Jiří Žáček 

Rozhovory

Jan Stern:
Rozhovor s Jiřím Žáčkem

Máme za sebou dvacet let vývoje kultury v nových společenských podmínkách. Jaké nacházíte největší plusy a mínusy?

Největší plus je samozřejmě návrat zakázaných spisovatelů a umělců. Kádrovou politiku ÚV KSČ, založenou na trestání neposlušných autorů, vymysleli idioti. Díkybohu je odnesl „divoký času vztek“, ale vstali noví bojovníci, kteří se za každou cenu snaží udělat z kultury byznys, z něhož by profitovali nikoli umělci, ale kšeftmani.

Co se nejvíc povedlo a nepovedlo v oblasti, která je vám nejbližší – v literatuře?

Zdá se mi, že se povedlo, co se povést nemělo - literaturu naprosto marginalizovat. Většina spisovatelů uvěřila, že dnes už nemají být svědomím národa, svědky umírajícího či komentátory rodícího se času, nýbrž baviči. A že autor si má hrát na svém vlastním písečku a nestarat se o to, co se děje kolem pískoviště. Máme svobodu slova, ale slovo nemá žádnou váhu. Dokonce ani slova našich pohlavárů nelze brát vážně. Když nám vláda představuje ministra Vondru, kterému se na předchozím působišti rozkutálely pod rukama stamilionové částky, jako správného chlapíka pro boj s korupcí, nepochybně si z nás dělá prču. Ono to s literaturou zdánlivě nesouvisí – a přece. Političtí tlachapoudi soustavným lhaním a překrucováním významů przní a devalvují jazyk, kterým spolu komunikujeme. To je stejné, jako kdyby trávili studně. Vláda rozpočtové odpovědnosti! Boj proti korupci! Padni komu padni! Kdyby se slova mohla červenat studem, noviny by byly červené odshora dolů. I ten slogan na prezidentské standardě „Pravda vítězí“ zní jako výsměch! Ale ať jsem pozitivní - i v tom politickém marasmu je u nás pár spisovatelů, kteří píšou o podstatných věcech a které je radost číst. Možná jich je dnes víc mezi filozofy, sociology, historiky a přírodovědci než mezi beletristy, ale jsou.

Jak byste popsal změnu v postavení spisovatele v minulosti a dnes?

Dříve otloukánek, do kterého si mohl kopnout každý blbý kádrovák, dnes žebrák obcházející instituce a firmy s poníženou žádostí o skromný grantík. Samozřejmě přeháním, je také několik prosperujících „eurospisovatelů“, kteří umějí využívat různých stipendií v kulturnějších evropských lokalitách. Nezávidím jim, jsou to štvanci, kteří musejí vyhovět momentálním módám a příkazům doby, a jestli budou mít úspěch, budu jim ho přát; proč by nás měl svět znát jen jako zemi vynalézavých tunelářů a levných prostitutek? Ale jak jsem se dočetl v nedávném rozhovoru s Jáchymem Topolem, ani úspěšný autor, jemuž vycházejí knížky ve dvaceti zemích, se neuživí literaturou - živí ho novinařina. Pokud se spisovatelé psaním neuživí a většinou si musejí vydávat knihy vlastním nákladem, nejsou nic jiného než proletáři, stejně jako mizerně placení učitelé, intelektuálové a umělci všeho druhu. Světu vládnou jednostranně vzdělaní primitivové, kteří kulturu a umění chápou výhradně jako podnik vhodný k investování kapitálu. A když málo vynáší, tak se prostě zruší.

Sledujete nového ministra kultury? Jaký z něj máte pocit?

Vůči ministru Besserovi nejsem nijak předpojatý, člověk si má názor o politicích utvořit až podle jejich skutků. Ale když slyším o skokovém zvýšení DPH na knihy, napadá mě, že ministr kultury v této vládě, která v rámci občanské války proti občanům likviduje knižní kulturu, by měl nosit šaškovskou čepičku s rolničkami. „Českých knížek hubitelé lítí“ za Havlíčka Borovského byli „plesnivina, moli, jezoviti“ - dnes je to bohužel česká vláda.

Co by měl být podle vás klíčový úkol ministra kultury v naší zemi?

Určitě ne financování církví; církve ať financují věřící, anebo Vatikán. Klíčovým úkolem ministerstva kultury by měla být podpora živé kultury, ale tu česká vláda zjevně podporovat nechce. Nebylo by tedy rozumnější ministerstvo kultury rovnou zrušit a náklady na jeho provoz přidat například učitelům?

Která kniha vás v poslední době zaujala?

Nelaskavá analýza současnosti Tři sociální světy od sociologa Jana Kellera. Erbenova Kytice, kterou jsem četl souběžně, je sice ještě hrůzostrašnější, ale to je nepatřičná útěcha. Věřit, že kormidelníci epochy nám chystají ráj na zemi, mohou jen nepolepšitelní optimisté. Ale abych nebyl nepolepšitelný pesimista – věřím, že dnešní mladí lidé, vzdělanější a sebevědomější než starší generace, dokážou dát světu civilizovanější kurs. Ale čím později to bude, tím víc to bude bolet.

(2011)