Jiří Žáček 

autorské stránky

Neztrácejte hlavu!
Kdo to má po vás uklízet?

Ukázky – tvorba pro děti

Psát pro děti, to znamená spolu s Františkem Halasem věřit, že „věčně naléhavé a opakované dětské PROČ a chtivá PROČ básníků nedají světu, aby zestaral“. Psát pro děti znamená objevovat svět, kde se žije na plné pecky, kde se člověk nikdy nenudí, kde zázraky života v nás ještě budí úžas a touhu přijít všemu na kloub. Psát pro děti je omlazovací kúra a škola radosti.

Aprílová škola

Halí, belí

Halí, belí, halí, belí –
já mám slona pod postelí,
je to slůně kapesní,
ale zato hodně sní.

Halí, belí, halí, belí –
čím ho krmím? Petrželí!
Spořádá jí hromadu,
pak se svalí dozadu.

Já mám slona pod postelí,
vejde se tam skoro celý –
jenom chobot čouhá ven,
když mi přeje dobrý den.

Eskymácká abeceda

Eskymácké děti
mají školu z ledu,
učí se tam
eskymáckou abecedu.

Eskymácká abeceda,
to je krásná věda:
sáňkování,
koulování
a lov na medvěda.

Bubák

Sedí bubák na dubu,
který v lese stojí.
Straší děti: – Bububu!
A pak se sám bojí!

Říkanka pro berušku

Beruško,
půjč mi jednu tečku!
Třeba tu,
co máš na zadečku.

Musím ji napsat
za větou,
ať se mi slova
nepletou.

Pro slepičí kvoč

Turistická příhoda
s detektivní zápletkou

Na Šumavě
v háji břízek
zaběhl se pěkný řízek.
Usmažený,
libový –
zmizel někde ve křoví.

Zaběhl se jedné tetě,
co tu byla
na výletě.
Utekl jí z batohu –
víc vám říci nemohu.

A ta teta
celá divá
zavolala detektiva.
Zavolala Holmesa,
ať jde na to
od lesa.

Co jí na to
Holmes poví?
– Usmažila si ho nový!
Já mít hlavu vševěda –
už ho snědla
medvěda!

Já vám klaním,
haudujudu,
vaše oběd být už v čudu.
Pozdě honit bycha, yes.
Těšilo mě.
Dobrý dnes!

Bajky a nebajky

Ufo, ufo, ufoni

Ufo, ufo, ufoni
přiletěli k Mimoni,
snesli se k nám na zahradu
pod velikou jabloní.

Je to vážně k nevíře –
vyskákali z talíře
a hned se mě vyptávali,
co jsem vlastně za zvíře.

Já jsem člověk, živý tvor,
přednáším jak profesor,
nejmoudřejší ze všech tvorů,
vládce země, vod i hor…

Řehtali se velice:
Jste jen pyšné opice!
Máme pro vás připravenou
rezervaci v Africe!

Světovláda člověčí
zeměkouli nesvědčí,
experiment Člověk končí,
ohrožoval bezpečí!

A mě hrůzou polil pot,
vždyť jsem člověk a ne skot…
A v tom začal zvonit budík,
což mi prvně přišlo vhod.

Jdu se projít k potoku,
pes mi běží po boku…
Přestaň strašit lidi ve snu,
zatracený Hitchcocku!

Vrabčí hnízdo

Ušaté torpédo

Ušaté torpédo vylétlo do světa
jak malá chlupatá bláznivá kometa,
ze dveří na dvorek, a už je za vraty,
v parku se honilo s kluky a děvčaty,
prolétlo jako blesk okolní ulice,
prohnalo kocoury, vrabce a slepice,
vymetlo kaluže, skočilo do písku –
utíká za ním kluk a volá: Matýsku!
Lidičky, pomozte, buďte tak laskaví,
poproste strážníka, ať ho hned zastaví!

Ušaté torpédo se těžko zastaví,
když mu svět připadá chutný a voňavý,
když svět je zázračná rozkvetlá zakrádka
pro malá zvědavá ušatá štěňátka.
Svět je tu na hraní – anebo k sežrání?
To se pak živý tvor jen těžko ubrání,
musí se rozběhnout, peláší, utíká
a zvedne nožičku na botu strážníka,
uhání, skotačí, koulí se, metelí,
a svět je na hraní, a svět je veselý.

Ušaté torpédo se řítí po rynku,
vrhlo se divoce na naši maminku.
Maminka spustila: Šup domů nazpátek!
Co já se nahoním bláznivých štěňátek!
Kam pořád utíkáš? Zastyď se, hanbáři!
Štěňátko olízlo maminku po tváři,
a ta se usmála a řekla vesele:
Toulavý čumáčku, je krásná neděle.

Kolik má Praha věží

Mosty

K čemu jsou mosty přes řeku?
Aby měl člověk blíž k člověku.

Počítání oveček

 

kresba Lucie Dvořákové

Jak šli bratři pro kládu

Jeden sedlák měl tři syny,
nebáli se žádné dřiny.
„Kubo, dojdi pro kládu!“
Kuba kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já tu kládu neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech,
co mám dělat? Je to pech!“

Kuba nejde… Co se děje?
Zavolali pro Matěje.
„Matěji, běž pro kládu!“
Matěj kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já ji taky neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech…“
Kuba dodal: „Je to pech!“

Matěj nejde… To je doba –
ztratili se v lese oba!
„Honzo, dojdi pro kládu!“
Honza kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Sám tu kládu neunesu.
Na jednoho je to moc –
pospěšte mi na pomoc!
Chopte se té klády, bratři,
ve třech máme sílu za tři!“

Už se kláda nakládá:
„Hej rup! Šup s ní na záda!“
Už ji nesou svižným krokem
polní cestou za potokem,
nesou kládu z javora
rovnou domů do dvora.

