Jiří Žáček 

autorské stránky

Básně se nepřekládají do českého jazyka,
nýbrž do jazyka poezie.

Ukázky – překlady

Nejdůkladnější způsob četby je překlad. Žádný jazyk ale není mrtvý mechanismus, jazyk je živý organismus, proto téměř vždy platí okřídlený bonmot, že překlad je jako žena: je-li krásný, není věrný, a je-li věrný, není krásný.

Gaius Valerius Catullus

Verše a veršíky

Ta rozhoďnožka kdekým načatá
chce po mně deset tisíc! Ta jde s dobou,
ta štětka honimíra z Formií,
ta ochechule s frňákem jak skobou!

Vy všichni, co ji máte na starost,
svolejte felčary k té děvce vaší!
Ta holka není zdravá! Ptáte se,
co je jí? Prostě v kotrbě jí straší!

* * *

Putyko vošoustů, vy budižkničemové
z hampejzu poblíž Castora a Polluxe!

Myslíte si, že jen vy máte ptáky
a smíte klátit holku kdekterou
a z ostatních že smíte dělat voly?

Že se vás leknu a že komukoli
z vás jelimánků – či všem najednou
nezacpu tím svým uslintané tlamy?

Na dveře putyky vám – zrovna sem –
už něco načmárám svým ocasem!

Vždyť moje dívka, která utekla mi,
kterou jsem miloval jak žádnou jinou,
pro kterou jsem se vrhal do souboje,

zapadla mezi vás – a dává všem,
vy krasavci, vy sviňáci, co máte
v srdci a v hlavě jenom kupu hnoje;

zvlášť tenhle fešák z říše králičí,
ta chlouba Keltiberie, ten janek –
ty, Egnatie, brado chlupatá,
ty, co si čistíš zuby v louži chcanek!

* * *

Miluji – proklínám! V jednom je obojí.
Proč? Nevím. Trýzním se – jen smrt mě vyhojí.

Jazyková spolupráce Eva Stehlíková
(Zhořklé polibky, 1980)

Li Po

Sám pod měsícem víno popíjím

Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost.
Kdo mi však bude dělat společnost?
Měsíci, pojď blíž – připiju ti,
možná ti víno přijde k chuti!
Můj stín se s námi taky pobaví –
přátelé, už jsme tři, tak na zdraví!
Za chvíli jsme už božsky rozjaření,
pít s přáteli je pro mne potěšení.
Zpívám - stín se už sotva drží na nohou,
tančím – a měsíc pajdá cik cak oblohou.
Ještě si s vámi trochu zavýskám –
až dopijeme, bude každý sám.
A jednou naposled, až odbije můj čas,
za Mléčnou dráhou sejdeme se zas.

Wang Wej

Píseň na rozloučenou s jarem

Den za dnem stárneme a pomoci nám není,
rok co rok se zas jaro vrací zpět.
Nesmutni nad květy, že zetlí v zapomnění.
Máš víno v číši? Propij celý svět!

Jazyková spolupráce Augustin Palát
(Testament pana Tena, 1987)

Guillaume Apollinaire

Most Mirabeau

Pod mostem Mirabeau se Seina valí
Ach lásky mé
vzpomínám na vás věrný pozůstalý
Radost se vždycky v srdci střídá s žaly

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

Vezmu tě lásko znovu do náručí
A pod mostem
svých paží spatříme proud čím dál prudší
věčný proud pohledů když únava je mučí

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

I láska prchá jak ta kalná špína
Už navěky
Život se prázdní jako sklenka vína
a moje naděje se pořád ještě vzpíná

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

Dny týdny prchají a mizí v dáli
Čas nevrací
nic ani lásky ani ideály
Pod mostem Mirabeau se kalná Seina valí

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

(Velké trojhvězdí, 1986)

Jacques Prévert

Píseň ptáčníka

Pták vzlétající plaše do mraků
pták horký jako krev pták zázraků
pták něžností pták posměváček
pták vyděšený až je z něho ptáček
pták kterému je těsný svět
pták který touží uletět
pták osamělý divoký
pták který touží žít
pták který touží zpívat
pták který touží křičet
pták rudý jako krev pták zázraků
pták vzlétající plaše do mraků
to je tvé srdce děvenko
tvé srdce které bije křídly skrz
tvůj pevný sněhobílý prs

