Jiří Žáček 

Rozhovory

Jiří Žáček:
Kristus by bol dnes ateistom

Po operácii rakoviny hrtanu a hlasiviek je 62 ročný český básnik z kategórie par exellence odkázaný k sťaženej komunikácii. „Štve mě, že si už nemůžu zazpívat,“ povie s náznakom nostalgie, ale v očiach má ešte stále iskru, ktorá dáva tušiť výboje zasahujúce vnímavú ľudskú dušu.

Mám v hlavě černou komoru
komoru zázraků a divů
tam si tě lásko vyvolám
ze starých negativů
Budeš se smát mým nářkům
tak jako včera
a já si tě lehce překreslím
do básně špičkou pera…

Jiří Žáček

Sú také chvíle, keď papier čaká na prvé slová verša. Aké je to vaše ticho pred básňou?

Ticho před básní, o kterém píše Milan Rúfus ve stejnojmenné básni, je dnes velmi vzácné zboží. Konzumní svět, kterému vládnou lidé s mentalitou hokynáře, nepotřebuje poezii, protože je neobchodovatelná, a nepotřebuje ani ticho. Právě ticho nám budou pozítří draze prodávat, stejně jako dnes vodu a zítra vzduch. Udržet si ticho aspoň v duši, když kolem nás burácejí decibely, je čím dál náročnější. Pod okny našeho pražského bytu není ticho ani v noci, každou chvilku projíždí auto nebo tramvaj. Kdybych čekal na ticho, nejspíš bych se žádné básně nedočkal.

Čo nasleduje potom? Vstupujete s privretými očami do sveta, ktorý práve vytvárate? Aký je ten svet vo vnútri vašej básne? Je to labyrint, v ktorom ukazujú múzy správny smer alebo je tam všetko oveľa jednoduchšie?

Nejsem stvořitel nových světů, psaní básní pro mě není posvátným aktem, spíš se jím pokouším zbavit vnitřního napětí, uspořádat chaos v mysli, vypsat se z problému.

Tvorivé myslenie považujete za zázračný proces, pri ktorom, ak stojí pri vás šťastie, sa tie najlepšie nápady objavujú samé, bez námahy. Môžete to skonkretizovať?

Nejsem mystik a nevěřím v božské vnuknutí, věřím v úžasnou schopnost lidského mozku přemýšlet nejen o zadání, které mu vědomě předkládáme, ale zároveň o mnoha dalších věcech. Jen tak si vysvětluji, že se nám v mysli jako blesk z čistého nebe zjeví nečekané myšlenky a nápady. Fantazie je božský dar, ale ani básník se neobejde bez logiky a systémového myšlení. Představa filmových a televizních tvůrců, že básníci jsou pomatení blouznivci, kteří nedovedou spočítat ani 2 x 2, je naivní. Znám řadu básníků, kteří mají – stejně jako já - státnici z matematiky. Proč se tedy neživí jako inženýři, ekonomové, manažeři? Prostě by je to nebavilo. Básníci mají jiné priority než fotbalový nebo hokejový fanoušek.

Vo svojej tvorbe hľadáte nádej a hoci tá cesta je mnohokrát boľavá, smutná a kĺže po žiletkovej hrane nad priepasťou skepsy a tušených katastrof, čitateľ vie, že ak sa k vám pridá, bude sa cítiť istejšie. Potvrdil sa vám tento teoretický predpoklad v spätných väzbách od publika?

Když píšu pro děti, snažím se čtenáře rozveselit, když píšu pro dospělé, předpokládám, že snesou jistou dávku skepse. Možná dokonce koňskou dávku skepse potřebují. Já sám coby čtenář miluju hrůzostrašné knížky a filmy z blízké budoucnosti, ať už je to beletrie, nebo čirá futurologie; není to jakési šamanské zažehnávání katastrof tím, že je veřejným odhalením zbavíme magické síly? Ale čtenáře ať straší jiní autoři, mně udělá větší radost, když je dokážu rozesmát.

Ľubomír Feldek o vás napísal, že ste jeden z najzázračnejších talentov, aký sa kedy objavil v českej poézii a vzápätí dodal čosi ako večný princíp: že geniálni básnici boli geniálnymi odjakživa a preto sa už nevyvíjajú. V čom táto téza u vás neplatí, v čom je básnik vždy na evolučnej ceste?

Ľubo Feldek je znamenitý básník, proto rád přehání. Ale já vím své. Dobře se pamatuju, jak mi poezie při mých prvních námluvách vzdorovala. Byl bych tenkrát potřeboval učitele a rádce, ale žádný po ruce nebyl, a tak jsem se musel učit vlastními omyly. Jen balvan se nevyvíjí. Každý básník, i kdyby psal pořád stejně, se vyvíjí lidsky, a to se nakonec musí projevit i v jeho tvorbě. Někteří zrají jako víno, a jiní se domnívají, že zrají, a přitom octovatí v břečku.

Poéziu ste objavili na stavebnej priemyslovke vo Volyni vďaka učiteľke Léblovej. Čo vás vtedy tak osudovo oslovilo?

Paní učitelka Léblová nás, nevycválané puberťáky, kultivovala tehdejší „poezií všedního dne“, Šotolou, Holubem, Šiktancem, ale mně tenkrát nejvíc učarovala Hrubínova Romance pro křídlovku. To je magická skladba, které jsme nemohli rozumět, a přece nás zasáhla výbojem krásy. Paní učitelce, která byla jen o pár let starší než my, při té poetické misi určitě pomáhal její ženský půvab. Obvykle poezie slouží ženské kráse, tehdy to zapůsobilo opačně.

Povedané vašimi slovami - dezertoval som od inžinierstva do sveta veršov. Čo sa pri takej dezercii odohráva v duši?

Úleva. Radost z toho, že jsem si zachránil život. Po třech letech inženýrské praxe mi technické zaměstnání začínalo lézt na mozek, a tak jsem využil nabídky pracovat v nakladatelství Československý spisovatel jako redaktor. Teprve později mi došlo, že jsem si život zároveň zkomplikoval. Stát se nakladatelským redaktorem v roce 1974 znamenalo vstoupit na bojiště po bitvě. Řada spisovatelů nesměla publikovat. Možná jsem to měl tenkrát zabalit a vrátit se do Benešova ke své původní profesi, ale já měl k inženýrské kariéře takový odpor, že jsem v nakladatelství zůstal. Byla to mizerná léta a člověk se nevyhnul některým kompromisům, ale nehodlám se za to nikomu omlouvat, leda sám sobě.

Žáček – stavebný inžinier a Žáček básnik... Hádajú sa tí dvaja občas?

Dlouho jsem se domníval, že toho inženýra jsem v sobě pohřbil, ale tak jednoduché to asi nebude. Když člověk vystuduje průmyslovku a pak techniku, jeho způsob myšlení to určitě ovlivní. Z těch dvou je mi samozřejmě milejší básník, ale odhaduji, že racionální korektiv inženýra je mi užitečný. Jen si musím hlídat, aby mi nemluvil do psaní!

Vnímate vlastnú poéziu aj ako melódiu? Ako vám znie?

Hudbu ukrytou v básních vnímám převážně jen podvědomě. Když o tom začnu přemýšlet, z mých dětských a humorných básniček slyším znít lidové popěvky, z vážnější lyriky spíš janáčkovské disharmonie. Ale podstatné je, jakou hudbu při čtení slyší čtenář.

Čo musí mať v sebe poézia iného autora, aby z nej preskočila iskra na Jiřího Žáčka?

Musí mít v sobě jiskřičku vzdoru, třeba nevyslovený, ale niterný protest proti světu, o kterém lidé bez fantazie tvrdí, že to je ten nejlepší z možných světů. Kéž by byl! Učitelé ve školách nám vsugerovali, že básníci opěvují krásy skutečného světa, ale zapomněli nám říct, že jsou zároveň nejvášnivějšími kritiky všech, kdo náš svět ničí, kurví, devalvují, drancují. Dnes už to nebývá ta patetická obžaloba jako u Villona, Byrona, Rimbauda, Préverta či Ginsberga, ten protest může mít podobu parodie nebo grotesky, ale třeba i ekologicky laděné přírodní lyriky. Samozřejmě vím, že věční nespokojenci bývají v životě nesnesitelní, ale bez nich by každé společenství zdegenerovalo ve spolek se vším spokojených, dobře manipulovatelných pantátů a panímám. Jsem přesvědčen, že básník, který v sobě nemá tu utopickou jiskru, může být báječný, laskavý, empatický člověk, ale nemůže být velký básník.

Lyrika dělá z chlapů trotly/ příkladů máme bohatě / Možná by hoši kapku zkrotli/ poslat je na čas k lopatě... píšete v básni Festival poézie. Kedy sa začína báseň a kedy jej napodobenina?

Každou báseň si musí čtenář stvořit ve vlastní mysli. Pak tedy za báseň můžeme považovat text, který čtenáře dokáže inspirovat. Hledat hranici mezi uměním a napodobeninou si netroufám, raději bych rozlišoval mezi dobře a špatně napsanou básní. Všichni jsme grafomani, dokonce i géniové.

Básne do koša, nevydarené pokusy, slepé uličky... Čo nefunguje, ak s rozpísanou poéziou nie ste spokojný a definitívne to vzdáte?

To kdybych věděl! Možná jsem rozhněval múzy nejapným nápadem, pýchou, záští, možná jsem zrovna šťastný a spokojený, což je stav básnicky naprosto neproduktivní, nebo mi ochořelo básnické střevo? Obávám se, že ani dobrý psycholog by mi nedokázal podat rozumnější vysvětlení. Což je dobře – nechtěl bych se dožít doby, kdy nám šamani začnou číst v mozkových závitech.

Pohoršuje vás princíp, podľa ktorého môže vydať zbierku básní aj grafoman s dostatkom finančných prostriedkov?

Ani ne, uměnímilovný zbohatlík nenadělá velkou škodu. Daleko víc mě pohoršují zkorumpovaní úředníci, úplatní policisté a prodejní právníci. A upřímně mě děsí politikové, kteří nejsou schopni ani ochotni chápat důsledky planetárních katastrof, které na sebe lidstvo přivolává. Natožpak kritickou situaci řešit.

Ferlinghetti po prečítaní Ginsbergovej básne Howl (Kvílenie) poslal jej autorovi telegram: Vítajte na začiatku skvelej kariéry! Vás kto vítal do kariéry?

Kdo by se srovnával s revolucionářem Ginsbergem? On vstupoval do literatury jako hotový básník supertěžké váhy. V Čechách druhé poloviny 20. století byl básnický začátečník rád, když mu redaktoři literárních časopisů otiskli báseň. Já jsem své první texty publikoval v časopise Divoké víno roku 1965. To byl unikátní klubový časopis, vydávaný partou mladých básníků pro literární greenhorny. Mne tedy vítali do literatury oni. Letos přišla na svět 500 stránková antologie toho nejlepšího, co v Divokém víně 60. let vyšlo, s komentářem tehdejšího šéfredaktora Ludvíka Hesse, a ukazuje se, že právě tenhle časopis outsiderů byl přes všecky začátečnické úlety inspirativnější, otevřenější, svobodnější než tehdejší oficiální literární časopisy.

V istom anketovom rozhovore na otázku, aká je vaša najobľúbenejšia činnosť, odpovedáte: Poézia a láska. Povedzte, prečo práve láska dáva najčastejšie život poézii?

Láska je symbol svobody a svoboda je krev poezie. Rozum se dá lehce zkorumpovat, láska nikdy; ta nás může zničit, ponížit, ale zkorumpovat se nedá. A jestli dá, je to její konec.

V básni Několik možností uvažujete o Bohu, ktorý sa mal zjaviť na televíznom kanály, ale výsledkom bolo iba zrnenie: „A možná že bůh je emisí fotonů, jež našim očím připomíná zrnění obrazovky.“ Premýšľali ste aj o tom, že by mohol byť Boh pokazený?

Lidé mají takového Boha, jakého si zaslouží. Kam se ztratil ten starý dobrý Pánbůh, který spolu se svatým Petrem chodil po zemi a odměňoval bohabojné lidičky? Zdá se mi, že nastává nový středověk. Nejen islám, i křesťanství ovládli fanatikové. Evangelium lásky nahradil šílený fundamentalismus, který si žádá krev, moře krve. Kdyby Kristus vstal z mrtvých v roce 2007, dal by se k ateistům. A k ekoteroristům.

Zmenil sa váš pohľad na ženy a na mužov od čias, keď ste v zbierke Tři roky prázdnin v roku 1982 napísali: Ještě se milujeme/ Pořád ještě s chutí/Ještě nám v žilách peřej krve teče/ A ještě usínáme zaklesnutí / svaření autogenem křeče...?

Určitě. Tenkrát jsem vnímal ženy především eroticky, jako muž, manžel, milenec, dnes je vnímám spíš lidsky. Mám dvě senzační vnučky, osmiletou Johanku a šestiletou Terezku, a tyhle malé divoženky mají hlavní zásluhu na tom, že se ze mne na stará kolena stal obdivovatel žen. Zdaleka ne všechny jsou hodny obdivu, ale když už se žena stvořiteli povede, kam se na ni hrabou všichni chlapi!

Súhlasíte s Ferlinghettim, ktorý tvrdí, že svet básnikov ignoruje do chvíle, kým sa nestanú komerčne úspešnými?

Komerčně úspěšní mohou být autoři Šifry Mistra Leonarda nebo Harryho Pottera, ale básníci jsou rádi, když na jejich knihách vydavatelé neprodělávají. Kdyby měli básníci vydělávat milióny, z poezie by se stala prodejná děvka. Ferlinghetti mluvil o Americe, která miluje byznys a svalnatá gesta, evropská tradice je jiná, ale možná budou muset i čeští básníci kvílet jako Ginsberg, aby si jich vůbec někdo všiml.

Do ktorého okamihu ste sa boli ignorovaný vy? Je s tým prelomom spojená konkrétna zbierka alebo báseň?

Skutečnost, že mě po čtyřech sbírkách lyriky zná nanejvýš pár tisíc čtenářů, jsem bral jako standardní situaci. Pak mi ale koncem 70. let vyšla má první knížka pro děti, Aprílová škola, a brzy poté sbírka hříček, epigramů a parodií Okurková sezóna, a rázem jsem byl čtený básník – výbor z mé poezie v Klubu přátel poezie v roce 1985 si objednalo 25 tisíc čtenářů! Tomu číslu dnes nikdo neuvěří, ale v Klubu přátel poezie byly vysoké náklady běžné. Kolekce písňových textů Jiřího Suchého dosáhla dokonce nákladu 50 tisíc výtisků.

Ako vnímate atmosféru v tábore súčasných českých básnikov? Stretávate sa? Komunikujete spolu?

Čím jsem starší, tím větší jsem samotář, takže houfování básníků znám spíš jen z doslechu. Ale jsem rád, když se s některým spřáteleným básníkem potkám. Vyhovují mi komorní akce; monstrózní literární festivaly nejsou moje gusto, vždycky je ovládnou kontroverzní exhibicionisté. Ale dobře, že takové rojení básníků existuje, i kdyby jeho jediným účelem bylo připomenout veřejnosti, že básníci ještě nevymřeli.

Kráľ po víťaznej bitke – v poviedke Jorge Louis Borgesa Zrkadlo a maska - nechá dvorného básnika trikrát napísať ódu na svoje víťazstvo. Prvý pokus je unikátny, druhý ho však prevyšuje, lebo už nepripomína opis boja, ale je to boj samotný a tretí pokus... básnik napíše iba jednu vetu a tá veta je absolútnym krásnom. Jestvuje taká veta? Veríte v jej existenciu?

Pokud existuje, ať ji zasvěcení raději smlčí. Možná právě ty nejdůležitější věci mají zůstat tajemstvím.

Správy z agentúr: Rybári na New Foundlande vrátili veľrybu vyvrhnutú na breh do mora a o niekoľko dní neskôr zachránilo niekoľko delfínov pri Austrálii rybára pred žralokom. Ako človek s technickým vzdelaním môžete povedať, že išlo o náhodu. Básnik to vníma ako?

Náhody neexistují. Existují jen události, které si neumíme vysvětlit, protože jsme omezení nebo nemáme dostatek informací. Mnoho zvířecích druhů se chová k lidem přátelsky, přinejmenším do chvíle, kdy jim člověk začne ubližovat. Člověk je proradná bestie, nejen že vyhlásil mnoha druhům zvířat vyhlazovací válku, ale ještě k tomu je ve své mytologii zdémonizoval a zhanobil, například vlky. Přitom právě vlci jsou obdivuhodná zvířata a nejen že nežerou Červené Karkulky, ale v mnoha ohledech by nám mohli sloužit za příklad. Naštěstí se lidé začínají chovat lépe nejen k domácím zvířatům, ale i k těm divokým; je ovšem otázka, jestli ohrožené druhy, které jakž takž přežily naše nepřátelství, přežijí naše přátelství.

Vo filme Gorily v hmle podáva zoologička ruku goriliemu samcovi tak dlho, pokým jej dvestokilogramový obor pozdrav neopätuje. Vravíte, že pre vás je to rovnaký zážitok ako vidieť Michelangelovu fresku v Sixtínskej kaplnke, kde sa Boh dotýka prstom Adama. Čo ak sa Boh ukrýva vo zvieratách, aby bol k ľuďom bližšie?

To je dobrá myšlenka. Kéž by to tak bylo. Ale obávám se, že Bůh nad námi zlomil hůl a odstěhoval se do jiné galaxie. Přitom laskavého a moudrého Hospodina, který lidem radí, pomáhá a napravuje jejich omyly a selhání, svět potřebuje víc než kdy předtím.

Vesmírne sondy Pionier a Voyager, ktoré už opustili náš solárny systém a mieria ku hviezdam, nesú posolstvo iným civilizáciám. Ktorú báseň – akúkoľvek z dejín poézie - by ste rád vložili do hermetických sejfov týchto sond vy?

Určitě žádný krvavý hrdinský epos, ani Ílliadu, z níž by mimozemšťané mohli vydedukovat, že Země je planeta vrahů. Raději milostiplnou Píseň písní. Ale možná by ještě lepší variantou bylo pár obrázků Josefa Lady, který uměl svět lidí zobrazit srozumitelně, poeticky a s vtipem.

Juraj Mravec, Praha
(duben 2007)