Jiří Žáček 

Rozhovory

Strážce majáku

Rozhovor s Jiřím Žáčkem

Majáky stojí osaměle na konci světa a stejně jako kniha Strážce majáku majíochraňovat člověka před ztroskotáním. Navštívili jsme jejího autora Jiřího Žáčka.Jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších současných českých básníků a spisovatelůn nás přátelsky přivítal a na moji málo důvtipnou otázku, zda od dětství toužil být opravdovým strážcem majáku třeba někde v Bretani, nám pustil film zachycující bouři, která zaplavuje vrcholy majáků Ar-Men, Tevennec a La Jument. „Být strážcem majáku je povolání pro cvoky,“ řekl nám. „Samotáři z bretaňských majáků tvrdí, že mnoho jejich kolegů končí v blázinci a nebo sebevraždou. Kdepak idyla — tobogan do pekla. Imaginární majáky a české chalupy jsou přívětivější.“To jsme chtěli blíže vysvětlit, a proto jsem básníkovi položil další otázky.

Ve své nové knize, která vyjde v dubnu, jste pozval čtenáře na chalupu do Frýdlantu, kde se cítíte jako strážce majáku nakonci světa. Přitom patříme k deseti až patnácti procentní menšině zemí, které moře nemají. Jak vás takovéhle přirovnání napadlo?

My Češi odedávna toužíme po moři. Kdo nesní o kariéře dobrodruha plavícího se všemi moři světa, může snít o úctyhodné profesi strážce majáku. Možná ani ne proto, aby varoval zbloudilé plavce před nebezpečím, možná ho spíš láká bezprostřední kontakt se živly. Třeba i takový, jaký zažili hrdinové Bradburyho úžasné povídky Volání v mlze, jejichž maják zničil předpotopní veleještěr.

Poznámky, nápady, myšlenky a protimluvy ze svého frýdlantského majáku předkládáte čtenáři s lehkostí a vtipem, ale je zřejmé, že nevznikaly snadno. Je vaše kniha více o světě, ve kterém žijeme, nebo o vás jako básníkovi?

Já myslím, že to nejde oddělit. Kdykoli mluvíme o světě, mluvíme o svém světě, jak ho vnímáme a prožíváme, jak ho spolu vytváříme, a to už mluvíme i o sobě.

V jedné své poznámce jste si zapsal, že humor a satira jsou jako siamská dvojčata a pokusy o jejich oddělení bývají máloúspěšné. Jak se u vás snášejí vážné věci s humorem?

Řekl bych, že jsem založen spíše vážně; humor je pro měpřirozenou pojistkou, abych se ze samé vážnosti nezbláznil. A také komunikací s bližními v přátelském duchu.

Nejdůležitějším přírodním živlem je pro vás voda. Aby ne, když jste původní profesí vodohospodář. Ovlivňuje vás nějak, že o vodě hodně víte?

Všichni jsme vodní živočichové, kteří se usadili na souši. 80 % váhy našeho těla tvoří voda. Proto tak sympatizujeme s našimi bratranci delfíny. Ti však byli moudřejší než my — do mateřského vodního živlu se opět vrátili.

Obdivujete přírodu, les, zvířata, stromy. Podle vás stromy žijí v jiném čase a myslí jinak. Pronikl jste už do jejich společenství a do jejich myšlenek?

To nejde tak snadno. Vždyť ani nevíme, čím stromy myslí; víme jen to, že myslí. Stromy napadené škůdci vyšlou signály a jejich kolegové v okolí začnou okamžitě vyrábět obranné látky, které agresora zaženou. Jasno si v tom udělám, až se v příštím životě stanu stromem.

Každý rok si otevřete ve svém majáku Erbenovu Kytici, přečtete si pár balad a běhá vám mráz po zádech, jak je prožíváte na vlastní kůži. Proč je pro vás Erben tak sugestivní básník?

Erben je můj kultovní básník; rodiče a prarodiče mi v předškolním věku předčítali Kytici pořád dokola. Já jsem nezačal brát rozum v poválečném provizoriu rozbombardované Evropy, ale přede dvěma stoletími, kdy lidé sice chodili na mši do kostela, ale krajem se pořád ještě toulali obživlí nebožtíci a polednice, v tůni číhal hastrman a na Velký pátek se otvírala země plná pokladů.