Líbej mě

V zapadlé čtvrti Města světla
tam kde je pořád tma kde vzduchoprázdno krátí dech
kde není léto kde je pořád zima
ona se chvěla na schodech
Chvěla se On stál vedle ní
v tom městě plném kamení
Noc páchla sírou po hubení štěnic
noc nevoněla po kvítí
Ona mu říkala:
Tolik tmy je tu
a tak málo vzduchu
I v létě je tu pořád zima
Slunce ten puchejř strejčka Pánaboha pro nás nesvítí
Vždycky má fůru práce v nóbl čtvrtích
Sevři mě celou Obejmi mě
Líbej mě v téhle tmě a zimě
Líbej mě
Za chvíli může být už pozdě
Kdy jindy máme žít než teď
Tady se zdechne ze všeho
z horka i ze zimy
Mrzneme Dusíme se
Tak málo vzduchu k dýchání je tady
Kdybys mě přestal líbat
já bych se udusila
Tobě je patnáct a mně taky
třicet let je nám dohromady
Ve třiceti už přece nejsme děti
už jsme dost staří na práci
už jsme dost staří na objetí
Za chvíli může být už pozdě
Kdy jindy máme žít než teď
Líbej mě!

Kytice

Co tady děláš holčičko
se svěžími květy ze zahrádky
Co tady děláš dívenko
s těmi květy kterým vadnou plátky
A co ty ženo se zralými ňadry
s květinami které dávno zvadly
Co tady děláš stařenko
s trouchnivými květy v mrtvé něze

Čekám na vítěze.

(Pro tebe, má lásko, 1997)

Betti Alverová

Karikatura

Jestliže odříkání nese růže
a pravda v nicotu se rozplyne,
pak ze mne ještě jeptiška být může –
nakonec, jednou, možná, proč by ne.

Možná že časem nepohrdnu manou
moudrosti boží – je-li vybraná –
a budu zpívat v pokoře a stranou
alelujá a hosana.

A když mě znudí svatouškovské zvyky,
křtít pohany se vydám bez nářku –
pojedu klidně třeba do Afriky
k černouškům dělat misionářku.

A jestli někde v buši zajdu nudou,
nebo mě skolí otrávený šíp –
z mých kostí, z vlasů černá bejby budou
vyrábět hračky… Dá se skončit líp?

Hovoř ke mně tiše, tiše

Hovoř ke mně tiše, tiše,
nenuť slova do extáze.
Hovoř ke mně tiše, tiše –
slyším líp a chápu snáze.

Ze záchvěvů vánku poznám
žal i radost sebetišší.
Ale rámus planých řečí
moje uši neuslyší.

Jazyková spolupráce Vladimír Macura
(Hrom je můj bratr, 1980)

Zvonimir Golob

Něha

Na srdci kámen.
Jaký kámen?
Oheň i voda,
led i plamen,
oblázek zlata,
který těší.
Na srdci kámen.
Čím dál těžší.

Zrcadlo

Možná že právě v tomto okamžiku
na druhém konci světa
žena, která se ti podobá jak vejce vejci,
utíká naproti
muži, který se mi podobá
jak vejce vejci,
možná že jejich láska
je stejná jako naše,
možná, že také oni věří,
že jsou na celém světě sami
a že my dva jsme zrozeni
z jejich zoufání.
Možná že i oni dva sní o nás dvou,
ale já na tebe myslím,
jako že opravdu existuješ
a bolí mě srdce
pro tebe, která jsi tady, vedle mne,
i pro tebe,
která na druhém konci světa
utíkáš naproti muži,
který se mi podobá
jak vejce vejci.

Znáš ty staré ženy

Znáš ty staré ženy, které zkysnou, zplaní –
chtěly by náš osud řídit vlastní dlaní.

Vše, co promeškaly, znectí se závistí,
spálí na hranici jako staré listí.

V parku po milencích pasou beze studu,
za jejich sny chtějí vyměnit svou nudu.

Slídí v našich stopách a dřív, než nás minou,
zlostně po nás plivnou jedovatou slinou.

Za co se mstí světu? Kdoví, proč tak řádí?
Vždycky byly staré, neprožily mládí.

Své dny přežvykují falešnými chrupy,
nakukují oknem, krouží jako supi.

Všecko promeškaly, dávno zapomněly,
jaká slova píše láska po posteli.

Nikdy nepochopí, i když střeží skvěle,
co má ruka hledá na tvém horkém těle,

proč tě potřebuji, obklíčený tmami,
ani proč jsme spolu, ani proč jsme sami,

ani neuslyší zvony v nedohlednu,
ani neuvidí loď, jež klesá ke dnu.

