Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Invaze Marťanů

Svět podle Jiřího Žáčka

Napadlo vás, jak rychle stárne psané slovo? Nedávno si vpražském divadelním klubu postěžoval herec střední generace, že nenávidí Shakespeara – a to ve všech překladech, zvláště pak Saudkových: „Copak někdo rozumí těm jeho pitomejm slovům?“

Pro mne zůstává pan Saudek mistrem dodnes. Jeho čeština může někomu připadat starosvětská, ale určitě ne nesrozumitelná. A že při svých každodenních hovorech nemluvíme jako Shakespeare? To není chyba Shakespearova, ale naše. Buďme rádi, že aspoň literární a dramatické postavy hovoří jazykem jadrným, zvukomalebným, chutným a voňavým.

Co se to v poslední době stalo s naším jazykem – nezhubl nám nějak nápadně?

Spíš než hubnutí to jsou souchotiny. Nejde o to, abychom všichni hovořili jako krasořečník, jen se bojím, že pokleslý jazyk signalizuje pokleslé myšlení. Vždyť my už neumíme tvořivě ani nadávat! Zmůžeme se leda tak na otřepaného debila nebo svini. A přitom jsem slyšel šestileté dítě sypat z rukávu originální, půvabné a poetické nadávky; nejvíc mě okouzlilo „ty jetelíčku bláznivej!“ Děti ještě cítí jazyk jako prostor i materii pro hru, pro experiment, my dospělí se už většinou spokojíme se stereotypy a frázemi. Jazyk je největší lidský vynález, ale zdá se, že normu dávno nevytvářejí vzdělanci, nýbrž primitivové, kteří jsou pyšní na to, že mluví ledabyle, chudě a hloupě. Jak by řekl Pavel Eisner: Zdědili jste varhany, a hrajete na ně jako na vozembouch!

Přemýšlíte někdy o tom, jak strašně se změnil svět během vašeho života?

Za mého dětství teprve začínala televize, o videu, CD-přehrávačích, mobilních telefonech a počítačích si lidé mohli nechat jen zdát. Aut bylo tak málo, že jsme na městské ulici hrávali fotbal. Dovolená u moře? Sen. Astronauti na Měsíci? Pohádka. Zažil jsem studenou válku, stalinismus, jaro nadějí 1968, reálný socialismus, reálný kapitalismus, a jestli to tak půjde dál, ještě zažiju reálný feudalismus a možná i reálné otrokářství.

Jaké jste měl dětství?

V malém městě, relativně šťastné. V obyčejné rodině, kde se hodně četlo. Otec ekonom, matka dělnice, dva sourozenci. Dětství na malém městě, relativně šťastné. Volný čas jsme trávili venku, na hřištích, za městem, u řeky, v lese. Když rodiče zjistili, že se pokouším psát, matka mě nabádala: „Radši se uč, básničky tě živit nebudou.“ Otec by mě byl rád viděl inženýrem, takže z mého literárního koníčka doma nikdo odvázaný nebyl. Až když mi vyšlo pár knížek, rodiče přivykli.

Inženýrský titul jste získal, takže čtenáři nad vaší původní profesí často žasnou: Jak se z projektanta vodohospodářské správy stane člověk, který se 30 roků živí psaním poezie?

To je jednoduché. Dal jsem přednost literatuře, kterou jsem měl rád odmalička, před inženýrskými vědami, které jsem vystudoval omylem. Ale psaní poezie nikoho neuživí, leda snad absolutního asketu, a to já bohužel nejsem. Živila mě redaktorská práce v nakladatelství, knihy pro děti, učebnice, spolupráce s televizí a divadly. Třináct let jsem na volné noze, a je to krajně nejistá existence, i když má tu obrovskou přednost, že jsem sám svým šéfem.

V nakladatelství jste se musel zabývat především cizími rukopisy. Kdyby ale člověk přesně věděl, co je poezie, patrně by sám nenapsal ani verš…

Jistě, zešaldovatěl by a psal by teoretické spisy, popřípadě kritiky a recenze. Na psaní poezie nesmí být člověk příliš vzdělaný, moc velká erudice utlačuje a ničí spontaneitu, která je při psaní důležitější než teoretické vědomosti. Vzdělaný člověk také zpravidla nemá dost kuráže riskovat, že se psaním znemožní. Sám Šalda básně psal, ale nepříliš úspěšně, učená poezie možná okouzlí fousaté akademiky, ale rozhodně neuchvátí mladé čtenářky, které potřebují dávku citů a vášní.

