí z lesa jako vyměněný. Les je biologická elektrárna, kde se můžete dobít životodárnou energií.

Projděte se lesem, dokud ještě jsou lesy, dokud vás nohy unesou a dokud je chůze lesem zdarma.

Desatero svátečního řidiče

  1. Automobil může být poruchový, ale na rozdíl od člověka nemůže být blbý.
  2. Přednost má ten, kdo má silnější vůz. V případě stejně silných vozů má přednost ten, kdo má silnější nervy.
  3. Nejkratší cesta od startu k cíli bývá nejčastěji objížďka.
  4. Tvůj vůz je ze všech nejlepší, ale zasloužil by lepšího řidiče.
  5. Nejnebezpečnější je řidič v klobouku. Jeho reakce nedokáže nikdo předvídat. Jsi-li řidičem v klobouku ty sám, nemáš se čeho obávat.
  6. Předběhne-li tě za jízdy kolo tvého vozu, začni se modlit.
  7. Nikdy nepouštěj k řízení manželku. Řídí-li mizerně, zešedivíš hrůzou, řídí-li bravurně, získáš komplex méněcennosti.
  8. Na rozdíl od spánku v posteli je spánek za volantem krajně nezdravý.
  9. Dopravní policii v trabantu neujedeš.
  10. Přeběhne-li ti přes cestu černá kočka, nevzrušuj se. Přeběhne-li ti přes cestu bílý mamut, zastav a počkej, dokud nevystřízlivíš.

Strážce majáku

(2013)

Mlčeti zlato

Milý chlapče, před 18 lety a 9 měsíci jsi slavně zvítězil v maratónském běhu spermií k mateřskému vajíčku, při němž jsi předběhl miliony soupeřů. Buď na to hrdý, ale počítej s tím, že srovnatelného úspěchu už nikdy v životě nedosáhneš!

Když se nadšený prvňáček učí číst, ještě netuší, kolik tlustých knih je připraveno, aby mu s nimi strážci mravů vytloukli z hlavy vlastní názor.

Chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na město svého dětství, musíte se včas odstěhovat. A chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na svou první lásku, nesmíte se s ní oženit.

Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o náš majetek, o naši svobodu i duši. Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili.

Proč si krásné ženy opatřují škaredé psy? Vedle šeredného psiska lépe vynikne jejich půvab.

V čem spočívá moudrost mládí? V nedůvěře ke smrtelné skepsi stáří.

Zvířata jsou našimi planetárními bratry, jsou stejně povedenými výtvory evoluce jako my a všechny tzv. vědecké teorie o tom, že zvířata nemyslí a necítí, patří na čelné místo dějin lidské blbosti.

Město, kde místo ptačího zpěvu slyšíme vytí aut, kde místo vzduchu dýcháme výfukové plyny, kde se člověku nepodaří přejít ulici, dokud semafor neukáže zelenou, přestává být svobodným územím a stává se čímsi na způsob koncentračního tábora.

Manžely a manželky nám vybírá náhoda, ale děti máme od Pánaboha. Dokonce i my neznabozi.

Knihy se dnes ucházejí o čtenáře s rafinovaností kurtizán. A když je nenajdou, uchřadnou jako staré panny.

Naprogramované hvězdy českého šoubyznysu jsou programově vydáváni za rebely a rebelky. Ale to už by se za rebela mohl vydávat i pimprlový Kašpárek!

Práce pro zatvrzelé donkichoty: Z panství kumpánů, spřeženců, sektářů, spiklenců a mafiánů udělat přátelský svět.

Nic není nemravnějšího než mravokárně vztyčený prst ve chvíli, kdy máš člověku v nouzi podat pomocnou ruku.

Konzumní společnost určuje cenu člověka podle toho, kolik zbytečných nezbytností kupuje. Čím víc toho koupíš, tím větší máš cenu. A tím méně svobody.

Kamaráde, víš, proč tě tvá žena začala nenávidět? Ne proto, že ji už nemiluješ, nýbrž proto, žes dopustil, aby tě přestala milovat. Neboť tys ji oklamal – vzbudil jsi její lásku, přestože jsi jí nebyl hoden.

Paraziti musejí umět přesvědčit o své nepostradatelnosti. K tomu je zapotřebí vysoká kvalifikace, nejlépe elitní vysoká škola. Bez ní a bez nutných rodinných konexí se z vás těžko stane ministerský dveřník nebo nosič per vyšších hodnostářů.

I slova se opotřebovávají, stárnou, umírají. Jazyk má také své hřbitovy.Postůjme s úctou nad nebožtíky, kteří našim praotcům pomáhali dorozumět se se světem!

