Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Rozhovor pro Haló noviny

Národní obrozenci před dvěma sty lety zachránili český jazyk, který se pak stal základním stavebním kamenem projektu moderního českého národa. Někteří dnes říkají, že jsme se tím zatížili, že bychom s němčinou byli mnohem světovější. Jak to vidíte vy? Je čeština břímě nebo poklad?

Čeština je samozřejmě oboje, břímě i poklad. S němčinou bychom možná byli světovější, ale nebyli bychom Češi, nýbrž Untermenschové 3. kategorie. Obdivuji obrozence za tu kuráž, s kterou šli do předem prohraného experimentu - a vyhráli. Jsem jim vděčný za jazyk, který nám odkázali, robustní i něžný, přesný i poetický, vážný i vtipný. Jak to ti čarodějové dokázali?

Nikdy jste nelitoval, že píšete v „malém jazyce“? Že s angličtinou, ruštinou nebo francouzštinou by se vám literární sláva dobývala snadněji?

Dávno jsem se srovnal s tím, že píšu pro desetimilionovou čtenářskou obec, z níž ovšem většina ani nečte, pokud nemusí. Kdo chce být světový, ať se naučí perfektně anglicky a píše jazykem Shakespearovým, ale třeba se ukáže, že čtenářů bude mít ještě méně, než kdyby psal česky. Navíc angličtina bude brzy vlivem globalizace tak zbastardizovaná, že se Shakespeare bude obracet v hrobě.

Jak je vůbec těžké s češtinou prorazit do světa? Proč není o překlady soudobých českých autorů dnes takový zájem, jako byl v minulých érách o Haška, Čapka, Kunderu, Hrabala, nebo Seiferta? Je to otázka módy, nebo prostě dnes chybí srovnatelné talenty? Jakou máte zkušenost s průniky za hranice vy?

Stát se světovým spisovatelem je pro české autory téměř nemožné, a to i při nadúrodě literárních géniů, což nám nehrozí. Nestačí ani štědré investice do celosvětové sítě kvalitních bohemistů, kteří mohou získat české literatuře respekt svými špičkovými překlady. Ani štědré investice do bohemistů nejsou náš případ. Ona i Česká republika musí být pro svět atraktivní, jako byla - aspoň si to namlouvám - za první republiky nebo v 60. letech. A to už ale vůbec není náš případ - obávám se, že svět nás vnímá jako eldorádo vykutálených tunelářů, v lepším případě líheň hokejových gladiátorů. Takoví Norové pochopili, že když mají být světoví, nestačí investovat do ekonomiky. Uměli využít ekonomický rozmach k popularizaci své kultury tak velkoryse, že norské spisovatele překládají snad i do svahilštiny a papuánštiny. U nás tak nanejvýš, aby se neřeklo, rozdáme bohemistům pár žebráckých grantů, z kterých dokáže vyžít jen asketa. A to ještě, jak vím od bulharského bohemisty Dimitra Stefanova, ministerští úředníci na českého autora, který je kádrově neuspokojuje, nedají ani halíř. Ale naše situace je zřejmě ještě zapeklitější. Angloameričané i Francouzi, jak vím z doslechu, jsou tak sebestřední, že z cizích jazyků překládají doslovně, informativně. Tak se ovšem dají překládat jízdní řády nebo návody k použití, rozhodně ne beletrie a už vůbec ne poezie. Chápu je - proč by měli číst autory nevyslovitelných jmen z dalekých Tramtárií, když jejich domácí autoři jsou stejně nejlepší? Ta koloniální logika možná slábne, ale čtenářský patriotismus podle mě trvá. Co s tím? Stát se Angličanem a napsat si sám své knížky anglicky, anebo francouzsky jako Milan Kundera? Anebo to nechat plavat a psát v mateřštině pro české čtenáře, s kterými mám společného víc než s Angličany, Francouzi, Němci nebo Eskymáky. Takže mě ani moc netrápí, že moje zkušenost s průniky za hranice je skromná. Mé básně vyšly knižně na Slovensku, v Bulharsku, v Německu a v Japonsku. Účast v antologiích nepočítám.

Jak si podle vás vede čeština? Prospívá? Rozkvétá? Nebo upadá?

