Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Jsem rodinný provokatér

Jiří Žáček

Vydal jste nyní Encyklopedii pro děti 21. století. Jaké jsou podle vás současné děti?

Soudě podle mých vnoučat inteligentnější, zvídavější, zodpovědnější a empatičtější, než jsme byli před šedesáti lety my. Mají také úplně jiné možnosti, moje vnoučata už například procestovala větší kus světa než já, který jsem vyjel za hranice poprvé až jako vysokoškolák. A to ještě na blízký Balaton. Dnešní děti mají tolik zájmových aktivit, o jakých se mně ani nezdálo, ale připadá mi, že jsou zároveň méně svobodné, než jsme byli v jejich věku my. Já a mí kamarádi jsme byli typické děti ulice, s klíčem na krku a minimálním rodičovským dohledem. Přiběhli jsme ze školy, hodili tašku do kouta a letěli ven. Chápu, že dnešní svět je nebezpečnější. O samostatnost a svobodu připravují dnešní děti ale často rodiče, kteří jim nakládají na bedra vlastní nerealizované ambice. Když už to otec v tenise nedotáhl dál než na okresní přebor, touží ze synka vycepovat nového Djokoviče. Když kluka tenis baví, je to O. K., ale pokud chce být hokejista nebo muzikant, ničí mu otec dětství. Bojím se, jestli dnešní děti po generaci otců a dědů nezdědí svět, který už zdaleka nebude tím báječným místem k narození, jakým by měl být.

Vznik encyklopedie si moc nedovedu představit. Jak jste postupoval při výběru pojmů?

Jsem vystudovaný inženýr, a tak mám k naučné literatuře blíž než doktoři filozofie, ale stejně nechápu, jak jsme se mohli pustit do encyklopedie ve dvou lidech. Já a redaktorka Šárka Krejčová, která mi sháněla spoustu pramenů. Potřebné informace nám dodávali i naši nejbližší, přátelé a jejich přátelé. Práce to byla chaotická a hektická, dětské encyklopedie připravovala současně i dvě konkurenční nakladatelství. Ani nevím, kdo v těch dostizích zvítězil, ale básničky a vtípky pro odlehčení mám v encyklopedii jen já.

Vaše encyklopedie je jednak zábavným čtením, jednak znamenitou edukativní pomůckou. Jaký byl vlastně Jiří Žáček žáček?

Rozhodně bych se nemohl dávat za příklad. Do školy jsem se těšil, ale ne že bych tak toužil po vzdělání, spíš kvůli kamarádům. Byli jsme oprsklí rošťáci, zvyklí dostávat dvojky a trojky z chování. Rvali jsme se, malovali po zdech neslušné obrázky, hráli fotbal ve třídě, namáčeli spolužačkám copánky do kalamářů s inkoustem. Však nás také kantoři běžně pohlavkovali. A když nám dal učitel na vybranou, jestli nás má za lumpárničku odměnit pohlavkem, nebo radši informovat otce, vždycky jsme si vybrali pohlavek. Doma by nám tatíci srovnali molekuly řemenem. Když na to vzpomínám, připadá mi, že jsem dětství prožil v pravěku.

Ano, dnešní trend velí podřizovat se dětem a představa učitele, pohlavkujícího vzpurného žáka, je nemyslitelná. Myslíte, že je to tak v pořádku?

Bít děti se nemá, ale bylo by dobré uvažovat o trestání rodičů těch zpovykaných frajírků, kteří provokováním kantorů chtějí imponovat kamarádům. Nemohl bych dělat učitele, dnešní škola je ring volný a kantor otloukánek, který se spravedlnosti nikde nedovolá.

Dokázaly vás vaše děti někdy také pořádně namíchnout? Jak nejčastěji zlobily?

Dcera Markéta byla tak úžasně hodná a roztomilá, že se jí povedlo vytočit mě jen dvakrát: když jsem ji přistihl balancovat na okně ve čtvrtém patře našeho bytu, a podruhé, když mi utekla z obchodu na frekventovanou ulici a já ji viděl stát mezi dvěma proudy aut. Se synem jsem se zlobil nejčastěji při doučování matematiky, oba jsme prchliví, a tak se matiky musela ujmout manželka Eva. Dnes už nezlobí děti mne, ale já je – jsem založením rodinný provokatér. A tak si mohu gratulovat, že mám lepší děti, než jsem sám.

