Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Co mám rád

Mám rád hory, tu zkamenělou fugu, gigantické vzepětí hmoty k obloze. Nemusí to být Himálaj ani Alpy, k pochůzkám i k okouzlení mi stačí Jizerské hory, na jejichž hřebeny vidím z oken naší frýdlantské chalupy. Nedokázal bych žít v rovině, nemohl bych se tam volně nadechnout, potřebuji kopce nebo aspoň kopečky, abych nemusel nést oblohu na vlastním hřbetě. Jizerky, rozlohou nejmenší, ale zato nejútulnější a pro mne i nejpěknější české hory, jsou stvořeny pro normální lidi, nikoli pro špičkové horolezce, proto po nich mohou šplhat i veteráni jako já. Impozantní ledové štíty velehor mohu obdivovat z dálky, tak jako jsem před lety v Arménii každý den obdivoval mýtický Ararat, ale k intimnímu kontaktu mám raději hory huňaté než holé, tedy obrostlé lesem a oživené ptáky a zvířaty.

Mám rád řeky, vodu běžící, spěchající, pádící, která dává krajině dynamiku a po níž je nádherné se plavit na lodích, na kanoích, pramičkách, člunech i parnících, anebo aspoň na duši od traktoru. První řeka, s níž jsem se před více než 50 lety skamarádil, byla jihočeská Otava; klukovská léta jsem prožil ve Strakonicích a k řece jsem se chodil koupat, sportovat, lelkovat i randit. Od podzimu do jara v Praze potkávám Vltavu, bez níž by česká metropole ztratila přinejmenším polovinu kouzla. Popravdě řečeno, nebýt Vltavy, nebylo by ani Prahy, neboť moudří prapředkové zakládali osady a města na březích přirozených vodních cest. V Jizerkách od jara do podzimu vídám Smědou; tahle čiperná bystřina, která se dá na mnoha místech přebrodit s vykasanými nohavicemi, za přívalových dešťů předvádí, jak rychle se útlounká říčka umí proměnit v divoký živel. Ale Otava je mezi řekami moje první láska.

Mám rád moře, nekonečné masy bouřících se, útočících nebo naopak odpočívajících vod, z nichž před stamiliony let vyšli na souš naši prapraprapraprapředkové: při plavání v moři se na to naše tělo rozpomíná a cítí, jak nás moře vábí zpět. Omamně závratná je koupel v rozbouřených mořských vlnách, při níž nám svírá srdce strach o život! Se ženou a dětmi jsme jezdívali za mořem do slovinského Piranu, malebného středověkého městečka založeného piráty; žádná Riviéra s kilometry pláží, ale útulné letovisko, takový malý a hezčí Dubrovník. Tváří v tvář nekonečnu nás jímá pokorný úžas; zažil jsem ho na Jadranu, na Baltu, na Krétě a nejintenzivněji asi na „konci světa“ na bretaňském Finistere: za vytí vichru shůry padaly hektolitry deště, Atlantik zuřil v útesech a skrz naskrz promáčený človíček byl šťastný, když se před zdivočelými živly mohl ukrýt v suchu a teple. Závidím mořeplavcům, kteří obepluli zeměkouli nikoliv na luxusních parnících, ale na poctivé jachtě s plachtami; tenhle sen už si nesplním - ale člověk má mít nějaký nesplněný sen, aby ho život neomrzel.

Jako kluk jsem se zamiloval do Prahy, kde jsem vystudoval stavební fakultu ČVUT. Pro mladíka ze zapadlého balíkova byla Praha zázrak - tady jsem se konečně mohl svobodně nadechnout. Raději než na přednáškách jsem s kamarády pobýval v divadlech, kinech, galeriích, kavárnách a klubech, tam se z tajemných ingrediencí jako v alchymické laboratoři míchala, vařila a destilovala legendární šedesátá léta, ta opojná a třaskavá směs  volnomyšlenkářství s uměleckým kvasem, revolučním duchem i studentským recesismem dohromady. Když jsem se po deseti letech na venkově se ženou a dětmi přestěhoval do Prahy natrvalo, byla to už spíš Praha Kafkova. A dnešní Praha, přestože je nejspíš krásnější než kdy jindy, se zvolna mění v turistický Disneyland, kde se veškerý provoz pomalu, ale jistě podřizuje nikoli obyvatelům, nýbrž valutovým turistům. A tak z hlučného nervózního města, přecpaného automobily a zamořeného smogem, unikám na venkov.

