Jiří Žáček
autorské stránky
Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.
Rozhovory
Moře pošetilostí Jiřího Žáčka
Moje generace vyrůstala na Sládkovi, Erbenovi, první knížka, kterou si zamilovala moje dcera, byla Ahoj, moře! Vnuk, otrok iPadu, s nadšením čte Krysáky a úctyhodná řádka titulů autora sdělných a humorných básniček (kam na to jenom ten Žáček chodí!) s ilustracemi dalšího geniálního umělce Adolfa Borna čeká v knihovně na generaci pravnoučat (vždyť jenom sbírek básní a pohádek pro děti napsal Jiří Žáček nepočítaně).
S panem Žáčkem máme společnou vášeň – oba milujeme sbírat houby. On by si přál žít v moři jako kosatka, já u moře, na opuštěném pobřeží, to má k sobě také blízko. Nedaleko i bydlíme, jenom přes Vltavu, skoro si koukáme vzájemně do oken (i když on tráví celé léto na chalupě u Frýdlantu). Tím ovšem veškerá shoda končí; protože to, co umí Jiří Žáček, nesvede ani zámek plný spisovatelů: jen tak, zlehka a samozřejmě stvořit báseň, která těší už tolik generací dětí. A nejen dětí.
Pane Žáčku, podle vás si prozaik musí své dílo „vysedět“, zatímco básně se rodí za chůze, vás prý napadají verše i ve spánku. Píšete opravdu tak snadno a lehce?
Jak kdy. Nejlepší básně jsou ty, které člověk napíše spontánně, jako by mu je někdo diktoval, nad jinými vysedávám hodiny, škrtám, zkouším varianty, a stejně to je čím dál horší. Jde o to, abych z textů nevyždímal všecku šťávu, aby voněly životem, a ne učeneckou plesnivinou, které se tak děsil Nezval. Dobré je psát básně při chůzi, mozek se líp prokrví, a navíc je pohyb zdravý. Karel Toman prý všechny své básně „vychodil“ při pěších túrách po rodných Čechách i po Evropě. Není v nich ani slovo navíc. Ale dnes už jsem na podobné túry příliš zhýčkaný.
Já to považovala za bonmot. Tvrdíte o sobě, že jste pesimista, v jednom rozhovoru jste přirovnal svět k Titaniku... Jak může pesimista psát hravé a humorné básničky pro děti?
Svět je samozřejmě Titanik, ale i ztroskotání Titaniku lidé přežili. Spíš jsem optimista maskovaný za skeptika než ryzí pesimista. Každý mladý básník je tak trochu rozervanec, ale s tím jsem se naučil bojovat. Měl jsem dobrou školu, můj táta nám doma vedle hrůzostrašných pohádek četl i Havlíčkovy epigramy a Haškova Švejka. Když píšete pro děti, musíte jim svět vylíčit jako báječné místo k narození, i když realita bývá chmurnější. Že svět může být i blázinec, koncentrák nebo peklo, to jim můžete sdělit, až trochu povyrostou a dokážou se s tím vyrovnat, aniž se zblázní nebo skončí u heroinu. Ale humor mají rádi i dospělí, a dokonce i humor ve verších, jak nám v 60. letech předvedl Jiří Suchý s přáteli v divadle Semafor. Ti získali pro poezii víc čtenářů než celý svaz spisovatelů.
Dcera nechtěla věřit, když přečetla vaši knížku, že nežijete u moře. Kolik vám bylo let, když jste zvolal: Ahoj, moře!?
Daleké mořské obzory jsem poprvé spatřil v osmnácti, bylo to u Dubrovníku, kam jsme si s kamarádem zajeli o prázdninách autostopem. Moře miluju, při koupání jsem měl vždycky pocit, že se buňky mého těla rozpomínají na pradávnou minulost, kdy jsme žili v moři jako mořští živočichové. Možná že naši prapraprapředkové z toho oceánu vůbec neměli vylézat na souš, ušetřili bychom si řadu problémů. Radost z koupání v mořských vlnách mi bohužel vzala rakovina – dýchám otvorem v krku a s takovým hendikepem se můžu nanejvýš placatit s dětmi na mělčině nebo v brouzdališti. Což nedělám, abych nevypadal jako pedofil.
Mluvíte o svém hendikepu s nadsázkou – berete humor jako lék? I když jste prodělal těžké období nemoci, která vás připravila o hlas, máte ztíženou komunikaci, vaše poezie zůstala vlídná a laskavá.
Na to, abych se litoval, nemám náturu, a tak mám pocit, že mě rakovina o nic důležitého nepřipravila. Moje psychika odmítá vzít na vědomí, že jsem rozřezaný a sešitý chcípák s půlkou plic − ve snu jsem pravidelně zdravý čtyřicátník, který má fungující hlasivky a kompletní plíce a nepřipouští si žádné zdravotní trable. Dokonce mi žena říkávala: Čemu se, prosím tě, směješ ze spaní? Což je patrně rarita, lidé ze spaní spíš pláčou. Ale bůhví,co mě ještě čeká.
