Jiří Žáček 

Rozhovory

Básník a bard? Dnes je spíš synonymem šaška

Se spisovatelem a překladatelem Jiřím Žáčkem o hradní společnosti, ztracené výsadě poetů a neřestech života

Praha – Aprílová škola, Text-appeal, Mezi řečí, Obejmi mě, Třetí poločas. A také Ptákoviny podle Aristofana, Slabikář nebo píseň Michala Prokopa Funebráci. To je jen kratičký vzorek z tvorby Jiřího Žáčka, literáta, který převzal ve středu na Pražském Hradě státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana.

Teď jste vyznamenaný básník. Jaký je to pocit?

Stejný jako předtím. Určitě se ze mě nestane lepší ani horší autor, než jsem byl.

Jak jste se cítil ve společnosti, ve které jste seděl?

Jako všude, kde se sejdou různí lidé, třeba v čekárně. Všude jsou lidé, s kterými si máte co říct, a jiní, s kterými můžete jen zdvořile mlčet.

Byl vám někdo sympatický?

Ano, Vašek Neckář, který patřil ke zpěvákům mého mládí, Ringo Čech, který má smysl pro humor, novinář Jan Petránek, fotbalista Pavel Nedvěd. A také doktor Pomahač, který dělá lidem nové tváře. Řekl mi po ceremoniálu, že má rád moje básničky. To mi udělalo velkou radost.

Daná společnost byla už několikátým rokem poměrně pestrá a místy nečekaná. Přemýšlel jste o tom, podle čeho si pan prezident své adepty vybírá?

Je to jeho vkus, do toho mu nemohu mluvit, ono je to vždycky k diskuzi. Osobně bych vybíral hlavně lidi, kteří zachraňují lidské životy, záchranáře, hasiče, lékaře, a také dobré kantory, kteří zachraňují naše duše před hloupostí a lží.

Mimochodem, maminka vám prý kdysi řekla, že psaním se neuživíte. Kdyby tak věděla, co?

No, vzpomínám na její slova už třicet let. Básničky tě živit nebudou, řekla, uč se, ať je z tebe inženýr.

Ten z vás ovšem je...

Je. Stavařinu jsem vystudoval kvůli rodičům. Ale dělat inženýra mě bavilo jen tři roky. Živí mě nakonec ty knížky.

Opravdu se básník dnes v Čechách uživí?

Nemůže psát jen básně, musí taky dělat knížky pro děti. Jako já udělal slabikář, to je můj evergreen. Skoro milion výtisků. Ale válet šunky si nemůžu. V poslední době lenoším víc, než bych měl. Nepotřebuji si přivydělávat k důchodu miliony, ale kdo lenoší, tomu odumírají mozkové buňky. A to by byl konec. Takže se snažím pořád trochu psát.

Vaší inspirací, jak jste někde řekl, byla příroda, děti, ženy. Pořád to platí?

Ženy jsou inspirací v každém věku. Jen je třeba si vybírat ty správné. Ale svět mi dnes připadá složitější než v pětadvaceti. Tehdy mi svět zakrývaly ženské půvaby, dnes ho vnímám ostřeji.

Čeho na světě si všímáte?

Světové politiky, která mi připadá šílená, konfrontační, válečnická. A ještě k tomu stěhování národů do Evropy, s kterým si evropští státníci nedovedou poradit. Lepší je vypadnout do lesa, kde nejsou zpravodajci, špioni ani politici, ale veverky a ptáčci, a když mám kliku, i hříbky...

Dobře děláte. Kdy jste napsal poslední báseň a o čem byla?

Napsal jsem před pár dny dvanáctidílnou báseň Alternativní životy. Co by se stalo, kdyby můj život běžel jinudy. Kdyby se můj táta nepotkal s mou mámou, kdyby vyhrála v závodě za vajíčkem jiná spermie, kdybych emigroval, kdybych se nestačil vyhnout autohavárii...

Máte potřebu bilancovat?

Když tak koukám na tenhle text, asi ano. Ale jen v takové hravé poloze. Je tam i spekulace, že jsem mohl být unesen komandem mimozemšťanů.

Napsal jste spoustu knih a textů, které muzikanti často zhudebňovali. Čeho si ze své tvorby nejvíc ceníte?

Mám důvěrný vztah ke knize Aprílová škola. Pomáhaly mi ji psát mé děti, učily mě vnímat svět svýma očima. Byla to dobrodružná cesta do mého vlastního dětství.

Psychiatr Jan Cimický na vás prozradil, že jste na rozdíl od jiných básníků u něj dlouho neměl svou kartu. Než jste mu poslal jednu báseň. Která to byla?

„Když se v kině dívám na Ornellu Muti, toužím plenit dívčí tutti fruti. Ale když se mrknu na Růžu, nemůžu.“

Ta je půvabná. Ale na to, aby vám vysloužila kartu u psychiatra, trochu krotká...