Co ale básnického adepta nutí, aby se soukromě po večerech trápil s něčím, zač může být později veřejně vysmíván? Totiž, co mladého muže přiměje začít si s poezií?

Žene ho mocný pud zviditelnit se, proslavit, udělat díru do světa, ale i mocný pud přijít všemu na kloub, aby se vyznal sám v sobě. V 60. letech měly básničky navíc tu ohromnou přednost, že se na ně daly sbalit mladé hezké intelektuálky. Však i svou ženu Evu jsem našel díky poezii.

Do literatury jste vstoupil jako něžný lyrik. Kdo v 80. letech prošel povícero dívčích pokojíků, spolehlivě vždy blízko postele narazil na vaši knížku, obvykle rozečtenou… Dokázal jste si ten úspěch u čtenářek užít?

Představa autora, který do dívčích loží proniká převtělen do svých knížek, je roztomilá. Ale za mých mladých let mívaly dívky na nočním stolku spíš rozečtené beatniky, Holana, Ščipačovovy Sloky lásky. Anebo Exupéryho Malého prince. Takže slovům o mých úspěších u čtenářek se musím usmát.

To vám mám věřit, že lyrik propásl svou příležitost? Že by důkladně neprozkoumal – řekněme – ženskou duši?

Ve dvaceti jsem si myslel, že vím o ženách vše, nebo skoro vše, dnes vím, že o nich nevím nic. Ženy jsou vedle nás, mužských neandrtálců, zázračné bytosti, ale bohužel ne všem ta zázračnost vydrží. Ve světě neandrtálců to mají snadné jen neandrtálky – a proto sláva všem ženám, které si své ženství uhájí!

Mnohdy lze z veršů vystopovat kus autorova soukromí. Nakolik jsou vaše básně spřízněny s realitou? Existovala třeba vaše „první učitelka studu“ z Dětské vzpomínky? Byl jste v Malém příběhu vy oní „bdícím, pěším Odysseem“ v hotýlku na kraji Florencie, „kde přespávají štěnice a běsi“? Anebo je pro vás báseň jiným druhem pravdy, nezávislé na faktech?

Musí si autor odžít všecko, o čem píše? A čím intenzivněji to prožije, tím bude báseň přesvědčivější? Nevím. Tolik básníků z horoucích a vášnivých lásek vyprodukovalo banální a chudokrevné verše, že věřím i v opak, že mnoho láskyplných elektrizujících básní vzniklo bez jakéhokoli erotického zážitku. Možná že ty nejhoroucnější verše byly napsány pro vysněné milenky. Ale tolik fantazie já nemám, já jsem si všechno nebo skoro všechno musel prožít.

Za uplynulého režimu jste se jako redaktor nakladatelství Čs. spisovatel setkával s mnoha věrnými strážci socialistické kultury – a podle pamětníků jste je občas dráždil prostořekými bonmoty – asi jako Petronius císaře Nera. Vypráví se, že několika autorům v kletbě jste pomohl, ale taky jste prý v nepolitické sféře dokázal rozdat pár tvrdších ran. Bylo to podle vás v rámci fair-play, anebo vás s odstupem něco mrzí?

Člověk je tvor omylný, i přes sebelepší úmysly občas něco zpacká, nedomyslí, přecení své schopnosti, nechá se obelhat nebo zastrašit. Ctím zásadu fair play, ale kolikrát ubližujeme druhým nevědomky.

Zhruba před 25 lety k vám do redakce vtrhl obávaný činovník. „Očekáváme od vás konečně něco angažovaného,“ pravil vám ten senilní muž, „ostatně jste ročník 1945, musíte přece pamatovat osvobození Rudou armádou!“ A vy, ježto jste se narodil šest měsíců po válce, povídáte: „Z prenatálního života si na žádného Rudoarmějce nepamatuju…“

Blbci vás vždycky tlačí do kouta, zvlášť když jsou v přesile. Škoda že si nemůžeme vybrat dobu, ve které bychom chtěli žít, ale možná bychom zjistili, že žádná taková doba neexistuje. V té minulé člověk musel uzavírat víc kompromisů, než je zdrávo, ale nedělám si iluze ani o té dnešní, globálně pragmatické, která odnaučuje lidi snít a měří všecko penězi. Kdo pustil k moci šílené ekonomy s jejich šílenou ideou šíleného hospodářského růstu? Vyprávíme dětem pohádky o spanilé princezně Demokracii, kterou z dračích drápů vysvobodil ušlechtilý a spravedlivý princ, a přitom venku na ně čeká surový, vulgární a zkorumpovaný svět, kde už si děti nemohou vyběhnout na hřiště bez bodygarda. Lidé vymysleli tolik úžasných věcí, tak proč, proboha, z domovské planety dělají zamořenou a vydrancovanou skládku všemožného haraburdí? Člověk se stvořiteli příliš nepovedl, když svůj nejdokonalejší nástroj, vysoce výkonný mozek, obrací sám proti sobě.

Jakživ jste nenapsal jedinou báseň, jež by oslavovala bývalý režim. Zato jste roku 1982 vydal satirickou sbírku Okurková sezóna, která jako by unikla normalizační cenzuře. Krátce po vydání však jeden z nejmocnějších soudruhů žádal vaši hlavu. Víte vůbec, co vás tehdy zachránilo?

Moje krásné oči jistě ne - předpokládám, že tvorba pro děti. Ale knížka aforismů v tiskárně Mladé fronty musela stejně do stoupy. Proto jsem tehdy začal uvažovat o návratu k profesi inženýra. Ale v 80. letech už se vyhazovy tolik nepraktikovaly, takže na mě udělali bububu a šlo se dál.

???

Vydal jsem Okurkovou sezónu, protože jsem se nechtěl smířit s představou, že poezie musí být pouze smrtelně vážná a konstruktivní, jako byla ta oficiální. Čtenáře tyhle praštěné, poťouchlé a směšné básničky ze šuplíku zaujaly a pobavily, a jestli někoho z mladších autorů inspirovaly, tím líp. Méně mě potěšila tehdejší literární kritika, která si mě přeřadila z kategorie něžných lyriků do kategorie humoristů. A protože literární kritikové jsou lidé smrtelně vážní, určitě jsem si nepolepšil.

Z vaší poezie nelze vyčíst, že vás taky v životě občas potkala smůla. To jste chlap, když nevíte, co je sebelítost?

Ale vím, jako každý. Jen mi připadá hloupé předvádět publiku, jak mi zlý svět ubližuje a křivdí. Věřím, že rozesmát čtenáře je obtížnější a prospěšnější než je rozplakat. Kromě toho já měl v životě víc štěstí než rozumu. Tu smůlu jsem si vybral vlastně až letos, ale pan primář Gerych v Thomayerově nemocnici mě na poslední chvíli sundal z hrobníkovy lopaty, takže štěstí jsem měl i tentokrát.

„Básníkem není ten, jehož verše nikdo nečte,“ tvrdil kdysi klasik. Znamená to podle vás, že čtenář je vlastně spolutvůrcem básně? A co když ke čtenáři báseň dorazí pozdě, respektive v nesprávný okamžik jeho života – to má pak autor prostě smůlu?

Každý z nás čte tentýž text po svém, báseň je jako partitura, kterou si přehrajete v duši podle své nátury a vnitřního naladění. Ale to neznamená, že báseň, kterou nikdo nečte anebo jí nerozumí, je mrtvě narozená – možná jen čeká na svého čtenáře, na svou dobu. Spoléhat na věčnost je ovšem riskantní, pokud chce být autor čten, měl by umět vyjít svým současníkům aspoň trochu vstříc. Což z dnešních mladých básníků umí málokdo. Možná tou povýšenou exkluzivitou odradili spoustu čtenářů. Kam se vůbec podělo 50 tisíc členů Klubu přátel poezie.z 60. a 80. let? Přestoupili do Klubu nepřátel poezie? Vymřeli? Anebo sedí a tupě zírají na obrazovku – na nějakou reality show? Víte, co mi připadá?Že nepozorovaně proběhla invaze Marťanů na Zem, kde se zmocnili médií, aby pozemšťany totálně demoralizovali a barbarizovali. Ale ono je to ještě horší – ti Marťani jsme my sami.