Když člověk něco ztratí, obvykle něco jiného zase získá. Získal jste jiný dar?
Jednak jsem si uvědomil, kolik lidí mi drželo palce, když jsem ve špitále levitoval mezi životem a smrtí, a při rekonvalescenci jsem měl dost času přemýšlet o věcech, které jsem do té doby bral jako samozřejmost. Řekl bych, že jsem začal lépe rozumět světu i lidem. A vážit si zdánlivých maličkostí. Když se několikrát za noc dusíte a musíte přivolat sestru, aby vám zprovoznila dýchací cesty, dojde vám, jaká radost je jen tak prostě dýchat. Když vás odpojí z kapaček a můžete se projít po chodbě a dokonce si zajít k automatu pro kávu, zjistíte, že ke štěstí stačí i málo. A když si začnete všímat, že na světě jsou i ženy, a některým to dokonce sluší, uvědomíte si, že je jaro a život je vlastně báječný. Ale něco hmatatelného jsem přece získal − legitimaci ZTP, která mě opravňuje parkovat na parkovištích pro invalidy. Každý řidič ví, jaké je to terno!
A já platím neustále pokuty! Ale vážně. Musí člověk vždycky projít těžkou životní zkouškou, aby zmoudřel? „Obvykle musí člověk zabloudit, aby objevil neznámou zemi,“ vepsal jste do kamene. Platí to i pro lásku?
Nehledám žádnou neznámou zemi, na to už nemám správný věk. A nehledám ani novou manželku. Před třemi roky mi zemřela žena Eva, se kterou jsem prožil 44 let. Dnes už vím, že to je zázrak přežít všechny manželské krize ve zdraví, ale když máte výdrž, nakonec se z vás stanou siamská dvojčata, která se už nedají rozdělit bez následků. Já jsem se do své ženy znova zamiloval, i když už tady není. Není to pošetilé? Ale naše životy jsou plné pošetilostí, a když nás neničí, nýbrž posilují, díky za ně. Koneckonců, co jiného je láska než nepravděpodobná, neuvěřitelná, nemožná, ale životodárná pošetilost?
Do knížky Co oči nevidí jste uvedl: „Psát je vždycky zároveň i troufalost, i nerozum, ale i východisko.“ Pomáhá vám psaní překonávat životní ztráty, pocity samoty, smutku?
Nepřipadám si sám ani opuštěný, je to spíš svoboda než samota. Mám dvě skvělé děti a tři báječná vnoučata, mám řadu kamarádů a kamarádek, pořád se s někým potkávám, takže mi nehrozí, že se stanu poustevníkem nebo kůlem v plotě. Důležité je, abych byl schopen samostatného života. A co bude pak, to neřeším. My Evropané máme zlozvyk, že pořád něco řešíme. Buddhisté vědí, že většina problémů se vyřeší sama, stačí im dát šanci. Psaní je pro mě způsobem přemýšlení, proto si už řádku let píšu deník. I kdybych přestal psát knížky, poznámky, záznamy, glosy a připomínky si budu psát dál, abych se sám v sobě vyznal. Jenom když rozumíme sami sobě, můžeme rozumět svým bližním.
Vraťme se závěrem ještě k dětské knížce. Jak vidí optimista s maskou skeptika její budoucnost? Doba, kdy četba byla pro nás potřebou, je pryč, dnešní děti čtou čím dál míň, považují četbu za ztrátu času. Nebo se mýlím?
Moje vnoučata čtou,i na besedách potkávám malé čtenáře, tak to nevidím tak tragicky. Vnuk Jakub se dokonce naučil číst sám na počítači ještě před nástupem do 1. třídy. A hned si přečetl Malého prince. Záleží především napříkladu: kde čtou rodiče, tam čtou i potomci; kde rodiče nečtou, tam nebudou číst ani děti a sebelepší učitel s tím nic moc nezmůže. V 90. letech se mi dostaly do ruky výsledky dlouholetých výzkumů dětského čtenářství v USA. Vyplývalo z nich, že četbu knih nenahradí ani filmy, ani televize, ani počítačové hry, a proto tenkrát Američané spustili velikou kampaň pro podporu čtenářství. Něco jako Celé Česko čte dětem. Mohli jsme s tím přijít o dvacet let dřív, ale zaplaťpámbu i za to. Jestli to bude mít nějaký efekt, to se teprve uvidí. Jaký efekt to má v USA, si netroufám posoudit, jen jsem onehdy četl, že finančník z Wall Streetu prý nemůže mít v domácí knihovničce knížku básní, protože by se tím znemožnil. Ale my Češi zmákneme i finančníky! Jak? Přes jejich manželky, milenky, dcery a vnučky.
Navigace
Tiráž
© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.