Jazyková spolupráce Irena Wenigová
(Na srdci kámen, 1987)

Juhan Viiding

Psaní, které vyneslo spaní jisté paní

bylo mi s tebou neskonale
v oknech nám kvetly kaktusy
a tys mi Ráchel dala vale
na pomoc dýku beru si

e to hřích zabít sebe sama
co mohu čekat od dýky
tak hloupě končí naše drama
prolistuj moje deníky

tvé jméno zdobí každou větu
možná jsou psány bez vkusu
miláčku až dám sbohem světu
řádně plač na mém funusu

Jazyková spolupráce Vladimír Macura
(Klaunovo odpoledne, 1986)

Jovan Koteski

Coura

Kde se courá moje coura posestrima?
Rajsky voní, skučím po ní, když tu není,
její vnady, vinohrady, před očima,
stehna její, která chtějí moje chtění.

Skučím denně jako štěně na nároží,
hoří ve mně požár země, taje kámen;
když mě vlekla ze tmy pekla na svět boží,
neřekla mi: Žádné klamy, už je ámen…

Lezu za ní, ať mě ranní dýkou chtíče,
vlastním tělem s krví šelem opilá je,
lezu na ni, srdce v dlani místo klíče,
už je v pasti, v pasti slasti, v pasti ráje…

Jarní mraky barvy khaki dojí něhu,
hlava bolí z prázdných polí, z ticha v domě,
k čemu slzy, bude brzy po příběhu,
lezu na ni, srdce v dlani, už je po mně.

Jazyková spolupráce Branka Kubešová

Peter Gregor:
Etudy

Když pochovávají

Když pochovávají člověka,
vrší na něj zem. Když pravdu,
slova, slova, slova.

Recept na štěstí

Ke štěstí potřebujete
co nejmíň surovin, co nejmíň přísad.
Ke štěstí potřebujete
tak málo surovin a přísad,
že nepotřebujete
ani recept.

Pomsta

Ženě, která předstírá orgasmus,
se pomstíte nejlépe tak,
že budete předstírat erekci.

K čertu s genetikou

Údajně pocházíme ze spermií,
které zvítězily. Proč tedy
prohráváme?

Reinkarnace

Reinkarnace je nepopiratelný fakt.
Jak jinak by se mohly naše dopolední milenky
každý večer převtělit
do cizích věrných manželek?

Sociální cítění

Mnozí mají tak vyvinuté
sociální cítění,
že jim v stavu erekce
dosahuje z obýváku až ke vchodu
do vlastního bytu.

Humánní dnešek

Otroky dnes už nikdo neloví.
Stačí vypsat konkurs.

Celkové hodnocení

Když jsi už starý, chorý, k ničemu,
a tvá žena ti přinese čaj, ve kterém
je cukr a ne jed na krysy,
můžeš se domnívat,
že to, co jste spolu prožili,
byla nejspíš láska.

Oheň

Ukrást bohům oheň,
to je jen první krok. Druhý:
podpálit Olymp.

Z kosmogonie

Země není deska,
spočívající na hřbetech čtyř želv.
Země je koule
spočívající v rukách
několika vydřiduchů.

Jako sport

Neberu život vážně.
Beru ho jako sport, konkrétně
jako slalom.
Mezi idioty.

Z antropologie

Člověka člověkem nedělá schopnost
vzpřímeně kráčet na dvou nohách,
ale odvaha stavět se
na zadní.

Z knihy Etudy vybral a přeložil Jiří Žáček

Ľubomír Feldek:
Slovák na Venuši

(Výbor z poezie)

Manželství

1

Dlouho jsem přemýšlel o manželství,
ženo má.
Dlouho jsem přemýšlel o tom,
proč Robinson Jeffers nepsal básně
o manželské lásce,
ale o ženě toužící po hřebci,
a proč teprve po smrti Uny
mohl zvolat
– Nejdražší!

A to mi rázem připomíná tečku nad i v jeho podpisu,
která se vznáší až nad druhým en,
jako Měsíc,
když je už anebo ještě za obzorem.

2

Ano, Měsíc a lidská stopa na něm,
to je manželství.

Manželství, lidské dílo,
raketa nepříliš pohodlná,
to krásné vítězství člověka nad přírodou,
s jejíž pomocí vystupuje na měsíční povrch
jak Abelův dým bílý Armstrong,
aby tam sopránově zaslechl,
jak černý bratr Armstrong basově kvílí,
aby pohlédl zpátky
na modrou Kainovu hvězdu,
to krásné vítězství přírody nad člověkem.

Cylindr Michala Jakabčice

Cylindr na hlavu! – a do města se žene,
aby tam potkal bláznivý a zkřehlý
májový vítr provoněný senem,
který se městem protáhl jak píseň uchem jehly.

