Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

František Valouch
Velké maličkosti

Jiří Žáček je bytostně angažován pro způsob, jak lyrický „materiál“ uplatnit na co nejmenší ploše. Dosud však ve všech jeho knížkách stály vedle sebe básně nestejné formální úrovně, básně krátké i delší, s různým počtem slok, s veršem volným i vázaným; teprve v Maličkostech autor důsledně prosadil ve všech padesáti básních jediný „žánrový“ typ – čtyřveršovou strofu budovanou na pravidelném metrickém základě. V každém tomto útvaru je dosaženo maximální úspornosti a pregnantnosti výrazu, každý verš zpravidla tvoří samostatný větný a významový celek, každé slovo má své nezaměnitelné místo – jeho cílem je nejen básnicky pojmenovávat, ale být svým způsobem ekvivalentem reality, větvit se do obrazu a zároveň ho přesahovat – a přitom neztrácet souvislost s hlavním tématem nebo motivem. V těchto dokonale instrumentovaných básních autor odvádí už tradičně brilantní práci s veršem a přitom nikoho nenechává na pochybách, že mu jde o víc než o hru se slovy, s jazykem, rytmem nebo rýmem. Žáčkova osobitost nevyplývá jen z toho, co dovede s formální stránkou svých veršů udělat, ale i z poměru k problémům a faktům života. Není u něj takřka rozporu mezi autostylizací a tím, co skutečně prožívá, v hloubce básně se neděje nic, co by se nedotýkalo jeho samotného, všechno je v ní silně autentické, ať už je to zprostředkováno přímo, nebo na úrovni estetizovaného komična, ať je ve hře reálný detail, nebo metafora, symbol či travestie.

Tematicky nevybočují Maličkosti z linie předchozí autorovy tvorby, stále živou frekvenci v nich mají motivy lásky, ženy, přírody, času, dítěte, lidského srdce; zmizel však dosud hojný motiv něhy, vytratily se rovněž lyrické rekvizity růží, zato s důraznou vehemencí se ohlásily motivy smrti, vody, moře, slz. To vše signalizuje, že se v autorově pohledu na život cosi změnilo, svědčí o tom i skutečnost, že řada básní má výrazný bilancující akcent. Určité významové posuny lze sledovat i u jednotlivých motivů. Např. Žáčkův permanentní zájerm o slovo jako „materiál“ básně se dříve soustřeďoval k jeho vnitřním dispozicím ovlivňovat skutečnost (přičemž v tomto ohledu u autora víc převažovala skepse než víra v možnosti slova). Nyní se Žáčkovy úvahy zabarvují víc eticky a noeticky, zjišťují, co se děšje se slovem za hranicí básně; prožitá – a protrpěná – zkušenost tohoto lyrika nutí, aby přísně rozlišoval mezi slovy, která obsahují hlubokou pravdu o životě, a těmi, v nichž se skrývá zrádná mělčina lži. Jistě, ozve se ještě verš, v němž se dovídáme, že „slovo je mocnější než paklíče“, ale tato myšlenka platí už jen v závislosti na otázce „čí ruce mění slova v skutky“. A na přivlastňovacím zájmenu „čí“ leží stejná váha otázky jako na tom, o jaké skutky jde.

Dominantní motivickou vrstvou se staly ve sbírce věci (boty, klíče, zápalky, tužka, zrcadlo, cukřenka aj.); jejich „poznávání“ není však omezeno jen na určitý jev nebo znak inherentní věci samotné, prostřednictvím věcí básník objevuje skryté souvislosti mezi světem a člověkem, mezi inertním účelem a lidským smyslem. Co je však příznačné – lyrický subjekt neklidně reaguje ve vztahu k věcem na určitý moment jejich „zcizení“, uvědomuje si, jak „smrt příliš zlevnila A život podražil“ a jak i samy věci, jevy, city a tužby ztratily svou vlastní identitu, jak se začaly vzdalovat „lidskému smyslu“: člověk aktivizoval svůj rozum do té míry, že se vymanil ze slepé moci přírodních sil, ale právě v okamžiku svého největšího triumfu podlehl moci věcí, které vytvořil. Ne náhodou se v této souvislosti tak často reflektuje i problém času, jehož „obsah“ začíná být vyprazdňován podobně jako „smysl“ věcí. Čas měl v Žáčkových básních různé podoby, byl vnímán jako „časová tíseň“, jako pobídka k aktivitě i jako prostor pro lásku; nyní se objevuje jeho další dimenze: čas už není tím, co z něj chceme udělat, ale tím, co nám je násilně vnuceno, co nás tudíž morálně a lidsky mrzačí. Člověk přijal čas, ale zavrhl důsledky, které z toho plynou, nechce se smířit s tím, že už není jeho pánem. Krajní reakcí na tento fakt není již pouhé „promarňování“ či „utrácení“ času, ale doslova jeho „zabíjení“, vyplňování prázdnotou („Zabíjet čas je naše hobby / Čas nám to brzy oplatí“). Takováto podoba času se s mrazivou naléhavostí dotýká i samotného lyrického subjektu, i čas básně se v dnešním světě přiostřil („Kdo ještě dnes dá život za umění?“) – odtud ony existenciálně palčivé, stísňující otázky: „Co zbude z našich dnů a nocí?“; „Smrt číhá venku – nebo v nás?“ Ano, přímo fyziologicky prožívané míjení (a mizení) času se stalo „vnitřním pocitem“ těchto veršů.

Vzdor tomu Jiří Žáček si při všech posmutnělých a vážných úvahách zachoval bezelstnost přímo dětského pohledu na skutečnost, což je vlastně jedna ze základních složek jeho básnického typu. Celý jeho lyrický svět je ohniskem napětí a protikladů, vzepětí a prolínání. Ani básnický obraz tu není jen proto, aby se dotýkal, ale aby pronikal, stejně tak ironie působí výhradně jako prostředek extrapolace vnitřního smyslu, zesiluje významovou stránku slova, má však ještě jinou úlohu: ruší přehradu mezi vznešeným a nízkým, mezi mýtem a každodenností. Konstrukce básnické výpovědi je u Žáčka taková, že už předem musíme počítat s proměnami významu. To, že se např. tak často opírá o ustálená slovní spojení, o citáty a parafráze, že přetváří jejich původní smysl a tím je také aktualizuje (srov. Například travestované citáty z Nerudy: „Vším, čím jsem nebyl, byl bych rád!“, „Nový den žádá nové fráze“), to nemá význam jen pro samotnou fakticitu dané situace v básni, resp. pro obraz, symbol či jiné prostředky estetického ozvláštnění, tím je vytvářeno její druhé sémantické pole – kromě pohledu přímého, denotačního, působí ještě pohled za věc, za obraz (v této polaritě i reálný detail nabývá na ambivalentní hodnotě). Sem patří i tzv. přehodnocování obrazných synonym, úsloví nebo biblických podobenství – malý příklad z básně Hřeben: „Ráno mlčky hledáš ve hřebenu / šedý vlas jak vyšší znamení / Účesem se měníš zpátky v cizí ženu / Kdo se ohlíží ten zkamnení.“ Žena, která se češe, pátrá po šedivém vlase, ale nejde jen o pouhou poetizaci tohoto všedního faktu, úkon česání se stává jakýmsi rituálem, při němž se aktérka „mění v cizí ženu“ (do jediného okamžiku se promítá celý její život), symbolizace je pak dovršena závěrečným veršem, v němž je naráženo na biblický mýtus o Lotově ženě. Proč právě Lotova žena? Je známo, že porušila příkaz Nejvyššího, ohlédla se a – uviděla. Převedeno do současné terminologie: nesmířila se s rozhodnutím suverénní moci, nerezignovala – ano, spatřila zkázu města a utrpení nevinných, ale přesvědčila se o skutečných hranicích lidských možností. Obraz česající se ženy kombinovaný s biblickým motivem elektrizujícím způsobem přerůstá hranice básně a stává se naléhavou výzvou, výzvou lidské odvaze „ohlédnout se“, poznat pravdu – i se všemi riziky, které z toho plynou. Jestliže jsem setrval déle ve významovém prostoru této básně, chtěl jsem jen upozornit na jednu typickou vlastnost Jiřího Žáčka; na to, jak dovede z každého detailu vytěžit zpravidla ještě cosi „navíc“, cosi nadčasového a zároveň neobyčejně časového, cosi, co je skryto třeba v symbolu a v působení jeho znakové hodnoty, ale také v konkrétním obsahu doby, v níž žijeme.

I když jsem dalek všech násilných aktualizací, myslím si, že Maličkosti jsou knížkou, která šťastnou shodou okolností souvisí s naší změněnou životní situací, vybízí k odvaze poznat pravdu, ať jakkoli šokující.

(Literární týdeník Kmen č. 3/1990)