Jiří Žáček 

Rozhovory

„Čtvrt století poté“

Anketa Literárních novin

1. V jaké kondici zastihujeme českou literaturu v roce, kdy uplyne čtvrt století od proměny společenského zřízení?

Řekl bych: nic moc. V 80. letech se mohla česká literatura chlubit takovými zjevy, jako byli Kundera, Škvorecký, Vaculík, Fuks, Páral, Seifert, Mikulášek, Skácel, Holub - kdo ze současných spisovatelů se s nimi může měřit? Kde jsou šuplíky plné geniálních rukopisů zakázaných autorů? Těch pár, které stojí za čtení, vyšlo počátkem 90. let, a šlus, šuplíky jsou vymetené. Navíc mi připadá, že česká literatura jako taková byla rozpuštěna a vypuštěna, zbyli jen samí solitéři, anebo partičky ovládající klíčové posty literárního provozu. Mohu se vůbec považovat za součást české literatury, když na mé knížky za těch 25 let nevyšlo snad ani pět recenzí? Nepřipadám si odstrčený ani zneuznaný, mé knížky vycházejí ve větších nákladech než knihy většiny českých spisovatelů a po recenzích od recenzentů, kteří celou mou generaci cenzurují mlčením, rozhodně netoužím, jen mi ta situace připadá nenormální, ujetá, choromyslná. Namísto sympatické změny po devastační kulturní politice ÚV KSČ nastalo sektářství pravověrných. A mám neblahé tušení, že se ode mne (od nás všech) žádá když ne jásot nad úspěchy současné české literatury, tedy aspoň uspokojení z pozitivního vývoje - úplně stejně jako za totáče! Jenže se ukazuje, že nejlepší knihy paradoxně vznikají spíše za dob nevlídných a temných než za dob slunečných a svobodomyslných.

2. Naplnila se po roce 1989 představa o „jediné české literatuře“, do níž se propojí proudy oficiální, neoficiální i exilový?

Jak by se mohla naplnit naivní představa o sjednocení české literatury, když dávno před Listopadem 89 se v zákulisí prosadily dlouho pěstované animozity a kádrování? Chápu, že lidé na dlouhých dvacet let vyobcovaní z české literatury byli frustrovaní a potřebovali si na někom vybít vztek, třeba i na těch málo solidárních kolezích, kteří vyobcovaní nebyli, ale nechápu, proč se tyhle hry rozehrávají i po 25 letech svobody slova. Milan Kundera dobře věděl, proč se nevrátil do vlasti a raději se stal Francouzem. Doma by musel čelit falanze nenávistných mravokárců, kteří každého úspěšného člověka ztrestají pomluvou, dezinformací, skandálem. Jsou to ti samí, kteří veřejně pálili Hrabalovy knihy za to, že si dovolil v neblahých letech publikovat. Sami pro své bližní v těch letech ani nikdy jindy nic dobrého neučinili, ale mají bytostnou potřebu své bližní kádrovat, šikanovat, lustrovat. A ještě se považují za spravedlivé. Čert je vem!

3. Které knihy pro vás osobně reprezentují uplynulých 25 let české literatury? A která kniha z té doby neprávem zapadla?

Bez dlouhého přemýšlení - knihy Karla Kosíka, vzácný příklad bezpředsudečného kritického myšlení. A která kniha neprávem zapadla? Každá kvalitní knížka zastíněná, překřičená, vymazaná z vědomí čtenářů pokleslým čtivem, senzacechtivým bulvárem - a možná právě bulvární čtivo je nejreprezentativnější pro českou literaturu posledních 25 let.

Jiří Žáček, 2014