Ten vítr, který občas zapálí ves od vsi
a žene oheň dál jak zatoulanou ovci;
a v další dědině když čerstvé saze trousí,
děvčata svědí stesk a chlapcům rostou vousy!

A město jako býk ho bere na nároží;
zpívá si v putyce, čistý jak slovo boží,
maluje v noci pokoje, kde nikdo není,
maluje, jako by se sebral bez loučení

a rozběhl se po tančící zemi
hledat svůj vítr voňavý a rusý –
a jenom cylindr se koulí ulicemi
a vychází z něj úplněk a nářek husí.

Vladimír Kompánek pálí své sošky

Vladimír Kompánek sedí u krbu a přikládá
dřevěné hudce a divočáky,
dřevěné veverky a ženy,
i dřevěné turoně –
turoň, to je polotur-poločlověk,
od pasu nahoru zvíře,
od pasu dolů ještě něco horšího…

„Proč to děláš?
Vždyť jsou všichni ti pandrláci dobří!“
„Všichni ne! Dělám to jako v pekle –
pálím ty horší!“

Zdravím tě, Satanáši,
pokračuj ve své užitečné práci! Na světě
pálí ty lepší.

Už a Ještě

Už přišlo ráno, ještě neodešel večer.
Už jsem se oblékl, ještě jsem se neumyl.
Už píšu tuto báseň, ještě spíš.

Už je muž.
Ještě žena.

Už sedí a píše báseň,
Ještě spí.

Ale Ještě byla vzhůru, když Už spal,
dávala nejmenšímu mlíčko.

Někdy se ani Ještě nechce v noci vstávat
a potom předstírá, že i ona spí.

Nejmenší pláče, Už se probudí,
leč i on předstírá, že spí.

Nejmenší pláče a oba předstírají, že spí,
až nakonec se přece jeden vzdá.

Jednou vstává Už
a třikrát vstává Ještě.

Ještě už žena.
Už ještě muž.

Už zase spíš a ještě píšu tuto báseň.
Už jsem se umyl, ještě jsem se neoblékl.
Už přišlo stáří, ještě neodcházej, mládí!

Milování v cizí řeči

Tvé pohlaví je květ,
kterým teď myslíš.

Vše, co teď vyslovíš, je pravda.
Těžko však rozumím, mluvíš jako pták.

Hovoříš řečí národa, jenž vyhynul?
Anebo řečí národa, který žije,
jenom já o něm nic nevím?

Ach, kdyby to byl dialekt slovenštiny!
Vždyť každý význam je v té řeči jistě posunutý
a ani slovo umřít nemůže v ní být smutné!

A co když vzdycháš mou
právě se rodící báseň?

Nedělní vláček z Rajeckých Teplic

Z plovárny, kde prorelaxovali dlouhé hodiny,
připravivše konec řízkům, sendvičům i zátkám,
vracejí se Žilinčané, jedinci i rodiny,
ke svým kancelářím, zahrádkám a jatkám.

Svorně stojí, do konzervy vlaku těsně nacpaní,
jako buňky v něžném kolektivním těle –
zítra se zas budou rvát jak vzteklí rafani:
noc je promění zpět v praobyvatele.

Ale i tak ten had, co se plazí letní dolinou,
vláček mezi Rajeckými Teplicemi – Žilinou,
je kometou, která svítí lidstvu pro radost.

To já, chmurně klátící se na poslední plošině,
močím za jízdy v té tklivé podvečerní krajině,
takže vlak má na chviličku krásný zlatý chvost.

O chlapci, který se chystá zabít

Jarmareční píseň pro výstrahu rozličným národům
roku 1992 v Bratislavě na světlo vydaná

Zeptali se novináři chlapce,
který nad čerstvými hroby stál,
kdo v nich leží. „Můj otec a matka,“
řekl jim a pokračoval dál.
„A pak vrazi náš dům zapálili,
antikristi zlí a suroví.
Jen mě jediného nedostali,
přečkal jsem tu hrůzu ve křoví.“

„Kdo ti ještě zůstal?“ „Teď už nikdo.“
„Jak jsi starý?“ „Je mi deset let.“
Přemýšleli novináři, o čem
ještě mají s chlapcem rozprávět.
„Zabiju ty vrahy,“ řekl chlapec,
„zabiju je za to, že jsem sám…“
„Copak ty víš, kdo tu vraždil, chlapče?“
Odpověděl: „Já je dobře znám!

