Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

František Valouch
Třetí poločas a Červené paraplíčko Jiřího Žáčka

Třetí poločas

Ve sbírce Třetí poločas repertoár Žáčkových oblíbených témat se ve srovnání s předchozími lyrickými knížkami příliš nezměnil, stále má vysoký kredit motiv ženy a lásky (explicitně je slovo láska zmíněno celkem patnáctkrát, přičemž v okruhu tohoto motivu se konotují další příbuzné významy, např. milování, žárlivost, polibky, touha, něha). Láska vyměřená člověku v „třetím poločase“ života už samozřejmě zmoudřela, oprostila se od nezkrotných vášní, ale stále je to živel, který může kdykoli přesvědčit o své vitalitě i samotnou moudrost. Láska – to je trvalá priorita, neskončila však ani autorova vleklá pře se slovy a s básnickou Múzou: „Ach vy slova vrtošivá, chtivá, lstivá, žádostivá… Ach, vy slova vyzývavá, žhavá, lhavá, tvrdohlavá“( báseň Slova), a je to, jak jinak, zase víc obžaloba než obhajoba, víc trápení než spontánní radost. A tak se to má i s poezií: „Psát báseň, to je hrát / šachovou partii sám proti sobě. / Nemohu nevyhrát. / Nemohu neprohrát.“

Většina veršů má v Třetím poločase vysloveně vyznavačský charakter (naznačuje to už úvodní báseň s názvem Mám rád), básník chválí zejména úrodnou všednost každodennosti, protože „zázraky se nikdy nestávají v neděli ani ve svátek“, a tato každodennost není pro něj jen světem, v kterém osudově fyzicky žije, ale i duchovně zvoleným místem a nejbližším intimním prostředím. A není bez významu, že se do tohoto světa mnohem naléhavěji než dříve vtínají emblémy země, vlasti a rodného kraje. Ze třpytivé mlhy vzpomínek vystupují rysy důvěrně známé krajiny, krajiny, „kde místo révy rostou brambory / a na dně řek se zlatá zrnka třpytí, / kraj, kde se žije všemu navzdory, / kde z lesů slyšíš vlkodlačí vytí, / kde ze svatby se chodí zvesela / a ze hřbitova pokorně a zticha“. I když oproti předchozím sbírkám přibývá básní, které mají bilancující charakter, básní s podzimními rekvizitami, s pochmurným křikem havranů a padáním listí („list padající z oblohy, to je má celá gáže“), není to bolestínské vypichování životních ztrát, které by ve výsledném součtu měly znamenat rezignaci, právě naopak – nezměnitelný verdikt času velí básníkovi žít všemu navzdory, žít život i s jeho kolizemi, dobývat se do jeho vnitřních struktur, ne plynout pouze po jeho povrchu. Tento noetický aspekt má nesporně vliv i na celkové utváření básně, na její lexikální a tvárnou podobu, poezie tu cíleně přestává být pouhou lyrickou sugescí a směřuje k strohé konfesijní výpovědi, přičemž básnický obraz je pořád jedním z hlavních prostředků hodnocení a výkladu skutečnosti. V této souvislosti je třeba vyzvednout i autorovu mimořádnou schopnost rozvinout výchozí dojem či prožitek tak, aby jako zrcadlová plocha odrážel co nejvíc emocionální a poznávací zkušenosti. U Žáčka se maximálně dovršil styl, vykrystalizoval v pevná jádra soustředěných významů uzavřených do písňově jednoduché formy, z tohoto hlediska je nejkompaktnější částí celé sbírky (co do tvaru i kompozice) oddíl Texty, do něhož jsou soustředěny básně označené jako blues, texty se zasmušilým, melancholickým laděním.

Už název sbírky Třetí poločas skrývá v sobě sebeironicky popichující akcent, což samozřejmě není v Žáčkově poezii nic nového, humorně ironizující a parodizující polohy jsou přítomny v menší či větší míře v rozloze celé jeho dosavadní tvorby. Žáček je mistrem aforistické zkratky, osvěživých aluzí a břitké satiry („Kolik obelhaných je zapotřebí pro vítězství pravdy?“ „V šedesáti i změna k lepšímu je změnou k horšímu.“ „Čím větší doba, tím je člověk menší“). „Třetí poločas“je originální oxymóron, je to vlastně čas navíc, všechno důležité bylo prožito a běží jenom nastavené minuty, a právě v tomto ostře limitovaném čase je potřebí jít do duelu naplno, vyždímat ze života poslední opojné šťávy. Byla nabídnuta jedinečná šance a nelze ji promarnit!

Červené paraplíčko

Zatímco básně Třetího poločasu se tvarově i formálně rozbíhají do několika stran, v Červeném paraplíčku jsou koncentrovány k pevné sonetové formě. A právě na tomto klasickém útvaru čtrnácti veršů se ukazuje, jak virtuózně Žáček dovede uchopit jakékoli téma a rozpustit ho v jednotné melodické linii, a to se týká i činitelů rytmizačních. I když dva tucty básní jsou staršího data, vypůjčené např. z Anonymní múzy nebo z Českého moře, vůbec není poznat nějaký zásadní rozdíl mezi sonety staršími a současnými. U obou vrstev dovede autor vypointovat myšlenku do čisté a lehké linie, tam i zde je přítomen prvek hravosti, vtipu a situační komiky.