Charles Bukowski prohlašuje: „Být příliš v oblibě je děsivé: máš dojem, žes něco udělal špatně.“ Znáte podobný pocit?

To je spíš problém těch, kdo jsou příliš oblíbeni, a to já nejsem. Přespříliš oblíbeni, nekriticky oblíbeni jsou v našich časech politikové, baviči, zpěváci a sportovci, ne spisovatelé. Obecenstvo s mozky masírovanými mediálními pitomostmi fascinují velcí pracháči a velcí zločinci, nikoli básníci, kteří mají hluboko do kapsy a místo zločinných sklonů leda nějaký nevinný zlozvyk. Ale koho si přivlastní dav, ten musí davu sloužit. Může se ovšem také popularitě, která omezuje svobodu, vzepřít. Bukowski nám vlastně říká, že svoboda je pro něj důležitější než jakákoli popularita. Takové efektní gesto bych věřil jen málokomu, neboť kdo by nechtěl být aspoň někým aspoň trochu aspoň občas milován? Grobiánu Bukowskému se věřit dá.

Míváte někdy depresi z obrovského množství knih, jež už bylo napsáno?

Pokaždé, když vejdu do velké knihovny, například do pražské Městské knihovny. A přitom i já jsem dítě gutenbergovské éry, v níž lidstvo ukládalo vědomosti do knih. Až jednou nastane KKKK neboli Katastrofický kosmický komputerový kolaps a veškeré vědomosti uložené v počítačích se rozprsknou jako bubliny, přijdou knihovny našim potomkům vhod: budou v nich jako archeologové hledat zapomenutou moudrost.

Od časů, kdy se vám narodila dcera Markéta, se zabýváte poezií pro děti. Myslíte si, že vychovávat malého čtenáře má v době počítačových her stále budoucnost?

Právě v době, kdy jsou děti programově ohlupovány reklamou, televizí, počítačovými hrami, módou a bůhvíčím ještě, měla by být jejich výchova pro nás tím nejdůležitějším: jaké budou děti, takový bude svět. Znám rodiče, kteří se ptají: Máme vychovávat děti ke slušnosti, pravdomluvnosti, soucitu, přátelské vstřícnosti? Nebude to pro ně handicap? Obstojí, až narazí na bezskrupulózní grázlíky? Ale já věřím v solidaritu těch slušných, stejně jako věřím, že děti se nemají oblbovat ani strašit, že nejlepší výchova je dobrý příklad a že svět, na který se děti rodí, by měl být přátelský.

Ve svém Otčenáši za vyhynulé živočišné druhy jmenujete dlouhou řadu zvířat. A co my, vyhubíme se sami?

Obávám se, že na tom usilovně pracujeme. A že nechceme slyšet varování vědců, poněvadž bychom se museli uskromnit, a to se nám nechce, stejně jako třetí svět nemá chuť omezit populační explozi. Po nás potopa! Přelidnění, úbytek surovinových zdrojů, zbídačení nejchudších a nenažranost bohatých, náboženský fanatismus, zbrojení, to je krakatit připravený explodovat. Vsadím hlavu, že nebudeme Zemi vládnout tak dlouho jako dinosauři. A moc rád bych se mýlil.

A nezanikne ještě dřív náš jazyk i s veškerou poezií a teoretickými příručkami?

A co když právě jazyk nás přežije a jediným svědectvím o vyhynulém druhu homo sapiens sapiens budou knihy poezie, objevené mimozemšťany v rozvalinách knihoven? Ale tyhle katastrofické fantazie, které mě bavily ve dvaceti a ve třiceti, mě s přibývajícím věkem čím dál víc deprimují. Nedovedu se smířit ani s prognózou, že za nějakou tu miliardu let vyhyne na Zemi veškerý život. Raději věřím na mimozemšťany, kteří pomohou lidstvo zachránit.

Rozhovor pro magazín Hospodářských novin VÍKEND připravil Pavel Zvěřina.
(podzim 2005)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.