V době moderních komunikačních technologií jsme o všech hororech a katastrofách informováni okamžitě. Bojíte se a taky vám běhá mráz po zádech, že je to všechno pravda?

Přestože jsem zapřisáhlý katastrofista, i mě dokážou hrůzostrašné informace a dezinformace rozhodit. Strašidelných pohádek není tak moc, mnohem víc hrůz najdeme třeba v národních baladách. Ale vůbec nejvíc hrůz nacházím v televizních zprávách. Realita znásobená mediální masáží je hrůznější než fantazie dávných pohádkářů.

Pravda je v českých dějinách osudové a také ošemetné slovo. Máte rád pravdu?

Mám alergii na lidi, kteří musejí mít pravdu za každou cenu, a tu svou vyvekslovanou nebo vyboxovanou pravdu používají jako obušek na své bližní. Pravda může být nejen trapná, ale i nechutná, nehorázná, nespravedlivá, nelidská. Vždycky záleží na tom, kdo a proč ji hlásá, kdo a proč ji překrucuje a zneužívá.

Cituji postřeh z vaší knihy: „Umění se dnes posuzuje podle prodejnosti. Kdo víc vydělá, je větší umělec. Ale kdyby měli básníci vydělávat miliony, z poezie by se stala prodejná děvka. Zatímco kdo vnímá poezii, ten v sobě obnovuje přirozené instinkty, spontaneitu, myšlení rozumem i citem, a tedy zároveň imunitu vůči každé demagogii.“ Je chybou, že lidé dnes čtou poezii méně než dříve?

Kdo ještě ví, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní veršů? Dnes kdejaký třasořitka považuje poezii za zženštilost nehodnou pravých mužů. Nehodlám se ptát na duchovní obzory frikulínů, jen připomenu, že kdyby lidé více četli poezii, ušetřili by za psychiatra.

Čím vás jako básníka naplňuje čtení statistickýchčísel o globálním pokroku a růstu blahobytu?

Nedůvěřuji statistikám ani globálnímu pokroku. Věřím, že lidé jsou lepší a moudřejší, než bývali, ale svět mi připadá čím dál hůř obyvatelný. Chce se mi zvolat: Vraťte mi starý dobrý pravěk, nevydrancovaný, nepřelidněný, se zdravým povětřím, zdravou vodou a zdravými potravinami! Jen bych prosil pravěké jeskyně vybavit ústředním topením, koupelnou s teplou vodou a splachovacím WC. A dobře zásobenou knihovnou. Ani vinný sklípek by nebyl marný.

Jak si povídáme o Strážci majáku, stále více jsem přesvědčen, že jste knihu napsal a sestavil pro nás čtenáře, abychom si v ní našli pravdy, které pro nás budou užitečné. Co dala prácena knize vám?

Udělal jsem si sám v sobě pořádek. Rád bych lépe rozuměl sám sobě, proto jsem se v dědkovském věku začal zajímat, jací vlastně byli mí rodiče, prarodiče a vůbec příbuzní. Ale kromě mlhavých vzpomínek, hromádky dopisů a vybledlých fotografií žádné prameny nemám, což mě mrzí. Doufám, žepo této knížce budu srozumitelnější svým potomkům i spřízněným duším.

Prý je vaše kniha trochu mentorská. Já jsem ji četl a je to podle mne klam, který vznikne, když se čte příliš rychle. A může být vůbec strážce majáku mentorem?

Osobně mám raději provokatéry, kteří mě vyhecují k přemýšlení, než mravokárce, kteří si nárokují patent na pravdu. Ale hra na strážce majáku je jen hra. Opravdoví strážci majáku jsou čtenáři. My psavci jsme mořeplavci na bludných korábech a vratkých kocábkách, vezoucích náklad pravd a lží, metafor a frází, hypotéz a příběhů, a nebýt těch, kdo na imaginárních majácích rozsvěcují reflektory a zapínají sirény, dávno bychom ztroskotali.

Děkujeme za rozhovor.

S básníkem Jiřím Žáčkem rozmlouval Jiří Korejčík