Zdánlivě to vypadá, jako by autor všechna svá slova zkombinovaná do rýmových dvojic sypal z rukávu, ale ve skutečnosti je do této vynalézavé práce se slovem a rýmem vložena spousta přemýšlivé energie – nejde totiž jen o to vytvořit dokonalý rým (málokde se objeví asonance), ale zároveň umět rozkloubit tradiční slova a sestavit z nich jiný smysl, než jaký se nabízí prvnímu pohledu, případně vložit ještě do kratičkého lyrického sdělení nějakou hlubší myšlenku. Např. v básni Sluneční sonet vytvořil autor originální paralelu lidského života a sluneční energie a hned v následující básni připodobnil míjení života k opadávání plátků z růže – ty verše jsou nejen hluboce pravdivé, ale jsou jedinečné i ve svém koncizním tvaru a v podmanivém melodickém plynutí: „Každá růže, marná sláva, /vadne, chřadne, opadává, /zvolna, plátek po plátku. // Opadají všechny plátky; / život nejde vrátit zpátky / k zázračnému počátku.“ Jiří Žáček žije svůj lyrický život v divokém toku času jako osudový příběh, umí ho však nahlížet i jako anekdotu, plnou ostrých hran a výbušné energie; i do vznešeného námětu dovede vnést prvek sebeironického nadhledu a dokonce i familiárně humorný tón, jako třeba v básni Sen o Mistrovi: „Dnes ráno cestou z jarmarku / potkal jsem Fráňu Petrarku.“ Časté jsou verše různě expresivně zabarvené a zároveň prezentované v úrovni hovorové češtiny: „Jsem grogy z toho práskaného světa.“ „Co je pro vás dobrodruhy skvělý džob, z toho bych byl nadosmrti trop.“ To, čím byly v oblasti lexika specifické a svérázné už první Žáčkovy sbírky, to má své pokračování i v tvorbě současné, autor s oblibou sahá k ustáleným frazeologickým spojením, k slovům slangovým, interdialektovým a k řadě dalších výrazů podporujících především dialogický a sociativní ráz lyrické výpovědi: bere roha, jděte k čertu, čutal fotbálek, jsem grogy, začal do mě hučet, přifrčela včela, exnout (skonat), depka (deprese), schíza (schizofrenie) aj.

Ale ještě zpět k sonetové formě. Není zřejmě bez hlubší příčiny, že si autor zvolil jako optimální způsob spontánního sebevyjádření právě sonet (a možná to platí i naopak: sonet si vybral pro stvrzení své stálé životnosti právě Jiřího Žáčka). Sonet není pro Žáčka v žádném případě poezií magického zaříkávání, je to ideální naplnění konkrétní potřeby spojit obraz a zážitek do jediného tvůrčího ohniska. Sám k tomu básník v jedné poznámce na okraj své poezie dodává: „Pro slavného autora gregerií Gómeze de la Sernu byl sonet sametovou vestou poezie, ale doba sametových vest je dávno pryč. Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně…Rozhodně jsem tuhle knížku psal nejsvobodněji ze všech, hlavně jsem se oprostil od podvědomého pocitu, že poezie je cosi jako rytířský turnaj, kde slávu sklidí vítězové, kdežto poražení odejdou s hanbou. Svět patří všem, nejen vítězům.“

V Červeném paraplíčku jsou básně uzavřené do třpytivého fluida vzpomínky, ale převažují verše z reálu života, z jeho krizových stavů i z okamžiků, kdy bolest byla vystřídána novou nadějí (např. v básni Strakapoud napsané po operaci rakoviny hlasivek). I když se někdy zdá, že autor se nechává stále víc unášet tokem minulého času, hlavním hybatelem básně je pořád zneklidňující současnost a taky - touha po kráse a lidském dorozumění: lidské, přírodní a lyrické tu stále prorůstá a navzájem násobí své síly, reflexivní složka je trvale polarizována složkou emocionální. Žáčkova tvorba, jakkoli vnitřně složitě diferencovaná, je ve svém celku obdivuhodně jednolitá, má svůj specifický „dějový“ prostor, který je i z kontextového hlediska nezaměnitelný. Tím, že básník mnoho věcí vnímá optikou humoru a ironie, dává jim nový rozměr, nehledě k tomu, že se tak úspěšně vyhýbá i pokušení uzavřít plynoucí svět do lyricky jímavé melodie a rozpustit ho v obrazech s tradičním nádechem nostalgie a sentimentu. Při skvělých nápadech, sentencích a vtipných glosách ke všem možným problémům života si to čtenář s básníkem určitě bezvadně užije.

(2010)