Pohádky na dobrý večer

Jak liška napálila medvídky

V jednom lese žila máma medvědice s dvěma medvíďaty. Medvídkové skotačili, rošťačili, honili se po lese. A při tom skotačení objevili lesní cestu, která vede rovnou k městu. Jel tudy zrovna sedlák na trh.

Žene koně, zvedá bič: „Vijé, ať jsme z lesa pryč!“ Vůz poskakoval po kamení, a v tom se to stalo. Bochník sýra spadl z vozu, skutálel se do úvozu.

Když vůz odjel, běželi se medvídkové podívat, co to je. Jeden zírá, druhý zírá: „To je přece bochník sýra!“ „To je vůně, čmuchy čmuch, voní líp než lesní vzduch!“ „Dřív než ten sýr s chutí sníme, pěkně si ho rozdělíme!“

Rozlomili bochník sýra, ale spokojeni nejsou. Jeden vrčí, druhý ječí: „Tenhle kus je o kus větší!“

Ještě že kolem běží kmotra liška. Poprosili ji: „Kmotro liško, rozděl nám ten bochník sýra! Spravedlivě, jen to zkus – ať má každý stejný kus!“

Liška řekla: „Pročpak ne? Jestli je to vaše vůle, ukousnu si z větší půle.“

Ukousla si z větší půle, ale medvídkové ještě nejsou spokojeni.

Jeden vrčí, druhý ječí: „Tamten kus je o kus větší!“ Liška si ukousla z druhé půle, pěkně kousek po kousku ukusuje kmotra liška, netřeba jí ubrousku.

Až z toho sýra nezbylo vůbec nic.

Poměla se liščí tlama – bochník sýra snědla sama. Liška se zasmála: „Už je konec dělení, medvídkové střelení!“ Mávla ohonem a byla pryč.

Teprve teď medvídkové poznali, že je liška napálila. Ale co měli dělat? Sami přece chtěli, aby liška kousala. A že měli velký hlad, udělali čelem vzad. Utíkali domů k mámě, najedli se a šli spát. Stulili se u mámy – pohádka je za námi.

Kočkování

 

kresba Lídy Brichtové

Strýček Jean

Usměvavý strýček Jean,
to je pravý Pařížan.
S růží v klopě, plný žáru
prochází se po bulváru,
smeká klobouk a má knír
Jako chrabrý mušketýr.

Elegantní strýček Jean,
to je velký bonviván.
Každý večer zpívá světu
v nejslavnějším kabaretu.
Pod pařížskou oblohou
svět mu leží u nohou.

Strýček Jean je idol dam,
chtějí od něj autogram.
Každé z nich se podepíše
na kolínko – občas výše.
Ať má pořád v očích žár –
Paříži, au revoir!

Pohádkový tobogan

Jak stařeček měnil, až dostal všecko zpátky

Byla jednou jedna stařenka. Měla malou chaloupku a žila v ní se svým stařečkem. Byl to ten stařeček, co našel hroudu zlata a měnil a měnil, až vyměnil.

„Poslouchej, starouši,“ řekla mu. „Ty jsi odešel z domova s kusem zlata a vrátil ses domů s prázdnýma rukama. Takhle by to dál nešlo, to bychom brzy přišli na mizinu, kruciturcihergotfagot! Abys věděl, dnes to uděláš obráceně. Odejdeš s jehlou a vrátíš se s kusem zlata, velkým jako koňská hlava nebo aspoň jako pěst.“

„To se nemůže podařit,“ zakroutil hlavou stařeček. „Já bych radši zůstal doma, luštil bych křížovky a poslouchal televizi.“

„Žádný takový, dědku líná,“ zavrčela stařenka. „Hroudu zlata jsi prošustroval, tak ji koukej dostat zpátky! To budeš čubrnět, jak lehce se nám to podaří. Já totiž půjdu s tebou, abys místo poctivého handlování nevysedával někde v putyce. A nepůjdeme, nýbrž pojedeme, podnikat v našem věku takovou dlouhou pěší túru, to by byl hazard se zdravím. Nasedat, jedeme!“

Nastartovali svůj traktor Zetor, který už dávno patřil do muzea, zapřáhli za něj vůz dvoukolák, nasedli a vyjeli cestou necestou k městu. Měli štěstí – zrovna proti nim kráčel kupec a hnal před sebou pěknou husu.

„Buď zdráv, kupče,“ pozdravil ho stařeček. „Máš tuze pěknou husu, když mi ji přenecháš, dám ti za ni jehlu.“

„Jehlu za husu?“ zeptal se kupec, jako by nevěřil svým uším. V tu chvíli stařenka vytáhla z kapsáře dvě bambitky a natáhla kohoutky, až to cvaklo.

„Báječný obchod,“ zadrmolil kupec, dal stařečkovi husu, na jehlu ani nečekal a byl pryč. Stařeček naložil husu do vozu, stařenka ho pochválila, jak dobře vyměnil, a jeli dál.

Měli štěstí – potkali husopasku, která spolu s hejnem hus hnala vykrmeného čuníka.

„Buď zdráva, husopasko,“ pozdravil ji stařeček. „Máš tuze pěkného čuníka, když mi ho přenecháš, dám ti za něj husu…“

„Žádnou husu, ale jehlu!“ opravila ho stařenka a vytasila své bambitky.

„To je vážně skvělý obchod,“ pípla husopaska, dala stařečkovi čuníka, na jehlu ani nečekala a byla pryč. Stařeček naložil čuníka na vůz, stařenka ho pochválila, jak dobře vyměnil, a jeli dál.

Štěstí je provázelo celou cestu. Od pasáka dostali berana, od ovčáka vola, od skotáka koně, a nestálo je to dokonce ani tu jehlu. Nakonec potkali sedláka, který hnal stádo koní.

„Buď zdráv, sedláku,“ pozdravil ho stařeček. „Máš tuze pěknou hroudu zlata, když mi ji přenecháš, dám ti za ni jehlu…“

„Cože? Kde bych vzal hroudu zlata?“ tvářil se sedlák jako jelimánek. Byl to starý lišák a chamtivec, bez výčitek by přísahal, že žádnou hroudu zlata nikdy neviděl. Ale na stařenku si nepřišel. Potěžkala bambitky a řekla:

„Obrať kapsy, desperáte! Nebo vyjde rána a já za nic neručím!“

Sedlák vytřepal z válenky hroudu zlata velkou jako pěst a zkroušeně ji podal stařečkovi.

„Znamenitý obchod,“ procedil mezi zuby a ztratil se jako liška v lese. Stařenka stařečka pochválila, jak dobře vyměnil, obrátili traktor a jeli domů. Za nimi se zčásti vezlo a zčásti cupitalo stádečko zvířat a byl na ně opravdu radostný pohled.

„Kdepak by mě napadlo, že mám doma takové kurážné děvče,“ řekl stařeček s uznáním. „Akorát vůbec netuším, kde jsi přišla k těm bambitkám?“

„Bambitky mně odkázal můj nejmilejší strýček, loupežník Babinský,“ zarděla se stařenka.

„Dobře udělal,“ pokýval hlavou stařeček. „S poctivostí nejdál dojdeš, ale je dobré mít přitom v každé ruce bambitku!“

Krysáci

Lochneska
aneb Ať žije dobrodružství

Daleko na Moravě, uprostřed Valašského království, na malém smetišti nedaleko Vizovic žili dva krysáci – Hubert a Hodan – a sádrový trpaslík Ludvík. Bydleli v útulných zásuvkách starého šicího stroje s vyhlídkou na vysavač. Žili klidně a spokojeně až do chvíle, kdy se na smetišti objevil potkan Eda – dobrodruh z Prahy, který všude byl, všechno viděl, všemu rozumí a hlavně nesnáší klid a nudu.

Na malém smetišti se rozednívalo. Ze zásuvek šicího stroje se ozývalo chrápání. CHRRRRRRR! Bylo nádherné ráno, po dešti celý svět zářil vypraný a nablýskaný, radost pohledět.

CRRRRRRR, zazvonil budík a krysáci se probudili. Vyndali ze zásuvky Ludvíka, po žebříku slezli dolů na zem a pustili se do ranní hygieny. Sprchování sifonovou láhví, čištění zubů kartáčkem na ruční pohon a mydlinková koupel ve staré výlevce, to byl slibný začátek slunečného letního dne. Hubert se rozhlédl dalekohledem kolem dokola. Všude byl klid a pohoda.

„Jak ses vyspal, Hodane?“ zeptal se Hubert při snídani.

„Dobře, Huberte,“ odpověděl Hodan a uřízl si kousek sýra. „Jako vždycky.“

„Víš, co jsem slyšel v rádiu? Smetiště prý je nejzdravější místo k životu. Čisté povětří, hodně zeleně, žádný hluk a žádné výfukové plyny. Pohoda a klídek! Co by za to dali lidi z města!“

„Máš pravdu, Huberte,“ přitakal Hodan. „Krásný den, že?“

„Den jako stvořený pro nečekané dobrodružství,“ zasnil se Eda a zahleděl se do vytrženého listu z obrázkového časopisu. „Tady čtu: KDO NAJDE PŘÍŠERU V JEZEŘE LOCH NESS? Pánové, jsem světoznámý dobrodruh. Procestoval jsem Švandalusii, Škytálii, Kočičínu, Krindypindii, Sakypakistán, Šmidlifidlipíny, Sýrii Ementálii, Maroko a Baroko, Malé Divy a Velké Divy a ještě mnoho dalších světadílů, ale objevit lochneskou příšeru, to by byla trefa! To bysme byli nejslavnější myšáci na světě!“

Krysáci ho poslouchali jen jedním uchem. Dobrodružství ve všelijakých Tramtáriích je nijak nelákala.

„To je ale louží!“ užasl Hodan s dalekohledem na očích.

„Však v noci pořádně zapršelo,“ řekl Hubert. „Vidíš tamten lavor? Hotové jezero!“

„Ukažte, pánové!“ volal Eda, který se zmocnil dalekohledu. „Můžete mi to kukátko seštelovat, abych viděl až do dalekých zemí?“

Když mu Hodan dalekohled zaostřil, zmocnila se ho cestovatelská horečka.

„Žádný lavor! To je přece jezero Loch Ness! Kamarádi, zorganizujeme výpravu! Vypátráme lochneskou příšeru! Ať žije dobrodružství!“

„Edo, vzpamatuj se,“ krotil jeho nadšení Hubert. „U nás na smetišti lochneská příšera zaručeně nežije!“

„Kdepak u nás!“ přitakal mu Hodan. „Tady žijí nanejvýš příšerní kocouři. A vůbec, kam bych jezdil? Do nějaké Tramtárie? Všude dobře, doma nejlíp!“

Jsou to peciválové, pomyslel si Eda. Jak by mohli chápat nepokojnou duši dobrodruha? Ale nahlas řekl:

„Jak myslíte, pánové, proslavím se sám! Tak nashle!“

Na vozíček naložil sádrového Ludvíka, aby měl na cestách kamaráda, zamával krysákům a vyrazil do světa.

„Šťastný lov, Edáčku,“ volal za ním Hubert. A Hodan mu připomněl: „Opatruj Ludvíčka jako oko v hlavě!“

Eda odvážně putoval za dobrodružstvím a cestou uklidňoval trpaslíka: „Klídek, Ludvíčku, se mnou se ti nemůže nic stát!“

To ani nemusel říkat – Ludvík byl kliďas a nebál se ani kocoura, ani čerta.

Hubert s Hodanem pozorovali Edu dalekohledem. Viděli, jak zastavil u lavoru a nahodil udici. Drželi mu palečky. Přece jen jsou ti Pražáci kurážní chlapíci!

„Eda si chystá foťák…“ hlásil Hubert. „I návnadu!“

„Ukaž se, lochnesko! Však já tě vyženu z úkrytu!“ vyvolával Eda. „Nemáš chuť na malou svačinku?“

Do košíku posadil trpaslíka a košík zavěsil na udici nízko nad vodou.

„A teď si uděláme pár snímečků,“ blýskal Eda fotoaparátem. „Ať máme všecko zdokumentováno!“

„Jakou návnadu?“ zneklidněl Hodan. Podíval se dalekohledem a zahrozil do dálky zaťatou pěstičkou. „Chudáček Ludvíček! Styď se, Edo! Já mu dám návnadu!“

„O Ludvíčka se neboj, Hodane, žádná lochneska tam přece není!“

„Tak to se teda Eda neproslaví,“ posmutněl dobrák Hodan. „Škoda…“

„Tož, ogare, něco s tím uděláme!“ zajásal Hubert, ale jeho další slova přehlušilo motorové rogalo letící nad smetištěm.

Bylo vidět, jak oba krysáci snášejí na hromadu vařečku, kvedlačku, nůžky, rouru od kamen, žárovky, ručník a kdovíco ještě. A když to všecko svázali a sdrátovali dohromady, Hodan pochvalně zabručel:

„Lochneska jako živá! To jsem zvědav, co jí řekne Eda!“

Eda vyhlížel lochnesku, ale dlouhé čekání už ho přestávalo bavit.

„S takovouhle návnadou neulovím ani čudlu,“ brumlal otráveně, „natož lochnesku!“

Vtom se před ním vztyčila obrovitá obluda. Zablýskala očima a zařvala jako lev, ale Eda se nepolekal.

„Konečně! Kdo si počká, ten se dočká! Lochneská příšera osobně! A pak že tu žádná nežije! Drž se, Ludvíčku, já tě vysvobodím!“

Vtom si povšiml, že lochneska má nějakou třesavku.

„Karamba!“ zvolal a hrdě vypjal hruď. „Strašná lochneska – a třese se strachy! Přede mnou! Musím si ji vyfotit, aby mi to kamarádi věřili!“

Eda popadl fotoaparát, ale v tu chvíli se příšera zhroutila a rozpadla na kusy.

Z trosek vylezli Hubert s Hodanem.

„My jsme tu lochnesku sestavili z pokladů našeho smetiště,“ vysvětlil vyjevenému Edovi Hubert, „ale je moc těžká. Už jsme ji neudrželi!“

„Nehněvej se na nás, Edáčku!“ omlouval se Hodan. „Chtěli jsme ti udělat radost!“

„Proč bych se hněval, kamarádi,“ usmál se Eda. „Vždyť já vím, že na smetišti u Vizovic žádná lochneská příšera nežije. Ale je to škoda, mohli jsme být slavní! Viď, Ludvíčku.“

Ludvík neříkal tak ani tak, ale bylo mu to líto.

„Kamarádi, víte co?“ pokračoval Eda. „Postavte tu potvoru ještě jednou, vyfotíme se s ní na památku!“

Hubert s Hodanem se dali do práce a za chvíli tu stála příšera v celé své velikosti.

„Já se picnu!“ zadumal se Eda s fotoaparátem v tlapkách. „Máme tu problém, pánové! Vy držíte příšeru, já fotím, ergo kladívko se s lochneskou může vyfotit jen Ludvíček!“

„Nevadí, Ludvíček si to zaslouží,“ řekli dvojhlasně Hubert s Hodanem.

A tak si Eda lochnesku nakonec přece jen vyfotil. A že se neproslavil po celém světě? Zato se proslavil na našem smetišti, a to také není k zahození.

Dobrou noc.

Šípková Růženka

 

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Hrůzostrašné pohádky
 
pro malé strašpytlíky

Tři sta let
(ruská lidová pohádka)

Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.

„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.

„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.

Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.

A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.

Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.

„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:

„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“

„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“

Ale nebožtík se nenechal odbýt:

„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“

Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!

„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“

Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.

„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“

Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.

Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.

Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?

Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.

Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!

Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:

„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“

Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.

„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“

Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.

„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“

Čáry máry fuk,
 
ať jsem zase kluk!

 

Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk!

Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk!

Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk!

Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk!

Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk!

Čáry máry fuk, ať jsem zase kluk!

Ezopovy bajky

Bůh a opice
aneb Kdo je nejkrásnější

Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci.

Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek.

Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál:

„Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“

Pak důležitě odkráčel.

Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu:

„Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“

Bůh a opice

Poutník a pes
aneb Kdo se loudá

Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné.

Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze.

Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes.

„Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“

„Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“

Poutník a pes

Bouře na moři
aneb Příliš mnoho štěstí škodí

Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem.

Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.

Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem!

Bouře na moři

Krysáci jsou zase spolu

 

Krysáci jsou zase spolu

Krysáci jsou zase spolu

Krysáci jsou zase spolu

Krysáci jsou zase spolu

Krysáci jsou zase spolu

Krysáci jsou zase spolu

Krysáci jsou zase spolu

Čarodějné pohádky
 
pro malé kouzelníky

 

Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky

Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky

Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky

Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky

Chytré pohádky
 
pro malé rozumbrady

Klíďo píďo
(americká pohádka)

Na břehu řeky seděl indiánský chlapec a chytal ryby. Starému muži, kráčejícímu zvolna kolem řeky, se malý indián okamžitě zalíbil. Ten muž byl bohatý továrník, který tu byl na letním bytě. Mohl si dopřát všechno, nač si vzpomněl, ale všechen čas věnoval vydělávání peněz, a tak se ani neoženil. Při pohledu na chlapce ho napadlo, že by nebylo špatné mít syna. Prošel kolem malého indiána první den, druhý den, a třetího dne chlapce oslovil.

„Mladý muži,“ řekl mu, „chceš být mým synem? Jsem bohatý, ale nemám žádné děti. Odjedeme do Chicaga a já si tě vezmu za vlastního.“

Továrník očekával projev díků, ale chlapec se nedůvěřivě ošívá:

„A co v tom Chicagu budu dělat, pane?“

„Co bys dělal? Budeš chodit do školy.“

„Do jaké školy?“

„Nejdřív do obecné a potom na vyšší školu.“

„A co budu dělat, až ty školy vychodím?“

„Pak tě dám zaučit ve své továrně. Začneš pracovat jako obyčejný dělník, a jestli obstojíš, budeš mistr. Když se ukáže, že jsi schopný organizátor, nastoupíš do kanceláře jako zástupce ředitele. A za pár let pilné práce se vypracuješ na ředitele továrny.“

„A k čemu mi to bude dobré?“ ptá se malý indián.

„Jak k čemu? Budeš vážený a vlivný člověk. Až umřu, zdědíš továrnu, vilu, pozemky a hromadu zlata.“

„A co s tím vším budu dělat?“

„Co asi? Budeš boháč,“ trpělivě vysvětluje továrník. „Budeš svým pánem a budeš si dělat, co budeš chtít. Můžeš podnikat, můžeš cestovat po světě, můžeš se dát na politiku a stát se guvernérem, nebo dokonce prezidentem.“

„Ale já nechci podnikat, ani cestovat po světě – a být prezidentem už vůbec ne!“

„Když nebudeš chtít nic dělat, všecko prodáš, peníze uložíš v bance a pak si klíďo píďo sedneš někde u řeky a budeš chytat ryby!“

„Ale vždyť já chytám ryby už teď,“ zasmál se chlapec. „Klíďo píďo. Tak proč bych měl s vámi jezdit do Chicaga?“

Klíďo píďo

Nejneuvěřitelnější příběh
(abcházská pohádka)

Bůhvíkde se to stalo, bůhvíkdy se to stalo, bůhvíkomu se to stalo, ale že se to stalo, na to vemte jed!

V jedné vsi na Kavkaze žil kovář, kterému došlo uhlí, a tak se rozhodl:

„Půjdu do lesa, postavím milíř a vypálím si nové uhlí!“

Ráno vzal sekeru a vykročil k lesu, ale bylo tak nesnesitelné vedro, že se zastavil u studánky, aby se osvěžil. Ta studánka byla začarovaná a sotva se muž napil – věřte nevěřte! - proměnil se v krásnou dívčinu. Do spanilé dívky se okamžitě zamiloval mladý kníže, který šel náhodou kolem, a že knížeti je všecko dovoleno, vzal si tu krasavici za ženu. Do roka a do dne se jim narodila trojčátka – tři roztomilí kloučkové.

Léta běžela a mladá kněžna si jednoho dne vyšla na procházku. Sluníčko připalovalo tak mocně, že se zastavila u začarované studánky, aby se osvěžila, ale sotva se napila – věřte nevěřte! - proměnila se v krásnou klisnu. Zrovna jel okolo kníže, manžel té klisny, dokud ještě byla kněžnou, a že knížeti je všecko dovoleno, odvedl si ji domů a zavřel ji do stáje. Za pár týdnů se klisna ohřebila a přivedla na svět tři rozkošná hříbátka.

Jednoho horkého dne se klisna zaběhla ke studánce a napila se, aby zahnala žízeň, a vtom – věřte nevěřte! - se proměnila v nádhernou fenu. Uviděl ji kníže, kterému patřila klisna a který míval za ženu krasavici, a že knížeti je všecko dovoleno, odvedl si fenu domů a ta fena za pár měsíců vrhla tři pěkná štěňátka.

Nejneuvěřitelnější příběh

Ale co čert nechtěl, jednou se žíznivá fena zatoulala ke studánce, napila se z ní a v tu ránu se proměnila – můžete třikrát hádat, stejně neuhádnete! - v kováře, který si před lety postavil v lese milíř, aby měl dostatek uhlí!

Kovář se vrátil domů, přivezl si z lesa plný vůz uhlí a dal se do práce. Sousedům, kteří vyzvídali, kde byl takovou dobu, nic neprozradil; pokaždé jen mávl rukou a utrousil:

„Beztak byste mi nevěřili ani slovo...“

A kdyby mu lidé přece jen uvěřili, že byl provdaný za knížete a má s ním tři syny, ještě by mu kníže, kterému je dovoleno i to, co je zakázáno, dal pro pomluvy setnout hlavu!

Odemyky zamyky

 

Krotitelé

Co dělají na apríla

Děda na koni

Z pohádkové postýlky

 

Jak liška napálila medvídky

Jak liška napálila medvídky

Jak liška napálila medvídky

Jak liška napálila medvídky

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Polévka ze sekery

Tati, kup mi slona!

 

Na hvězdárně

 

Chytrolíni z Hloupětína

 

Kdybych nebyl mrtvej

Kdybych nebyl mrtvej

Medicína na zmoudření

Medicína na zmoudření

 

Z říše krále Sedmilháře

 

O pejskovi a kočičce

O pejskovi a kočičce

O pejskovi a kočičce

O pejskovi a kočičce

Kapesní zvěřinec

 

O pejskovi a kočičce

 

Nůše plná pohádek
 
poskládaných do řádek

Řípa velká jako Říp

Sázel sedlák, sázel řípu
nedaleko hory Řípu.
Vyrostla mu převeliká –
řípa velká jako Říp.

Sedlák tahá, tuží svaly –
ale řípa drží pevně, jako by ji přikovali.

Volá sedlák, volá selku:
„Pomoz, ženo! Když se přidáš,
půjde nám to líp –
vytáhneme spolu řípu velkou jako Říp!“

Tahá sedlák,
tahá selka, tuží svaly –
ale řípa drží pevně, jako by ji přikovali.

Volá selka, volá vnučku:
„,Pomoz, děvče! Když se přidáš,
půjde nám to líp –
vytáhneme spolu řípu velkou jako Říp!“

Tahá sedlák,
tahá selka,
tahá vnučka, tuží svaly –
ale řípa drží pevně, jako by ji přikovali.

Volá vnučka, volá psíčka:
„Pomoz, psíčku! Když se přidáš,
půjde nám to líp –
vytáhneme spolu řípu velkou jako Říp!“

Tahá sedlák,
tahá selka,
tahá vnučka,
tahá psíček, tuží svaly –
ale řípa drží pevně, jako by ji přikovali.

Volá psíček, volá kočku:
„Pomoz, číčo! Když se přidáš,
půjde nám to líp –
vytáhneme spolu řípu velkou jako Říp!“

Tahá sedlák,
tahá selka,
tahá vnučka,
tahá psíček,
tahá kočka, tuží svaly –
ale řípa drží pevně, jako by ji přikovali.

Na pomoc jim přišla myška:
„Pomohu vám! Když se přidám,
půjde vám to líp…“

Tahá sedlák,
tahá selka,
tahá vnučka,
tahá psíček,
tahá kočka,
tahá i ta myška vzadu –
a vtom rup! a bác! a hopla!
svalili se na hromadu.
„Sláva, nazdar! Už je venku
řípa velká jako Říp!“

O Palečkovi

Paleček byl takhle malý klouček –
ukaž palec, ať to předvedu!
Schoval by se hříbku pod klobouček.
Zrnko hrášku míval k obědu.

Když chtěl zorat tatínkovo pole,
vlezl koni rovnou do ucha.
A když jednou běžel ke stodole,
zašlápl ho málem pastucha.

Pomůžeš mu? Když je člověk malý,
ochrání ho větší kamarád.
Velký svět se na človíčka valí,
ale on se přesto nesmí bát.

Ať ho nesní kočka – pozor na ni!
A už spěte, ať jste růžoví!
Palečka si schovej pěkně v dlani,
však on ti to všecko dopoví.

Basta fidli trumpeta

Hafan v boudě vrčí zlostí:
„Těžká služba za pár kostí!
Radši půjdu do světa,
basta fidli trumpeta!“
Kočka mňoukla: „Pro lov myší
je mě škoda, mám cíl vyšší!“
Koza mekla: „Moje řeč, utečeme všichni, heč!“
Kráva bučí: „Já jdu taky!
Třeba až do Nové Paky.“
Kohout křičí: „Čí je svět?
Kykyryký, hurá vpřed!“

Vyšli z vrátek na svobodu,
zpívají si do pochodu:
„Putujeme do světa,
basta fidli, trumpeta!“
Šlapou lesem, cestou zmokli,
zabloudili v temné rokli.
Všude kolem lesní spleť:
„Kamarádi, kudy teď?“
„Vlevo!“
„Vpravo!“
„Pojďme zpátky!“
„Domluvme se — žádné hádky!“
„Kamarádi, pozor, had!“
„Mně je zima!“
„Já mám hlad!“
„Pro bloudění nemám vlohy,
už mě bolí všechny nohy!“
„Pomóc, běda přeběda —
slyším bručet medvěda!“

Vzali nohy na ramena,
přeskočili kupku sena,
jako by je švihl bič,
utíkají z lesa pryč.
Krajina je povědomá...
Ale ovšem — vždyť jsou doma!
„Hurá domů do statku,
tam se žije v dostatku!“

Sedlák stojí mezi vrátky:
„To je dobře, že jste zpátky!
Tuláci a trapeři,
račte domů k večeři!“

Sláva! Hurá! Třikrát sláva!
To je vážně dobrá zpráva.
Skončil výlet do světa,
basta fidli trumpeta.

Jak šli bratři pro kládu

Jeden sedlák měl tři syny,
nebáli se žádné dřiny.
„Kubo, dojdi pro kládu!“
Kuba kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já tu kládu neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech,
co mám dělat? Je to pech!“

Kuba nejde… Co se děje?
Zavolali pro Matěje.
„Matěji, běž pro kládu!“
Matěj kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já ji taky neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech…“
Kuba dodal: „Je to pech!“

Matěj nejde… To je doba –
ztratili se v lese oba!
„Honzo, dojdi pro kládu!“
Honza kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Sám tu kládu neunesu.
Na jednoho je to moc –
pospěšte mi na pomoc!
Chopte se té klády, bratři,
ve třech máme sílu za tři!“

Už se kláda nakládá:
„Hej rup! Šup s ní na záda!“
Už ji nesou svižným krokem
polní cestou za potokem,
nesou kládu z javora
rovnou domů do dvora.

Popelka

Popelka žila u macechy
a tuze smutno bylo jí.
Za práci zná jen křik a bití –
to se pak často oči třpytí,
když se v nich slzy vyrojí.

Zato svou dceru Dorku hýčká
macecha jako komtesu.
„Dceruško, vstávej, zvedni víčka!
Je libo trochu papáníčka?
Už letím, hned ho přinesu!“

Popelka smutně vrtí hlavou,
když krmí z okna holuby.
„Nikdo mi s ničím nepomůže,
a věčně slyším: Líná kůže!
Ten svět je celý naruby…“

Macecha běží ze vsi domů:
„Na hradě bude večer bál!
Dceruško, dej se dohromady,
vyšňoř se drobet, ukaž vnady,
ať si tě všimne mladý král!“

Macecha s dcerou jely na bál,
Popelka s nimi nesměla.
„Chtěla bys taky k panu králi?
To by tak hrálo – samé bály!
Vybírej hrášek z popela!“

Popelka jenom spráskla ruce:
„Ty dvě mě brzy zahubí!
Dřu na ně, dřu – a za tu dobu
znám od nich leda křik a zlobu…
Pomozte, milí holubi!“

„Však my ti rádi pomůžeme,
je nás dost na tu hromadu,“
zavrkal holub s holoubaty.
„V oříšku najdeš krásné šaty –
obleč se, pospěš do hradu!“

Muzika hrála na tom bále,
každý se bavil, každý smál.
Toho dne byli všichni zvaní,
stateční páni, krásné paní.
Muzika hrála… A co král?

Měl oči jenom pro Popelku,
a když s ní tančil, bylo mu,
jako by cítil v dlaních světlo,
jako by všechno kolem kvetlo
a štěstí vešlo do domu.

Muzika hraje od podlahy
jak na královské veselce.
Kejklíři kouzlí, víno teče,
polykač mečů chroustá meče
a šašek metá kozelce.

Macecha v koutě radí dceři:
„Vesel se, uč se od lidí!
Že ti dal košem? Ale příště
chytni se krále jako klíště!“
Jenže král Dorku nevidí.

Popelka vyšla tiše z hradu
a spěchá temnou alejí.
Neřekla ani na shledanou,
proběhla rychle hradní branou…
Světlušky v lese, sviťte jí!

Macecha s dcerou jedou domů
a stará zlostně vraští líc.
„Kde jsi, ty šmudlo? Už je ráno!
Že už máš všecko posbíráno?
Příště ti toho nandám víc!“

Popelka smýčí, pere, vaří
a vstává, sotva ulehla.
Nikdo jí s ničím nepomůže
a věčně slyší: „Líná kůže!
Zjevím se z toho nemehla!“

Macecha běží ze vsi domů:
„Dceruško, stroj se na cestu!
Co když tě večer potká štěstí?
Jedeme na bál! Podle zvěstí
král prý si hledá nevěstu!“

Macecha s dcerou jely na bál,
Popelka s nimi nesměla.
„Chtěla bys taky k panu králi?
To by tak hrálo – samé bály!
Vybírej proso z popela!“

„Však my ti rádi pomůžeme,
je nás dost na tu hromadu,“
zavrkal holub s holoubaty.
„V oříšku najdeš krásné šaty –
obleč se, pospěš do hradu!“

Popelka vešla hradní branou,
král už ji z okna vyhlíží.
„Dnes už mi zmizet nedokáže!
U brány stojí trojí stráže,
ty mají oči ostříží!“

Muzika hrála na tom bále,
každý se bavil, každý smál.
Toho dne byli všichni zvaní,
stateční páni, krásné paní.
Muzika hrála… A co král?

Měl oči jenom pro Popelku,
a když s ní tančil, bylo mu,
jako by cítil v prstech světlo,
jako by všechno kolem kvetlo
a štěstí vešlo do domu.

Muzika hraje od podlahy
jak na královské veselce.
Kejklíři kouzlí, víno teče,
polykač mečů chroustá meče
a šašek metá kozelce.

Macecha v koutě radí dceři
a zlostí se v ní vaří žluč.
„Že ti dal košem? Ale příště
chytni se krále jako klíště,
jinak ten ptáček bude fuč!“

Popelka vyšla tiše z hradu,
a vůbec nikdo neví jak.
Možná že hradby přeletěla
jako pták, motýl nebo včela,
možná ji zakryl temný mrak.

„K čemu mám stráže?“ král se zlobí,
až se mu blýská zpod víček.
„Zmizela jako srnka v lese?
A co je tohle? Koukněme se –
ztratila zlatý střevíček!“

Takový malý pantoflíček,
malý jak malé dívčí ach.
„Jestli ta stopa není lichá,
můj věrný pes ji vyčenichá!
Však já ji najdu, žádný strach!“

Osedlal koně brzy zrána
a vyjel cestou necestou.
„Tak malou nožku mají víly…
Střevíčku, veď mě přímo k cíli!
Dnes jedu za svou nevěstou!“

Pes vedl krále rovnou do vsi,
k Popelce, k Dorce, k maceše.
„Slepého saze snadno zmýlí –
i černý bývá někdy bílý!“
zavrkal holub na střeše.

Macecha ječí: „Rány boží!
Popelko, zalez do sudu!
Zamaž si tváře trochou sazí!
A kdo nám tohle štěstí zkazí,
ten pozná rány osudu!“

Macecha žvatlá: „Vítej, králi!
To jsou k nám hosti – na mou čest!
Střevíček? Ovšem. Dorko, alou,
máš přece nožku takhle malou!
Obuj ten střevíc! Že je fest?“

Macecha syčí: „Že to nejde?
Však se ta noha přinutí!
Dceruško, zkus to! Snaž se trošku!“
A král se mračí: „Malou nožku?
Tahle má tlapu mamutí!

A jiné děvče tady není?
Vždyť stopa vedla přímo sem!“
Macecha zlostí celá zrudla:
„Jen jedna malá líná šmudla,
Popelka s nudlí pod nosem!“

„Hned mi ji přived‘!“ král se chmuří.
„Střevíček pravdu vypoví!“
Nebylo ani třeba kouzla,
Popelka do něj lehce vklouzla,
lehce jak vánek májový.

Když jí král setřel saze z tváří,
jako by hleděl do světla.
A když jí setřel saze z čela,
celá mu v dlaních zrůžověla,
jako by třešeň rozkvetla.

A pak si padli do náručí,
a když ji objal, bylo jí,
jako když vyjde slunce ranní,
jako když radost prýští z dlaní
a všecky žaly vyhojí.

Odjeli na hrad, byla svatba,
a bylo na ní veselo.
A bylo u nich plno lásky.
Proč by si měli dělat vrásky,
když s nimi štěstí bydlelo?

Tři páni

Jede, jede velký pán,
knížepán Žán Baklažán.

Jede baron z Rokfóru,
zvedá klobouk nahóru.

Jede hrabě z Šampaně,
chytá lelky do dlaně.

Jedou, jedou přes hory,
obědvají brambory.

Jedou, jedou přes řeky,
obědvají bifteky.

Jedou, jedou přes pole,
obědvají kremrole.

Jedou, jedou přes lesy
k zámku paní komtesy.

Na tom zámku bude bál,
přijde na něj sám pan král.

Ten bál bude ještě dnes,
přijde na něj černý pes,

pes a kočka s koťátky,
a je konec pohádky!

Povídačka o Měsíci

Protrhla se nebesa,
spadl Měsíc do lesa.

Hledejte ho, milí zlatí,
Bude škoda, když se ztratí!

Leží někde v kapradí,
ještě se tam nachladí.

Našli jste ho? Chválabohu,
pověste ho na oblohu!

Ať nám svítí noc co noc
od Vánoc až do Vánoc.

Dobrou noc

Hnal jednou ovčák ovce z luk,
hrál na píšťalu,
mával holí,
jel na beranu jako kluk –
až přišli k lávce přes údolí.

Oveček bylo jako beránků –
těch na obloze.
když je vítr shání,
jak vlasů v dívčím copánku…
Kdopak je spočte do svítání?

Těch oveček je zkrátka moc
a lávka úzká –
škoda řečí.
Ovce jdou po ní, ani nezabečí…
Spočti je všecky –
dobrou noc!

A když to spleteš?
Nevídáno –
spočítáme je spolu ráno.

Nejmilejší pohádky

 

O slepičce Pepičce

O slepičce Pepičce

O slepičce Pepičce

O slepičce Pepičce

O slepičce Pepičce

O slepičce Pepičce

 

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

Kocour v botách

kresba Adolfa Borna

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní