Jiří Žáček 

Rozhovory

Radka Vojáčková:
Rozhovor s Jiřím Žáčkem

Když jsem se s básníkem Jiřím Žáčkem setkala poprvé, roztřásla se mi kolena. Mlčky pokuřoval, pozoroval okolí kocouřím pohledem a jen sem tam utrousil nějakou vtipnou poznámku. Ani jsem nešpitla ze strachu, že by to stejně bylo trapné a bezduché. Až po letech jsme se s Jirkou spřátelili a já zjistila, že kromě toho, že je uznávaným básníkem a vtipným glosátorem, je to i příjemný a zábavný chlap s klukovskou duší, s kterým se dá hádat o politice stejně, jako se smát vtipům o blondýnách. A to i přes to, že vlastně nemůže mluvit.

Jsi jako básník a spisovatel populární a známý. Poznávají tě lidé na ulici, nebo je tvá popularita spíš „inkognito“?

Copak spisovatelé jsou – s výjimkou Viewegha a Pawlovské - populární? Na ulici mě poznají snad jen ti, kteří mě viděli na besedě nebo autogramiádě. Zaplaťpámbu. My psavci potřebujeme, aby nás lidé četli, a ne aby nás okukovali na ulicích.

Nicméně když máš někde autogramiádu, tak se na tebe dělají fronty a všichni tak zvláštně, s úctou vyslovují tvé jméno. Je to pro tebe jistým zadostiučiněním?

Mám štěstí na čtenáře, a když přijdou na autogramiádu, jsem rád. Ale popularitu vytvářejí média, především televize. A média milují senzace a skandály. Když bude podepisovat své memoáry populární zločinec Kajínek, přijde si pro podpis stokrát víc zájemců než k laureátu Nobelovy ceny.

Jak vnímáš úspěch ty sám? Jsi sám se sebou spokojený?

Člověk se nemá nenávidět, ale být zamilovaný sám do sebe je opačný extrém. Takže s tou spokojeností to nepřeháním, i když si připouštím, že pár knížek se mi povedlo, třeba Aprílová škola, Slabikář, Encyklopedie pro žáčky, anebo moje poslední sbírka básní Třetí poločas. Směrodatné pro mě nejsou literární ceny, ale zájem čtenářů a také názor přátel a kolegů, kterých si vážím.

Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi zběhl od vystudované profese k spisovatelství?

Tři roky jsem dělal inženýra na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy, a den co den jsem se utvrzoval v tom, že tahle profese je můj životní omyl. Zajímala mě literatura, a když jsem dostal nabídku nastoupit v nakladatelství jako redaktor, bral jsem to jako vysvobození. Dnes bych se dokázal realizovat jako inženýr bez větší duševní újmy, ale tenkrát to byl pro mě očistec.

Jirka zakotvil na dlouhá léta v nakladatelství Československý spisovatel, kde pracoval jako redaktor. Přežil tu krušná léta plná cenzury a zákazů až do roku 1991, kdy vyměnil redakci nakladatelství za redakci časopisu Vlasta. Tady strávil dva roky. Od té doby je spisovatelem na plný úvazek.

Bavila tě redaktorská práce?

Bavila a nebavila. Poznal jsem při tom pár dobrých přátel, ale sedmdesátá léta byla mizerná doba. O každou dobrou knížku jsme se my redaktoři přetahovali s partajními kádrováky, řada autorů byla zakázaná, atmosféra dusná a člověk musel skousnout některé věci, které by za normálních okolností odmítl. Vládli nám idioti, a my jsme si nechali vsugerovat, že to tak bude navěky. Naštěstí nebylo. Ale kolik dnešních politiků je důvěryhodných?

Dnes jsi spisovatel na volné noze. Uživí tě to?