Jak se vaše rodinné provokace projevují?

Příklad z předvčerejška: sleduju spolu s vnučkami TV zprávy a plácnu: „Holky, hlavně si neberte za muže muslima, musely byste nosit burku a byly byste lidé druhé kategorie.“. Ony se do mě vehementně pustí, že jsem xenofob, já jim chvíli odporuju, ale nakonec jim dám za pravdu. Líbí se mi, že mě umějí přehádat, ale zároveň trochu nabourám jejich dobromyslnou jistotu, že k nám přicházejí výhradně empatičtí dobráci, příkladní humanisté, bezproblémoví andělé. Jenže vedle nich k nám přicházejí i problémoví fanatici, pro které nebude práce, kteří možná ani pracovat nechtějí, budou vytvářet riziková ghetta a nebudou respektovat naše zvyklosti ani zákony. A budou jich přicházet statisíce, miliony. Podle expertů na klimatické změny se může dát do pohybu miliarda lidí, frustrovaných hladem, suchem, chudobou a válkami. Jak se vyrovnají s vystřízlivěním ze snu o ráji na zemi? A jak si s tím poradí evropští lídři, kteří zatím jen bezradně řeční?

Stává se vám, že při psaní veršů slyšíte melodii, kterou by mohly být teoreticky doprovázené?

To se mi při psaní stává běžně; podvědomě se snažím, aby text měl rytmus a melodii, ať už jde o báseň nebo prózu. Dokonce i e-maily opravuju tak, aby mi vyhovovaly rytmicky.

To mi přijde jako nádherné prolnutí nejmodernější komunikační technologie s fortelem jako ze staré školy. Ještě něco z „moderních výdobytků“ si takto upravujete k obrazu svému?

Myslím, že ne, moderním výdobytkům se, ač inženýr, snažím vyhýbat. Ale naučil jsem se hodně často využívat televizní vypínač, tím člověk získá fůru času.

Vyřkl jste v jednom rozhovoru krásnou myšlenku – básníci nelžou. Hudební publicista Jiří Černý totéž tvrdí o černých bluesmanech. Že nelichotí a nelžou. Co pro vás znamená hudba?

Jako dítě jsem vyrůstal na magických národních písních, které mi zpívala maminka, ale také na chytrých a vtipných písničkách z Osvobozeného divadla, které nám pouštěl otec na dobrou noc. V létech dospívání jsem byl samozřejmě fanoušek bigbítu, tedy rokenrolu. Dnes preferuji šansony, Hana Hegerová je pro mě hvězda svítící mnoha generacím. Muzika je snad největší zázrak lidské kultury, pro mě tajemný kontinent, který nikdy neprozkoumám celý, ale zaplaťpámbu i za to málo, co znám.

Prožil jste hodně, včetně vážné nemoci. Co vám dalo sílu se s ní vyrovnat?

Nevím. Když mi lékař oznámil, že mám rakovinu, neřekl jsem si: bojuj, chlape, však ji zdoláš – naopak jsem se vypnul, jako bych otočil vypínačem. Tělo se s tím muselo poprat samo a zvládlo to docela dobře. Z toho usuzuji, že tělo se často chová rozumněji než rozum.

Věříte v nějakou vyšší mocnost? Ať už ji nazveme, jak chceme? Prožil jste někdy nějaký silný spirituální zážitek?

V toho vševědoucího laskavého dědouška tam nahoře, kterého tak pěkně nakreslil Jean Effel, nevěřím, ale líbilo by se mi, kdyby existoval. K tomu, abych byl laskavý a štědrý a skromný a miloval své bližní jako sebe sama, nepotřebuji žádného boha. Jsem spíš indián než křesťan, a tak věřím v moudrou Matku zem. A silný spirituální zážitek mívám právě tváří v tvář přírodním živlům.

Co kromě nich vás dokáže uvést do stavu skutečného vytržení či němého úžasu?

Láska. I ta erotická, i ta platonická, která nás spojuje s celým nekonečným vesmírem kolem nás i v nás.

(Připravil Jindřich Göth, Rozhovor pro Instinkt 49/2015)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.