Sousedé to byli, z domu vedle,
to jsou vrazi – každý z nás to ví.“
„Bylo mezi vámi nepřátelství?“
„Ne, žili jsme svorně, v přátelství.
Každý večer zpívali jsme spolu,
jedni Srbi, druzí Charváti,
dokud nezačala tamta válka,
ale ten čas už se nevrátí.“

„Nezabíjej,“ řekli novináři,
„a zkus ten čas vrátit zase zpět.
Zastav řetěz zabíjení, chlapče,
někdo musí začít odpouštět.“
Chlapec hledí na dva čerstvé hroby,
jeho pohled zledověl a ztvrd.
„Zabiju ty vrahy! Ať jdou k čertu!
Zabiju je – zaslouží si smrt!“

Posluchače této zprávy žádám,
ať se pesimismu ubrání.
Vždyť se na svět nerodí jen vrazi,
rodí se i duše humánní.
Než vyroste, chlapec popřemýšlí,
zmoudří a začne být laskavý,
nezabije vrahy na potkání,
řetěz zabíjení zastaví.

A ti vrazi, až je chlapec potká,
odprosí ho, přijde pokání.
A v tom kraji lidé ve svornosti
přátelství a lásku ochrání.
Může se však stát, co též se stává –
když přežijí vrazi ve zdraví,
synové těch vrahů pro jistotu
toho chlapce také odpraví.

Rozhovor s otcem

V tom slavném roce osmdesát devět
pad komunismus, otče. Zato dnes
vidím, co tehdy tušil jenom vševěd –
že cinkot klíčů šmejdy neodnes.
Majetky jedni čile nakradli si,
druzí si přisvojili cizí zásluhy:
tak z revoluce profitují krysy;
chudáci zbohatli jen o dluhy.
A na vás mukly panstvo dávno kašle.
Nevěší, ale s každým vyjebou.
Ty mastíš karty s Kristem… Stačí mašle,
a rozletím se k nebi za tebou!
„Ať nezabloudíš, až se za mnou vydáš.
Jsme s Kristem v pekle. V nebi – samý Jidáš!

Guillaume Apollinaire

Píseň nemilovaného

Paulu Léautaudovi

Zpíval jsem smutku zvesela
v roce 3 píseň bez vědomí
že láska která zemřela
zítra jak Fénix kletbu zlomí
a znova vzlétne z popela

Potkal jsem jednou pobudu
v londýnské noci Flinka s tváří
mé lásky mého osudu
Měl oči které temně září
Sklopil jsem hlavu ve studu

Hnal jsem se za ním o překot
Hvízdal si Šli jsme ulicemi
já faraón on štvaný rod
Hebrejců jdoucích ke své zemi
uličkou vzdutých mořských vod

Ať města rozpadnou se v prach
bylas-li málo milována
Jsem faraón jsem bůh a vrah
jsem vojsko nejvyššího pána
Miloval jsem jen tebe Ach

Na rohu ulic oheň vzplál
Fasády zbarvil do červena
Dým vlál jak zkrvavený šál
ulicí kudy prošla žena
Lhostejně spěchá dál a dál

Má kruté oči křivý šrám
po noži na odkryté šíji
Opilá z krčmy jde vstříc tmám
Láska je hořká když nás míjí
Láska je nejkrutější klam

Když Odysseus připlul zpět
po letech domů do Ithaky
věrný pes poznal pána hned
A žena s laskavými zraky
čekala na něj moře let

Vítězstvím unavený král
vrátil se ke své Sakuntale
Čekala na něj jak si přál
čekala věrně svého krále
a hrozen lásky pro něj zrál

Na šťastné krále z pověstí
vzpomněl jsem plný beznaděje
Láska mě znova obelstí
Kam poděla se věrnost kde je
Mně zbylo jenom neštěstí

Peklo mých stesků nezná vděk
Ráj mého chtění nikde není
Každý král světa každý rek
rád umře v bídě v ponížení
pro jeden její polibek

Ó slunce vrať se rozehřát
srdce jež zmrzlo v hroudu ledu
srdce té kterou jsem měl rád
a kterou zapřít nedovedu
zmučený láskou tisíckrát

Spolu jsme obepluli svět
má paměti ty krásný vraku
Bloudíme věčně naposled
od rozbřesku až do soumraku
který mě děsí tíhou běd

Má lásko sbohem Bylas jen
nádherný přelud ženy kterou
ztratil jsem loni poražen
v Německu její nedůvěrou
Zmizelas navždy jako sen

Ó Mléčná dráho sestro řek
bystřin jež Kanaánem plynou
a bělostných těl milenek
Plujeme k tobě mlhovinou
my mrtví plavci dlouhý věk

A jindy v dubnu zpíval jsem
radostí zrána za rozbřesku
o lásce která přišla sem
Milostnou píseň svému stesku
zpíval jsem o ní s úžasem

kresba Adolfa Borna

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní