Jiří Žáček 

Z recenzí a článků

Milan Blahynka
Přiznaná podstata poezie

Prožluklou shodou okolností se stalo, že když vyšlo před sedmi lety první vydání výboru Co oči nevidí, kupodivu jsem se nedostal k tomu, abych o něm referoval. Pak jsem moc litoval, ale podle pravidla, že všecko zlé je k čemusi dobré, teď jsem rád. Byl bych se tehdy jistě rozepsal o tom, co nevidí oči nás smrtelníků a co vše a jak vidí básník. To by snad nebyla marnost sama. Ale bylo by mi uniklo, co snad vidím nebo aspoň tuším až dnes, když básník přidal ke svému výboru výběr ze tří cyklů napsaných během posledních let a co se opovažuju nazvat přiznanou podstatou poezie.

Poezií rozumím – tak jako tomu bylo původně v antice – slovesnost, která se už tehdy dala třemi způsoby: veršem, jímž se psala i literatura dnes zvaná naučná, prózou a texty pro jeviště. Aristoteles soudil, že všechny „druhy básnického tvoření (…) jsou veskrz napodobením.“ Jeho přísný učitel Platon ještě z básnictví přijímal do obce jen „hymny na bohy a chvalozpěvy na dobré muže“ a odmítal „líbivou Múzu v písních nebo verších epických“. Platonův žák, autor mj. Poetiky, poezii včetně líbivých písní a komedie obhájil jako „napodobení lidí sice horších, ale ne z hlediska každé špatnosti, nýbrž jen z hlediska směšnosti…“

A Jiří Žáček nyní domýšlí smysl básnického „napodobování“, přicházeje nejenom s výběrem z cyklů Alternativní životy, ale i z dalších dvou cyklů Nevermore a Café Robinson. V obou zaznívá poznání nenaplněné – nebo jen ve snu naplnitelé – šance žit jiný život. V Nevermore je to steskuplné přání „převtělme se ...“ a sny o možném životě po životě s Evou, sny, jež jsou básníkova „rajská zahrada“. V Café Robinson, ve verších o trosečnickém žití v lokálech plných nejrůznějších lidí a lidiček (souzní s Nevermore už otázkou „potkáme se my tři v příštím životě?“) , je alternativních (ne)možností jak naseto: „Kdybych tě“, „kdy“, „když“. A co jiného je stesk, společný jmenovatel obou cyklů (a velké téma poezie vůbec), než touha po ztracené nebo ztrácené možnosti žít jinak? A než iluze, že „život je jinde“.

Alternativní životy Jiřího Žáčka samozřejmě nespadly z nebe. Kdo by si nad nimi nevzpomněl na verše ze Sbohem a šátečku: „Podle počtu pravděpodobnosti / měl jsem být přijet automobilem // Podle počtu pravděpodobnosti / měl jsem zajít na polibky žen // Podle počtu pravděpodobnosti // neměl jsem se vůbec naroditi…“ A kdo by si neuvědomil, že velkým básníkem alternativních životů byl básník české prózy Karel Čapek? Kdo by si nepřipamatoval Povídku básníkovu z Povětroně: „Ach člověče, to je to divné: ono není tak docela jisto, že ten život byl jenom vymyšlen; a když se na to tak dívám, řekl bych, že to byl můj vlastní život. To jsem já. Já jsem to moře i ten muž, ten polibek vydechnutý z temného stínu úst patří mně (…). To všecko jsem já; nic si nevymýšlím, jen vyslovuju, co jsem a co je ve mně.“

Ani Žáčkovy Alternativní životy nejsou vymyšleny.

Básník „jen“ domyslel z událostí svého života, co také mohlo být a nebýt. A nevím, uvědomuje si, co mám za jeho velký básnický čin, jímž je pojmenování, přiznání nejvlastnější podstaty poezie, která je nejvyšším stupněm lidské empatie? I lyrika, která se zdá a je výpovědí básníka jen o něm, i satira, která se zdá a je slovem jen básníkova hněvu a nemlčet, ukáže se jako obecně pravdivá, když se s ní čtenáři, posluchači, diváci přirozeně mohou ztotožnit, protože se čertí a nemlčí i za ně.

Takovou poezií žije básník tisíceré a během staletí dokonce milionté možnosti života.

Alternativní životy jsou zkrátka přiznaná podstata poezie vůbec.