Mám rád naši starou chalupu na okraji Frýdlantu, polosamotu s velkou parcelou, kde nás od jara do podzimu budí ptačí zpěv, po zahradě nám špacírují žáby, ježkové, zajíci a srnky, nad hlavami nám krouží čáp nebo káně a občas k nám zabloudí sousedovy krávy nebo čuník, o kočkách a psech nemluvě. Několikrát za sezónu si na zahradě můžeme i zahoubařit, rostou nám tam nejen babky, holubinky, masáky a klouzky, ale i hřiby. Fascinuje mě vkus dávných stavitelů venkovských chalup, ať už jsou to roubenky, hrázděná stavení nebo statky ve stylu selského baroka, s geniální intuicí posazené v krajině na to nejlepší možné místo. Tradiční lidový vkus během posledního půlstoletí viditelně upadl, po Čechách i na Moravě jsou vidět hrůzostrašně zpotvořené baráky. Však i naše dvousetletá poustevna bude ještě potřebovat pár úprav, aby vyhověla našemu vkusu. Na chalupě žijeme svobodomyslně. Náš fieldšpaněl Artuš tady má volný výběh a také ho využívá; když zmizí za svými psími kumpány nebo na zálety, trneme, aby ho nepotkala nějaká nehoda, ale přivázat čtyřnohého člena rodiny na řetěz, na to nemáme srdce. Také náš kocour domácí si užívá svobody a přestože je vypasený jako vepřík, dokáže ulovit myš i sýkorku. V noci slýcháme takové ticho, že Pražáka uvyklého velkoměstskému randálu budí ze spaní, a hvězdná obloha tu člověka opravdu plní úžasem. Pro mladého člověka by to možná byla nuda, ale v mém věku mi připadá dobrodružnější a smysluplnější procházka po okolí s otevřenýma očima než obligátní cesta „letem světem“ organizovaná turistickou agenturou – ať mi cestovatelé prominou. Ale kdo chodí pěšky, uvidí zpravidla víc než ten, kdo hledí na svět okýnkem automobilu, vlaku nebo letadla.

Les je pro mě chrám a zároveň elektrárna nabitá tou nejzdravější, živou energií, kterou se má člověk dobíjet co nejčastěji; ideální je, když si při tom dobíjení můžu nasbírat koš hřibů nebo křemenáčů. Houby je sice krásnější hledat než konzumovat, ale takový houbový řízek, smaženice nebo bramboračka plná čerstvých hříbků také nejsou k zahození, zvlášť když je připraví tak znamenitá kuchařka jako moje žena. Kamarádím nejen s lesními stromy, ale i s těmi zahradními; některé jsem dokonce vysadil sám. Dva úctyhodné jasany před chalupou chodím poplácávat, abych si je naklonil: ať se pořádně drží země, kdyby je vyvrátila vichřice, z chalupy by zbyla jen hromada kamení. Díkybohu, zatím jsou k nám ti dva velikáni laskaví.

Obdivuji děti, protože umějí žít na plné pecky. Kdybychom my dospělí prožívali každodenní události s takovým nasazením jako děti, za 14 dní bychom zkolabovali z totálního vyčerpání. A kdybychom měli každý den absorbovat tolik nových informací jako předškolní dítě, skončili bychom brzy v blázinci. Na vnučkách Johance a Terezce vidím, jak úžasné bytosti jsou děti, a dívenky zvlášť, co všecko je zajímá, jak opravdově prožívají dětská přátelství a holčičí lásky, jakou empatií, ale i něžným smyslem pro humor jsou vybaveny. Prožít s nimi na chalupě dva týdny, to je škola radosti, při níž člověk omládne o desítky let.

Mám rád poezii, pokouším se ji psát už víc než čtyřicet let. Poezie je koncentrovaná energie – stačí mi přečíst si dobrou báseň a cítím, jak ožívám. Dobíjí mě to jako ta lesní elektrárna, ne-li víc. A což teprve, když se mi daří psaní! Tvořivé myšlení je zázračný proces; jako by se mozek napojil na nějaký planetární supermozek nebo superpočítač, ty nejlepší nápady se objevují samy, bez námahy, mimochodem. K psaní poezie potřebujeme štěstí, a když ho nemáme, upocený výsledek skončí v koši. Když mluvím o poezii, nemám na mysli žádné exaltované žvatlání plné zdrobnělin, nýbrž přesné, hutné, ryzí otisky skutečnosti, temperované láskou, nenávistí, touhou. K tomu samozřejmě není nutné psát „krátké řádky“ neboli verše, dobrá próza nebo drama mohou být nabité poezií víc než báseň. A jsou také básníci života, kteří poezii nepíšou, ale žijí. Pro nás, kteří to tak dobře neumíme, je poezie trvalým pokusem obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě. A skrze sebe světu.

Ale abych nezapomněl na kamarády, mezi něž počítám i ženu Evu, dceru Markétu a syna Jakuba, stejně jako bratra Milana a sestru Alenu a jejich rodiny.. Říká se, že opravdových přátel máme jen pár, ale když jsem letos skončil v nemocnici s deprimující diagnózou, ukázalo se, že mám dobrých přátel mnohonásobně víc, než bych kdy očekával. Za to musím životu přátelsky poděkovat.

Psáno v létě 2005 pro časopis Dům a zahrada.

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.