Řekl bych, že si s tím darem českých obrozenců nevíme rady. Přispívá k tomu i rostoucí dominance angličtiny. Mnoho mladých lidí se věnuje angličtině, na češtinu kašlou, a nakonec neumějí pořádně ani anglicky, ani česky. Globalizace je nemilosrdná, ale věřím, že si svou mateřštinu uhájíme, stejně jako další malé státy. Svět, kde se mluví stovkou jazyků, je bohatší, inteligentnější a veselejší než svět, kde se mluví jazykem jediným. A také svobodnější, obtížněji manipulovatelný.

Měla by být čeština nějakým způsobem chráněna zákonem, jako je tomu třeba na Slovensku? Může si „malý jazyk“ dovolit strategii laissez-faire?

Chránit český jazyk zákonem - to zní komicky, ale proč ne? Rozhodně bych uvítal, kdyby všichni novináři a moderátoři povinně skládali zkoušku ze znalosti jazyka, jehož užívají ve své profesi. Prospělo by to i politikům - vyjadřují se otřesně a demoralizují veškeré voličstvo a občanstvo, včetně školáků a studentů, jimž by měli jít příkladem.

Když sledujete česká média, co vám v nich dnes nejvíc vadí? Ať už z hlediska jazykového, nebo jiného.

Na mainstreamových novinářích mi nevadí ani tak neznalost češtiny (čest výjimkám), jako fakt, že se změnili v propagandisty. Že čtenáře považují za idioty, kterým mohou nakukat kdejakou dezinformaci, je trapné. A ještě trapnější je, že když se některý z kolegů novinářů neřídí prefabrikovaným mainstreamovým desaterem přikázání a používá mozek, hned ho smečka mediálních hyen uštěká, jako nedávno novinářského veterána Jana Petránka. Tihle hoši jsou jako Svatá inkvizice, nediskutují, ale obžalovávají a vydávají katu.

A co otázka státní podpory kultuře a literatuře? Byl byste spíše pro ten rozmáchlý francouzský model, nebo by stát měl nechat kulturu zákonu nabídky a poptávky a nechat prostě „přežít silné“?

Mně by se ten velkorysý francouzský model podporování kultury zamlouval, ale máme na to? Ale i kdybychom na to měli, komu z establišmentu opravdu záleží na kultuře? O osvícené kulturní politice státu si můžeme nechat jen zdát. Vždyť i to ministerstvo kultury máme jen na církevní restituce. Dotace a granty na českou literaturu, to je jen chudičká almužna, aby ti zpropadení umělci drželi zobák.

Často se dnes mluví o tom, že lidé o literaturu, a poezii zvláště, ztratili zájem. Je tomu opravdu tak? A pokud ano, čím to podle vás je? Kam se ztratilo těch 50 000 členů Klubu přátel poezie zpřed roku 1989?

Pravidelně exhumovaný mýtus nám opakuje do zblbnutí, že lidé nečtou, a poezii už vůbec. Tuhle dezinformaci podle mne vymýšlí a šíří nějaký spolek zavilých analfabetů. Ať si zajdou do Neoluxoru - ty haldy knížek přece někdo čte, jinak by je nakladatelé nevydávali. Že čtenáři odmítají poezii, to se tvrdilo už v 60. letech 20. století, kdy Klub přátel poezie vydával básnické knihy v 30ti a 40titisícových nákladech. V 80. létech počet členů překročil 50 tisíc. Nevěřím, že bývalí členové Klubu přátel poezie vymřeli, anebo že poezii zavrhli a místo ní čtou burzovní zprávy a bulvární časopisy. Tipuji, že čtou klasiky, které si nastřádali v letech, kdy brožovaná knížka básní stávala 5 až 10 Kčs a vázaná 15 až 25. Současné básníky nekupují, protože jim nerozumějí, anebo se jim z nich dělá mdlo. Je dobře, že si každý může vydat sbírku květů své duše, ale kdo se má v tom bezbřehém knižním trhu orientovat? Kdo si koupí 50 knížek veršů (v ceně 200 až 300 Kč za brožovaný výtisk), aby mezi nimi objevil jedinou, která ho uchvátí? Zaplaťpámbu za klasiky!

Co nového v blízké době chystáte?

Ještě letos mi vyjde kniha sonetů a nejspíš i knížka písňových textů s vloženým CD se šansony, které zpívá - a skvěle - Renata Drössler.

(Rozhovor s Janem Šternem pro Haló noviny, 2015)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.