AB je emancipovaná žena a je na to hrdá. Na živobytí si vydělává sama, do společnosti chodí s přáteli, na sex má milence, na mazlení psa, na zpověď psychiatra, na domácí práce hospodyni, na výchovu dětí chůvu. Nač tedy potřebuje manžela? Aby si měla komu postěžovat, že musí být emancipovaná.

Ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala, stala se z ní dezinformace. Jak vědecky, jak důvěryhodně to zní!

Vladař nemusí umět vládnout mečem – má své generály, maršály, admirály.
Vladař nemusí vládnout moudrostí – má své moudré rádce. Proč se tedy právě on stal vladařem?

Muži se před ženami stydí za to, že jsou hraví, proto svým hrám říkají hobby. A když muž nemá žádné hobby, tak si aspoň hraje na to, že je chlap.

Laskaví lidé nikdy nepochopí, jakou zvrácenou rozkoš přináší ubožákům týrání bližních. Stejně jako ubožáci nikdy nepochopí, jak může někoho těšit být k lidem laskavý.

Bázlivé a zlenivělé lidstvo si vymyslelo specializaci: Vojáci ať za nás bojují, filozofové ať za nás myslí, politikové ať za nás rozhodují, šaškové ať nás baví a básníci ať si za nás drásají duši!

Konzumenti uctívají jen ty nejdražší věci; jak by si mohli vážit radosti, která je zdarma?

„Lásko, vilu, rolls-royce a jachtu ti může koupit každý prachatý blb. Ale napsat ti báseň z lásky jako já a učinit tě nesmrtelnou, na to žádný blb nestačí.“
„Ale může si na to najmout tebe, miláčku!“

Konečně si Západ našel poezii, které rozumí – kuchařské knihy pro lidi i domácí mazlíčky. Kuchař je pravý básník naší epochy, kuchař je hrdina TV pořadů pro gurmány a labužníky, kuchař je čaroděj, který z nestravitelných životů vykouzlí nejlahodnější delikatesu.

Při čtení knih se musí přemýšlet, a to většinu lidí obtěžuje; většina nechce přemýšlet, protože myšlení bolí – oni vyžadují příručky s jednoduchými návody k použití světa, svých bližních, i sebe sama.

Všichni rodičové považují své dcery za nejkrásnější a nejroztomilejší bytosti na světě. Jak to, že to ti natvrdlí mladíci nevidí? Každá dívka si zaslouží aspoň jednoho trubadúra, který jí v noci pod oknem zapěje horoucí vyznání, a aspoň dva horkokrevné kohoutky, kteří se o ni ráno pobijí v souboji.

Naši předkové se báli ostudy jako čert kříže. Jaká hanba, přijít o dobré jméno či dokonce o čest! Dnes, v epoše informací, vnímáme ostudu jako bezplatnou reklamu. Nerozlišujeme už pravdu a lež, ušlechtilý skutek a lumpárnu - rozhodující je už jen intenzita informace. Raději ostudu než mlčení!

Kde vládne patos bez oponentury humoru, tam se nakonec vždycky začne lhát. Proto všichni lháři milují patos a nenávidí humor.

Porovnáte-li škaredé zadky opic s půvabným pozadím lidských krásek, je jasné, že ženy na rozdíl od mužů nepovstaly z opic, nýbrž z kentaurů.

České dějiny jsou pochopitelné jedině za toho předpokladu, že naše prapraprapraprapředky nepřivedl k Řípu praotec Čech, nýbrž Jára Cimrman.

Proč se vlastně zdokonaluje lidské poznání? Proč vědci celá dlouhá staletí luští pozemská i kosmická tajemství? Proč vynálezci jako na běžícím pásu vymýšlejí čím dál zázračnější vynálezy? Opravdu se tolik úsilí nejgeniálnějších mozků planety vynakládá jen proto, aby pár nejbohatších vydřiduchů udělalo co nejvýnosnější kšefty?

Jen milující muž se dokáže vzdát ráje samoty, aby ženu uchránil před peklem osamění.

Slibovat lidem ráj a zřídit pro ně očistec je nejvýnosnější byznys všech dob. Ten virtuální ráj nám potom prodají ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát.

Není právě lidský rozum tím danajským darem, který na nás nastražili zlomyslní bohové?

Úsměv je zbraň slabých – nemá k dispozici žádnou armádu. Ani ji nepotřebuje, protože s armádami se lepší svět vybojovat nedá.

kresba Jiřího Jiráska

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní