Jiří Žáček 

autorské stránky

Nedělejte z teorií
terorie!

Co právě dělám

Podzim 2011

Listuji v diáři, abych si připomněl, co jsem dělal od jara do podzimu.

Jiří Žáček a Jana Koubková

V Jazzklubu Agartha jsem 26. dubna přivítal na svět nové CD Jany Koubkové Mýdlové bubliny. Při té příležitosti jsem Janu veřejně navrhl na českou prezidentku; nebylo by skvělé mít hlavu státu, která by místo mrtvolných projevů zpívala životodárnou muziku?

Jiří Žáček

Léto na chalupě ve Frýdlantu bylo už tradičně kratší než to loňské. Možná i proto, že jsem místo obvyklého dolce farniente psal pohádkovou knížku.

Jiří Žáček

Jiří Žáček

Jiří Žáček

Začátkem září jsem si udělal výlet do Bratislavy. Přivezl jsem si odtud Cenu Jána Smreka, stejně jako kolegyně Jana Štroblová.

Plakát literárního festivalu Jána Smreka

Laudácio pre Jiřího Žáčka

Milý Jirko,
mám nielen tú tú česť – mám aj tú radosť, že Ti môžem povedať laudácio pri príležitosti udelenia Ceny Jána Smreka.

Poznáme sa už dlho, veľa ráz sme spolupracovali, navzájom sme sa prekladali, navzájom o sebe písali – a teda nič z toho, čo o Tebe dnes poviem, nebude pre Teba prekvapujúce.

Ale nie sme tu len my dvaja, a tak nezaškodí, keď sa budem aj trošku opakovať.

„Ostražitá melódia Jiřího Žáčka“ – tak som kedysi charakterizoval Tvoj spôsob, keď som písal doslov do slovenského výberu z Tvojich veršov. A ešte som Ťa vtedy nazval „rozporným melodikom“, ktorý „má melódiu vo verši, ale vie, že nevie, načo mu je vlastne vo svete.“ Priznám sa, že vtedy – bolo to pred vyše štvrťstoročím – som si myslel, že je to dočasné a že sa budeš ešte vyvíjať. Nechcelo sa mi veriť, že ktosi, kto by si mohol s Nezvalom povedať „mým osudem je zpěv“, bude svoju radosť zo spevu krotiť a kontrolovať celý život rovnako prísne.

Ako som si mohol myslieť takú hlúposť? Si jeden z najzázračnejších talentov, aký sa kedy objavil v českej poézii – a je predsa odjakživa známe, že geniálni básnici sa nevyvíjajú.

Dnes sa už usilujem byť múdrejší, a keď sa prechádzam stromoradím Tvojich básní, beriem už ako samozrejmosť, že to stromoradie je bez zákrut.

Aký pôvabný paradox! Ty, básnik, ktorému tak veselo spieva každá slabika, si nenapísal za celý život ani jednu veselú báseň.

Ale aby som to s tým Tvojím smútkom neprehnal – je tu ešte aj ďalší paradox: aj Tvoje smutné básne majú schopnosť rozdávať radosť. Dovoľ, aby som to doložil citátom z básne, ktorým to rád dokladám vždy, keď rozvíjam túto myšlienku. Citátom z Tvojej Písničky o škaredých holkách:

        Řeknou ti: Hele
        Zmiz a zanech řečí
        Nestojím o tvý ohledy
        Škaredý holky
        Nikdo nepřesvědčí
        Že vůbec nejsou škaredý

Bola by to ozaj smola českej poézie, keby sa, nedajbože, Tvoj spev na staré kolená rozveselil. Ani náhodou sa nezačni vyvíjať, zostaň naďalej taký, aký si a aký si bol vždy – a nech Tvoja smutná báseň ešte dlho rozdáva radosť vďačným škaredým holkám – Tvojim čitateľom.

Podobné vlastnosti, ako máš Ty, mal aj slovenský básnik Ján Smrek, ktorého meno nesie Cena. Aj on vtrhol na literárnu scému ako talent od Boha, aj on mal dar melódie, podľa ktorej ho každý čitateľ neomylne spoznával – a ani jemu celý život ani na um nezišlo, aby sa vyvíjal. Bol mimochodom aj autorom najkrajšej slovenskej básne o Prahe – básne Praha 1942. Verše z tej básne – Stá veží poorucali avióny, no tvoje veže, Praha, hrdo stoja! – sú odliate do bronzu na jeho pražskej buste.

To, že dnes vyslovujeme jedným dychom mená Ján Smrek a Jiří Žáček je teda viac než symbolické. Je to aj potvrdenie nezničiteľného vzťahu českej a slovenskej kultúry.

Ľubomír Feldek
(V Bratislave, 3. septembra 2011)

Kdybych byl Mozart, řekl bych: Moji Slováci mi rozumějí, ale že Wolfgang Amadeus nejsem, řeknu jen: Ať žije Bratislava! Byla to pro mě ozdravná lázeň v moři jadrné slovenštiny.

Jiří Žáček s cenou

Odpověď na laudatio

Vážení kolegové, milí přátelé,

jedna z výhod pokročilého středního věku je ta, že se nemusím povinně upejpat, když mě pochválí kamarád. Básník Feldek je moudrý muž a ví, co říká. Milý Ľubo, díky, slibuji, že se nebudu vyvíjet. Když už jsem se dostal ke slovu, rád bych se aspoň krátce vyznal z obdivu k slovenské poezii, která se – i přes jazykovou blízkost - liší od české poezie asi tak, jako se liší naše hymny. Mám rád bezprostřednost, naléhavost, temperament i fanfarónství slovenské poezie, kterou pořád ještě s úžasem objevuji. Milí kolegové, chtěl bych vám poděkovat za Cenu Jána Smreka, ale také – a především – za dlouholetá přátelství, neboť v tomto světě šílených finančníků a bankéřů jediné smysluplné bohatství jsou přátelé. Díky za to, že mám to štěstí být mezi vámi.

Jiří Žáček

Frýdlantský zámek

21. října jsme zamkli chalupu na všecky zámky a 22. 10. už jsem byl na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Dosvědčit mi to může jedna tamní čtenářka.

Jiří Žáček s figurínou

Domácí úkoly

jsem psal průběžně, leč nesoustavně celý rok.

Domácí úkol 1 (Sprostá slova)

„Tak nám zakázali žabožrouta,“ mohla by oznámit paní Müllerová Josefu Švejkovi, kdyby se dožili. Kdyby jen žabožrouta. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) posílá provozovatelům médií celý seznam vulgarismů, které by neměly v médiích vůbec zaznít; především by je měli ignorovat moderátoři.

Ach ty češtino jadrná a líbezná, už tě zase chtějí umravňovat jazykoví deratizátoři! Zdola tě przní tupci, shora tě mistrují cenzoři. Česká společnost je nemocná mnoha sprostotami - zlodějnami, korupcí, klientelismem, mediální manipulací, prorůstáním organizovaného zločinu do státní správy, ale nejdůležitější ze všeho je potrestat sprostá slova!

Moderátor by samozřejmě neměl mluvit jako dlaždič nebo pavlačová drbna. Chápu, že označit někoho veřejně za blbce, pitomce, debila, kreténa, cvoka, vochechuli, všiváka, mizeru, hajzla, babiznu, rachejtli, mrzáka, špekouna, štěknu, mamlase není korektní, ale proč musí ten záchvat pruderie odskákat i něžný bulík či tydýt, anebo výstižný nezdvořák, hrubián, pánbíčkář, držgrešle, přetrhdílo? Nekriminalizuje se tu náhodou talentovaný a kreativní levoboček naší mateřštiny - slang, a dokonce i běžná emocionálně laděná slova?

Nejde totiž jen o vstupy moderátorů, ale také o veškeré pořady včetně reklam. V uměleckých textech prý bude možné vyjmenované vulgarismy užívat bez omezení, avšak vysílat se budou smět pouze v době od desáté hodiny večerní do šesté ranní. Nejspíš proto, abychom dítkám, přivyklým běžným školáckým i domácím sprostořečem, uchovali virtuální nevinnost.

Šmarjápanno, vždyť to je atentát, který má z mateřštiny vyždímat životodárné šťávy a vitamíny a učinit z ní bezpohlavní mluvu, připomínající úřední ptydepe či kasárenskou hantýrku!

Moje horší já mi našeptává: Zatím je to jen takové kočkování. Nejde o vochechule a žabožrouty. Až se v seznamu sprostých slov objeví svoboda, lidská práva, spravedlnost, solidarita, bude hůř. Co vám našeptává vaše lepší já?

 

Domácí úkol 2 (Dětské ústavy)

V novinách čtu: Nejvyšší soud rozhodl, že chudoba a špatné bydlení nemůže být důvodem k odebrání dětí z problémových rodin a jejich umístění do ústavní péče. Novináři jásají, že soud zaťal tipec zlovolným sociálním pracovníkům, kteří nemají na práci nic lepšího, než rozvracet rodiny a děti vystavovat emocionálnímu strádání v děcáku. Sláva, chtělo by se zvolat, konečně ten zpupný úřední šiml dostal přes čumák!

Ale není to náhodou jinak? Je snad málo problémových rodin, kde zhovadilí rodiče vychovávají z dětí zlodějíčky, prostituty, zločince? Nechrání náhodou ty proklínané ústavy ohrožené děti před domácím týráním, hladem, ponižováním, ztrátou perspektiv? Připadá mi, že všechna řešení problému jsou špatná, ale nad rozhodnutím Nejvyššího soudu může jásat jen hlupák. Stát, který malé nešťastníky odsuzuje k emocionálnímu strádání ve vlastních rodinách, jim výrokem soudu vzkazuje: Kašlu na vás, pomozte si z bryndy sami.

 

Domácí úkol 3 (Ticho)

Ticho! Když jsme si před léty pořizovali chalupu, těšili jsme se, že si na venkově vedle dýchatelného povětří užijeme také ticha. Jenže venkov se dávno elektrifikoval a motorizoval a dnes, sotva se rozední, rozeřvou se sekačky, míchačky, sbíječky, cirkulárky, motorové pily a kosy, místní výrostci nastartují důmyslně seřízené mopedy a skútry, které by dokázaly přehlušit i startující raketoplán, a když k tomu připočítám řidiče kamionů túrující motory cestou do kopce, moc si toho ticha neužijeme. Nezbývá než doufat, že k nám nedostatkové ticho začnou brzy dovážet bystří exportéři z Grónska, ze Sibiře, nebo z Nového Zélandu. Jen aby mně ze skromného českého důchodu na porci ticha zbylo! Pokud ne, budu si na ně muset přivydělat nějakou šikovnou prací – nejlépe se sekačkou, motorovou pilou nebo cirkulárkou.

 

Domácí úkol 4 (Ticho)

Vždycky mě potěší, když se dočtu o nečekaných projevech zvířecí inteligence. Jako nedávno: orangutan v jedné evropské zoo se zmocnil klíče od své klece a po návštěvní době vyrážel na vycházky. Prostě si odemkl klec a když se do ní zase vrátil, zamkl za sebou a klíč uschoval v ústech. Nebýt bezpečnostních kamer, nikdo by nic netušil. Proč nezůstal na svobodě? Protože vyhodnotil své šance na přežití mimo zoo realisticky a vyšlo mu, že nejbezpečnější místo pro orangutany je v kleci.

Není povzbuzující vědomí, že štafetu planetární inteligence neneseme sami? Koneckonců orangutan a člověk jsou prý z 96,4 % geneticky totožní. Škoda jen, že přemnožený predátor homo sapiens dělá všecko pro to, abychom na zeměkouli skutečně zůstali sami. Orangutanů ve volné přírodě už mnoho nezbývá. Možná se ukáže, že i pro člověka je nejbezpečnější místo v kleci.

Na závěr svého monologu zařazuji ještě trochu poezie, která nezabije, nýbrž posílí.

Trojlístek lidových písní

Při hledání čehosi jiného jsem na dně šuplíku objevil několik parafrází lidových písní, které jsem dávno před lety napsal pro skupinu Kolovrátek. Tři texty posílám do éteru, raději ať zabloudí ve světě, než aby práchnivěly v šuplíku.

Já mám rád nebe nad hlavou
(španělská lidová)

Já mám rád nebe nad hlavou, nebe z blankytu nad hlavou,
proto mám střechu děravou, jak vám povídám, děravou.
Píseň mě celý den provází, mám psinu z nesnází, já se chci smát,
svůj širák vyhodím do vzduchu, výsknu si ejchuchu, já žiju rád!

Proč bych se trápil se ženou, trápil den co den se ženou,
bída a hlad ji vyženou, jak vám povídám, vyženou.
Píseň mě celý den provází…

I když mi prší do domu, prší za deště do domu,
neprodám svou čest nikomu, jak vám povídám, nikomu.
Píseň mě celý den provází…

A že jsem chlapík veselý, chlapík náramně veselý,
Pánbůh mi štěstí nadělí, jak vám povídám, nadělí.
Píseň mě celý den provází, mám prču z nesnází, já se chci smát,
svůj širák vyhodím do vzduchu, výsknu si ejchuchu, já žiju rád!

   

Bílý sokol
(litevská lidová)

Přiletěl k nám sokol do dvora,
hej, bílý sokol do dvora -
hola hou, jdi, zab ho, dcero má,
běž, zabij toho sokola!

Uši drásá nářek sokolí,
hej, strašný nářek sokolí –
holahou, jdi, zab ho, dcero má,
běž, ať mě srdce nebolí!

Nezabiju duši člověčí,
hej, bílou duši člověčí –
holahou, což mohu, matko má,
když u nás hledá bezpečí?

Nezabiju duši otcovu,
hej, milou duši otcovu –
holahou, což mohu, matko má,
když našel cestu k domovu?

   

Na bazaru v Iskidaru
(turecká lidová)

Na bazaru v Iskidaru mají dobroty
sladké jak tvé políbení, sladké jako ty.

Ale ty jsi ještě sladší, sladší nežli med,
kdybys byla z marcipánu, láskou bych tě sněd!

Nikdo se to od cukráře nikdy nedoví,
komu nosím z Iskidaru v šátku cukroví.

Dozvíš se to jen ty sama, sladší nežli med,
za tvé jedno políbení dal bych celý svět!

Už aby bylo jaro!

podpis J. Ž.

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.