Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

František Valouch:
Papírové růže

(reedice básnické sbírky
z roku 1987)

Jiří Žáček je z mála básníků, jejichž knížky se na knihkupeckých pultech dlouho neohřejí, jeho poezie má trvale vysoký kredit – jak u dospělých, tak u dětí. Co je příčinou tohoto úspěchu? Nepochybně se na něm podílí autorova schopnost oslovit čtenáře jazykem, jímž se sami vyjadřují, ne jazykem psaným, ale mluveným, slovy prohozenými jen tak, „mezi řečí“. Tato potřeba promlouvat bezprostředně k příjemci sdělení hovorovou dikcí neznamená jenom vnější prostředek nebo nějaký charakterizační odstín, je to autorův základní nazírací princip, způsob tvůrčího myšlení. S touto diskurzivní povahou Žáčkových veršů bezpochyby souvisí i hojné využívání folkloru, který má „hovorovost“ ve své struktuře přímo zakódovánu. S folklorními prvky si umí Žáček pohrát jako obratný žonglér a umí je propojit mnoha asociacemi z nejodlehlejších oblastí života. Na rozdíl od folkloru „venkovského“ je to však folklor mnohem vrstevnatější a komplikovanější, pohybuje se ve sféře grotesky, nonsensu, anekdoty. Písňový ráz veršů se prosazuje v nejrůznějších žánrových polohách, od prostého popěvku a dětské říkanky až k útvaru šansonu, blues, nokturna nebo kupletu. Žáčka trvale vábí strohá gestičnost folkloru, jeho poznávací a tvořivá síla – i tu nejvšednější realitu je možno tímto gestem rozrušit, změnit, umístit do jiného kontextu a tak objevit něco, co nám bylo doposud skryto.

K oblíbenosti autorových veršů jistě přispívá i jejich osobitý humor, často velmi rafinovaný, přemýšlivý, vyzařující z textu jako vnitřní obsah životní zkušenosti, všechny jeho polohy a odstíny jsou výrazem vyhraněného tvůrčího postoje, nikdy nejde o samoúčelnou hru nebo o laciné vtipkování. Žáčkův humor se přímo podílí na strukturní podstatě básně, řekl bych přímo na její „ontologii“. Z tohoto hlediska ani tak zvané „legrácky“, sarkasmy, gagy a nonsensy neexistují samy pro sebe, nejsou dráždidly, jimiž je třeba kořenit fádní skutečnost, ale odráží se v nich úsilí o destrukci konvencí. K ozvláštňujícím prostředkům humorného zabarvení veršů patří zejména spontánní hra se zvukovou podobou slov, s jejich homonymitou a polysémií. Už v první sbírce veršů Ráno modřejší večera dal autor čtenáři na srozuměnou, že nebude vážný ani konformní, že bude ironicky popichovat a dělat si legraci – i ze sebe, že vsadí na jazykovou komiku: malé „přeřeknutí“ v titulu sbírky, to je jen jeden z nesčetných způsobů vynalézavé hry se slovy, která tvorbu tohoto lyrika ozvláštňuje a svým způsobem odlišuje – i od tvorby generačních souputníků z šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Limitujícím faktorem je snadnost a bravurní lehkost, s nimiž se autor dovede zmocnit jakékoli formy, aby vyjádřil okamžitý nápad nebo myšlenku. Žánrová dvojlomnost, záměrná nevyjasněnost lyrické pozice, z níž je hodnocena daná situace, vytváří z jeho básní originální druhové formy, jejichž prostřednictvím si ověřuje i vlastní poměr k básnické tvorbě.

Poezie se zdánlivě jeví, že je poslušným nástrojem, a zatím zkouší toho, komu se oddala. Básník se s ní nejednou ztotožňuje jako s živou bytostí, v Anonymní múze si z ní učinil přítelkyni, ve sbírce Mezi řečí se tento vztah mění v střízlivé hodnocení: „minul čas veršů“. A toto přesvědčení jako by ironicky deklaroval i v názvu sbírky Tři roky prázdnin (za prázdniny označil básník dobu, kdy žádnou knížku nenapsal). Nejde samozřejmě o ironii vůči tvorbě jako takové, ale především o ironii vůči sobě samému, vůči vlastnímu postoji k poezii, která by chtěla být oslnivou, ale k ničemu nezavazující hrou, pouhým krásným pokusem, nikoli volbou odpovědnosti. Autor sbírce Tři roky prázdnin předeslal verše, v nichž si přeje, aby báseň byla jeho „nejvěrnější vdovou“, ne už tedy přítelkyní či milenkou, ale někým, kdo už poznal hodnotu ztrát, kdo nahlédl dovnitř, a tudíž zvážněl a začal pochybovat.

A pochybnosti o možnostech poezie se s plnou silou hlásí i ze sbírky Papírové růže, která vyšla v roce 1987 dnes už v nepředstavitelném třicetitisícovém nákladu. To báseň je tou papírovou růží, a rozhodně to není jen rozmarná metafora, když se ocitla přímo v titulu knížky. Básně této sbírky jsou prezentovány jako „lyrické příběhy“ z reálu života a jako dramata „něžných absurdit“– nahlížená ne frontálně, ale šikmou oční štěrbinou, v různě posunuté perspektivě a v stálém kontaktu s mizejícím časem; čas se tu striktně rozestoupil mezi tehdy a nyní, a tato ambivalence jako by zplastičtěla v základní lyrické gesto, totiž v gesto uplývání. Míjení času proniká do té nejintimnější sféry a projevuje se všude, kdekoli nalezne sebemenší podnět k uplatnění. V Papírových růžích nás každou chvíli překvapí nějaký groteskní kontrast, pointa postavená na hlavu nebo úvaha zhuštěná do koncizního aforismu. Typickým příkladem budiž čtyřveršová báseň Dobré ráno: „Vystrčím ruku z okna; neprší. / Bohudík, shůry je nám přáno. / Smog, stroncium a stresy v normálu. / Dobré ráno...“ Příjemný pocit člověka, který vstává do pěkného dne, se rychle mění ve frustrující zjištění, že žije ve světě, kde všechno je jinak. Břitký perziflážní osten nemá jen rčení „shůry je nám přáno“, které je v běžném užití vnímáno pozitivně, ale i adverbium „bohudík“, vstřebávající do sebe příznivou informaci z prvního verše, ale zároveň už kontrastně odstiňující obsah výpovědi ve třetím verši. Významové konotace se tu rozbíhají do několika stran, závěrečný verš „dobré ráno“ parodické vyznění celé básně stroze dovršuje. Tento postup typický pro většinu Žáčkových lyrických textů je provázen snahou maximálně zhustit význam a přitom zůstat v rámci obyčejných slov, ukázat, že ona sama v sobě skrývají patos, symbol i filozofický smysl.

Jiří Žáček není básníkem, který by odpovídal na problémy, jež nás trýzní, nebo který by něco logicky vysvětloval či zdůvodňoval, je to lyrik rozdíravého a nepohodlného tázání – celá jedna třetina básní z Papírových růží je stylizována v intonaci otázek, ať už přímých nebo nepřímých (jen o něco méně je vykřičníků), aniž by jejich autor zvedal karatelsky prst a vymýšlel plytké morality. Absolvent „aprílové školy“ hodně sází na povedený šprým, na esprit a na náhodu, ale v zásadě každý úsek verše je do detailu promyšlen, do všeho vstupuje suverénní tvůrčí intelekt; básník se proti tomu zřejmě ohradí, ale mám za to, že se na jeho lyrice svým způsobem podílí i jeho inženýrská profese, smysl pro „technické“ řešení problému – je to tak trochu poeta doctus; to by také mohlo vysvětlovat, proč má takovou alergii na ošuntělou poetickou ozdobu a nasládlou citovost. Uprostřed záplavy mnohdy beztvaré lyrické produkce Jiří Žáček rehabilituje tolik potřebný tvar a dovede ho zpřístupnit i méně zběhlému čtenáři, a to bez slevování na vlastních nárocích uměleckých. Je to velký dar, ale i odpovědnost.

(Září 2009)