Dnes jsem spisovatel na penzi, ale z penze vyžije leda asketa, a tak si pár tisíc měsíčně musím přivydělat. Není to žádná sláva, ale pořád jsem na tom lépe, než 95% českých spisovatelů. Ti musejí mít občanské povolání a píšou po večerech, o víkendech a dovolených, anebo, když jsou ve správné partě, dostanou na pár měsíců literární stipendium. Skandinávské státy, kterým záleží na národní identitě, podporují spisovatele, kteří tu identitu vytvářejí, udržují a pěstují. U nás je spisovatel v postavení zbytečného člověka, bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. V nezáviděníhodné situaci je ovšem celá oblast kultury a školství. Pomalu se měníme v banánovou republiku, kde mají hlavní slovo elity, které se podezřelými způsoby zmocnily miliardových majetků a když slyší slovo kultura, sahají po revolveru.

Jsi tedy z polistopadového vývoje spíš rozčarovaný, nebo jsi optimista, který věří, že kultura přežije i největší blbce?

Když česká kultura přežila různé Koniáše, přežije i troglodyty. Ale neměla by přežívat ve vyhnanství ani v ilegalitě, aby se obrozenci neobraceli v hrobě. Kultura, nikoliv hokej nebo fotbal, je tou živou vodou, která udržuje národ při vědomí. A pokud Evropu tvoří národní státy, měli bychom o národ trochu pečovat. Například se mi nelíbí představa, že by moji potomci mohli mluvit globálně zbastardizovanou angličtinou, a ne jadrnou a chutnou češtinou. Takovou češtinou sice mluví jen mrtví klasikové, ale až bude „in“ mluvit hezky česky, tak se to naučíme.

Před pěti lety se Jirka popral se zákeřnou nemocí. Prošel si obdobím, kdy mu život doslova visel na vlásku, ale svůj boj vyhrál. Díky rakovině ale přišel o hlasivky, takže se se světem dorozumívá bez hlasu. A jde mu to dobře.

Když ti lékaři oznámili tvou diagnózu, jak ses cítil? Byl jsi připravený bojovat, anebo ses poddal osudu? A jaké byly první dny bez hlasu?

Verdikt, že máš rakovinu, tě nerozveselí. Bral jsem to vcelku chladnokrevně, ale v podvědomí to člověku vězí jako hřeb v hlavě. Na operaci jsem nešel bojovat, spíš s pocitem: Zkuste to, co kdyby… Lékaři v pražské Thomayerce bojovali za mě, a vyhráli. Po operaci jsem se dával dohromady dobré tři měsíce a ztráta hlasivek byl ten nejmenší problém. Prostě jsem psal na útržky papíru přání a vzkazy a na dlaních jsem měl napsáno Dobrý den a Děkuji.

Jak ses naučil znova mluvit? Myslela jsem si, že to jde pouze s tzv. slavíkem, jako měl třeba Jan Werich.

Mašinky jsou mi protivné, navíc u slavíka hrozí, že ti spadne dovnitř do průdušnice. Proto jsem se rozhodl naučit takzvanou jícnovou řeč. Přestože jsem učení dost šidil, šlo mi to tak dobře, že mi pan primář Gerych z Thomayerky sliboval, že mě bude ukazovat na konferencích jako úspěšného břichomluvce.

Než ti vyoperovali hlasivky, nebyl jsi dvakrát upovídaný. Připadá mi, že teď mluvíš mnohem víc, než tehdy. Čím to je?

Možná se s tím hendikepem podvědomě nechci smířit. V podstatě ale ztrátu hlasu beru jako pokyn shůry, že už mám konečně držet hubu.

Před operací jsi byl silný kuřák, jaké bylo odvykání? A nechybí ti někdy cigareta? Už pro ten kuřácký rituál.

Když mi doktor oznámil, že mám rakovinu, odložil jsem cigarety navždy a bez absťáku. Ale občas mě přece jen chuť na cigaretu přepadne. A nejvíc mi chybí ty kuřácké rituály, kdy si spolu lidé spiklenecky zapálí a vykouří imaginární dýmku míru.

Když jsi byl v nemocnici, pomáhala ti literatura, nebo jsi na ni neměl ani pomyšlení?

Knížky jsou ohromné kamarádky. Úplně nejdřív jsem si z domova nechal přinést povídky Oty Pavla a Williama Saroyana, ty mají hodně životodárných vitamínů.

Myslíš, že poté, co jsi prošel martýriem rakoviny, se ti změnil pohled na svět? Třeba že si ho víc užíváš?

Ta zkušenost člověka určitě změní, jsem méně sebestředný, mám radost i z maličkostí. To jsem dřív neuměl. Ale nejspíš bych pohled na svět změnil i tak. Člověk se během let vyvíjí, někdo hloupne, někdo moudří, někdo plesniví, někdo dozrává.

Rakovina ti hodně vzala, kromě hlasivek i část plic. Dala ti nemoc i něco pozitivního (zkušenost, prožitek)?

Každá zkušenost nás něčemu naučí. Třeba že skepse, která zdravému člověku tak sluší a pomáhá, nemusí vždycky být tou nejefektivnější životní strategií. Že se nemám litovat, protože jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř. Anebo že mám tolik přátel, kteří mi drželi palce, když mi šlo o život, že si to ani nezasloužím.

Věříš v Boha?

Líbil by se mi dobromyslný Pánbůh, jakého stvořil Jean Effel pro film Stvoření světa, ale takového laskavého boha by přesila ďáblů v lidských duších tutově dohnala do nebeského blázince. V boha nevěřím, zato věřím v boží spravedlnost. Co člověk zasije, to sklidí.

Ještě před revolucí si Jirka koupil chalupu s výhledem na Frýdlantský zámek. Z Chomutova, kde se narodil, přes Strakonice a Prahu tak doputoval až na sever Čech. Dnes tu má trvalé bydliště, ale zimy dál tráví ve svém pražském bytě.

Ve Frýdlantu máš chalupu, v Praze byt; kde je pro tebe „doma“?

Ve Frýdlantu žiju od jara do podzimu, měl bych se tu tedy cítit doma, ale pro domorodce jsem pořád „Pražák“. Pro zapuštění kořenů je těch 22 let, co tu máme chalupu, krátká doba. Aby byl člověk někde doma, musí tam chodit do školy, mít partu kamarádů, randit s holkama, chodit do tanečních, hrát fotbal za místní klub, mít na místním hřbitově předky a tak dál. V tomhle smyslu jsem doma ve Strakonicích, kde jsem vyrostl. Takže ve Frýdlantu jsem v emigraci, ale cítím se tu dobře a mám tu dokonce pár spřízněných duší.

Kam si chodíš pro inspiraci? Máš nějakou svou tajnou múzu?

To je pohádka, že básníky líbají múzy – Pegas je kopá do hlavy! Inspirací může být všechno, třeba i nedostatek inspirace, počasí, zprávy v novinách, anebo – a to je nejlepší varianta – naše fantazie. Tajné múzy mají zůstat utajené, takže i kdybych nějakou měl, zamlčel bych ji jako politikové svá tajná konta ve Švýcarech.

Jiřího Žáčka zná každé dítě, které prošlo základní školou. Ať už díky slabikáři, ze kterého se v první třídě učí číst, nebo z čítanek, kde se to Jirkovými básničkami jen hemží, nebo nově i z knižní verze večerníčkových příběhů Krysáci. A děti ho mají rády. A dobrovolně!

Napsal jsi už řadu knížek pro děti. Kdy jsi začal psát pro tak náročné a nevyzpytatelné čtenáře, jakými děti bezesporu jsou?

Pro děti jsem začal psát, když se mi doma začala hemžit dcera Markéta a po ní syn Jakub. Tak trochu z lenosti - počítal jsem, že bude časově úspornější číst dětem vlastní krátké říkanky místo dlouhých pohádek od Erbena a Němcové. Nakonec jsem jim musel číst oboje, i krátké říkanky, i dlouhé pohádky.

Je těžké psát pro děti?

Jak pro koho. Nejspíš to bude tak, že psavec musí být hravý a musí brát děti jako partnery ve hře, a ne je poučovat z pozice děda Vševěda. A zároveň musí mít kus štěstí, aby se do dětské mentality trefil.

Kde bereš inspiraci dnes, když už máš děti velké? Nahradila je vnoučata, nebo už jsi prostě „profík“?

Jsem profík, ale vnoučata jsou pro mě požehnáním - dobíjejí ve mně právě tu dětskou hravost, dětskou logiku, spontaneitu, optimismus, fantazii.

Kterou ze svých knížek máš nejradši? A která je podle tebe nejpovedenější?

Myslím, že každý psavec věří, že jeho nejlepší kniha bude ta příští. Nejraději mám svou první knížku pro děti – Aprílovou školu, protože mi při jejím psaní moje děti pomohly znovu vstoupit do úžasného, dobrodružného a fantastického světa dětství.

Stejně pro mě pořád zůstává trochu záhadou, jak tvé vtipné verše, říkanky nebo pohádky vznikají. To třeba jdeš po lese a najednou tě něco napadne, nebo sedneš za stůl a vymýšlíš, pustíš tzv. fantazii na špacír?

Nejlepší nápady přicházejí bez přemýšlení, jako telegramy odjinud. Takhle se rodí třeba aforismy nebo epigramy. Nad delší básničkou už musím chvíli přemýšlet a přepisovat, a taková próza, ta se musí vysedět jako vejce. Na fantazii se nedá příliš spoléhat, nejfantastičtější věci beztak vymyslela příroda, a ne lidé.

Tvé knížky pro děti jsou bohatě ilustrované a téměř vždy jsou to dobré ilustrace, lahodící jak dětskému oku, tak oku dospělého. Namátkou Adolf Born, Vladimír Suchánek, Jiří Slíva, Karel Franta, Jan Saudek, Jiří Kalousek, Jiří Fixl, Lucie Dvořáková, Vlasta Baránková…Vybíráš si ilustrátora sám, nebo je to v moci nakladatele?

Většinou si ilustrátory vybírám sám, někdy je vybírá nakladatel a mně je předkládá ke schválení. Asi třikrát jsem nabízeného ilustrátora odmítl, a dobře jsem udělal. Myslím, že jsem měl skoro vždycky šťastnou ruku – spíš bych několik svých knih napsal znova, než bych je dával znovu ilustrovat.

Je dnes, v době, kdy jsou děti obklopeny řadou atraktivních médií jako je televize s mnoha a mnoha kanály, počítač, dvd atd., těžké zaujmout dětského čtenáře?

Vůbec ne. Vidím to na vnoučatech – přestože používají všechny elektronické vymoženosti, nejraději mají, když si vlezou pod peřinu a maminka nebo babička jim čte nebo vypráví pohádky a tajuplné příběhy. A což teprve, když se můžou stát spolutvůrci a spoluvyprávěči takových příběhů. Probouzet dětskou tvořivost je nejen záslužné, ale také překvapivě zábavné. Kdo odkládá děti před televizor, aby měl od nich pokoj, riskuje, že mu doma vyrostou otupělí a bezcitní vetřelci.

V minulém čísle tu byl rozhovor s tvůrci večerníčku Krysáci, ty jsi autorem knížky. Jak se ti pracovalo na Krysácích, tedy příběhu, který už děti znaly z večerníčku?

Zpočátku jsem návrh na přepsání večerníčků do knížky odmítl, ale tvůrci Krysáků mě nakonec přemluvili. Nejvíc mě okouzlila paralela se světem lidí – vždyť my lidé už také žijeme na smetišti. Musel jsem respektovat aspoň zčásti děj a dialogy večerníčků, a přitom jsem se snažil co nejvíc se od nich vzdálit. Takže jsem byl v situaci pohádkové chytré horákyně, která se měla dostavit k soudci ani ve dne, ani v noci, ani nahá, ani oblečená, ani pěšky, ani na voze. Věřím, že jsem příběhy krysáků napsal čtivě a obohatil je o mnohé, co ve večerníčcích není.

Psal jsi už jako kluk, nebo tě psaní přepadlo až s jinými postpubertálními záležitostmi?

Psát jsem začal na průmyslovce, nejdřív jen do tajného třídního časopisu, ale žádnou milostnou lyriku, nýbrž epigramy na spolužáky a na kantory. Za ně jsem také dostal první honorář - ředitelskou důtku.

A jaké vůbec bylo tvé dětství? Byl jsi ten takový ten tichý typ, nebo tě všude bylo plno?

Nebyl jsem žádný tichošlápek, dokonce jsem každoročně zápasil o vůdcovství v malé uliční partě, ale vedle kluků ze sídlištních gangů jsme byli hodní hoši. Dětství v proletářských Strakonicích v 50. letech minulého století nebyla žádná idyla, ale zato jsme prozkoumali celé město i s lesy a rybníky v okolí, plavili se po řece, hráli fotbal a hokej, rozbíjeli si hlavy kamením, dostávali dvojky a trojky z chování, a hlavně vyrůstali bez dozoru. Když to vyprávím dnešním dětem, tak mi nevěří, nebo mě litují – ale měly by mi závidět. Byli jsme dokonale svobodní, jak ony nikdy nebudou.

Podědil jsi umělecké sklony po někom z rodiny?

Můj táta hrál v okresní kapele na klarinet a saxofon, měl rád muziku, ale byl to člověk s matematickým mozkem, žádný bohém. Já jsem na muzicírování neměl dost trpělivosti - místo abych cvičil etudy, radši jsem čutal fotbal. Zato v mé rodině jsme praštění uměním tři – já, moje žena, absolventka UMPRUM, a syn Kuba, který vystudoval DAMU a je herec.

Hodně tvých básní je o ženách. Jak se ti nahlíží do duše žen? Je to pro tebe stále ještě dobrodružství, nebo už tě nemůže nic překvapit?

Koluje anekdota, v níž se praví: Kdo se má vyznat v ženách, když se v nich nevyzná ani gynekolog? Ani já se v nich nevyznám, ženská duše je pro mě z 90% terra incognita. Proto mě ženy znova a znova překvapují, a to je na tom to nejlepší. Při oboustranné empatii a toleranci pak může prolnutí dvou naprosto nekompatibilních tvorů vytvořit zázračnou harmonii, která trvá den, měsíc, pět let, a ve vzácných případech celý život.

Jaký typ žen se ti líbí?

Především ženy inteligentní, sebevědomé, ale nesmí to být chlapi v sukních. V mládí jsem se zamilovával do štíhlých tmavovlásek, i moje žena je černovlasá, ale dceru mám zlatovlásku, a tak jsem s diskriminací blondýnek dávno skoncoval.

Kterou knížku by sis vzal na pustý ostrov?

Rozhodně radši ženu než knížku. Ale nejraději bych se na pustý ostrov vůbec nedostal.

Co tě ještě baví kromě psaní, co děláš vyloženě rád?

Čtení. Výstavy. Divadlo. Bloumání lesem, zvlášť když rostou hřiby. Dokud jsem mohl plavat, miloval jsem koupání v moři. Baví mě být s vnoučaty, jsem jejich velký fanoušek. Baví mě potkávat přátele. Přestože to tak někdy nevypadá, rád žiju.

Co tě spolehlivě rozčílí?

Lidská nepoučitelnost. Žádná generace se nepoučí ze zkušeností otců a dědů, ani z těch nejstrašnějších, každá si jejich omyly a tragédie zopakuje. Ono mě to ani tak nerozčílí, spíš na mě padá marnost.

A co naopak rozesměje?

Smíchem bez ironie a skepse mě dokážou rozesmát snad jen děti a zvířata.

Máš nějaké krédo, kterým se v životě řídíš?

Například: Nedělejte z teorií terorie!

(2010)