Myslím, že jsem mu tehdy poslal jinou, rozervanou, ale do téhle historky se lépe hodí Ornela.

Když jsme u té Muti. Otevíraly vám básně dveře k ženským srdcím?

Svou ženu Evu jsem sbalil na básničky. Za mého mládí to bylo normální, psát dívkám básničky. Ale nevím, jestli to funguje i dneska. Snad jo. Ať je namlouvání raději poetické než prozaické.

Myslím, že na nás romantičky to funguje pořád. Básník je pojem.

No nevím. Možná kdysi. Dnes je básník spíš synonymum klauna nebo šaška. Doby bardů jsou tytam. Mácha, Vrchlický, Neruda, Erben. To byly pojmy. My už jsme jen psavci.

Jak se stalo, že se básníci ocitli na okraji společenského a kulturního zájmu?

To bych sám rád věděl. Možná se té role vizionáře a proroka, kterou měli, dobrovolně vzdali. Asi to nebylo udržitelné. Možná jim lépe vyhovuje pozice řadového občana, který se vyjadřuje k běžným věcem. Kamenný sošný bard, to by dnes nešlo, není to kompatibilní s demokracií. Moc by vyčníval. Místo básníků jsou jiné idoly, sportovci třeba. Před některými se rád skloním i já, ve středu jsem měl tu čest si podat ruku s Pavlem Nedvědem, legendárním fotbalistou.

Napsal jste někdy něco pod nátlakem, na co byste nejradši dnes zapomněl?

Ne, to se mi nestalo. Naše generace nebyla naivně svazácká, byli jsme odkojení volnomyšlenkářskými 60. lety. Ale spoustu svých básní bych škrtl proto, že mi připadají slabé, nedomyšlené, opakující se. Místo deseti knížek lyriky jsem měl vydat jen tři, a ty legrácky jsem měl možná úplně vynechat. Jenže právě ty legrácky u čtenářů bodovaly nejvíc.

Hodně vašich básniček posloužilo jako písňový text, třeba Michalu Prokopovi nebo Věře Wajsarové. Jaký je to pocit slyšet svá slova zhudebněná?

Skvělý. Muzikanti tomu vždycky dají další rozměr. Teď zrovna vyjde CD plné mých textů, které zhudebnila a nazpívala Renata Drössler. S besedami a křty je to v Praze slabší, Pražáci jsou zhýčkaní. Ale byl jsem nedávno na besedě se čtenáři v Nasavrkách, přišlo padesát lidí! To bylo něco jiného.

Chodíte rád na autogramiády?

Chodil jsem. Ale po operaci hrtanu dýchám dírou v krku a k tomu mám nulovou imunitu. Chytím každého bacila, který letí kolem. Takže dnes jdu jen na ty akce, na které musím, jako byla třeba nedávná Knihománie.

Fungujete po operaci už deset let bez hlasivek, jen díky tzv. jícnové řeči. Musel jste se ji učit? A je to hodně únavné?

Když dlouho mluvím, dostávám křeče do krku. Učit se to musí, ale já na pravidla, podle kterých se jícnový hlas modeluje, příliš nedbal. Ono mi to mluvení šlo i bez pravidel. A funguje to.

Všechna čest, mluvíte dobře.

Honza Cimický říká, že mluvím líp, než předtím... Pro doktory jsem asi unikum. Když vidím v televizi, jak vymýšlejí coby náhradu za hlasivky různé drahé přístroje, a nakonec to zní, jako by člověk mluvil přes okapovou rouru... A já si tady mluvím zadarmo a bez strašidelných efektů.

Převrátila vám před těmi deseti lety rakovina hodně život?

Zase tolik ne. Ale některé věci už nemohu dělat: koupat se, plavat, zpívat – což jsem dělal rád. To mě štve. Ufikli mi následně i kus plic, takže teď už bych na Milešovku nevyklusal. Ještě že můžu psát a číst.

Zaujal vás někdo ze současných českých básníků?

Jasně, ale jsou to většinou mí vrstevníci: Černík, Sýs, Štroblová, Šrut, Spáčil. O mladých básnících takový přehled nemám. Kdybych měl vybrat jedno jméno, tak Ondřej Buddeus.

Podědil někdo z vašich dětí a vnoučat literární talent?

Možná nejstarší vnučka Johana. Onehdy mi ukazovala báseň, kterou napsala ve francouzštině. Nevím, kolik jich napsala, ale tahle se mi zdála dobrá. Já francouzsky moc neumím, ale když někdo dokáže napsat báseň v jazyce Rimbaudově, smekám.

Váš syn Jakub Žáček verše nezkoušel?

Zkoušel. Ale neměl trpělivost psát deset let do šuplíku, tak se dal na herectví. Já bych to dělat nemohl. Oblékat si cizí životy, to musí člověka hrozně devastovat.

Člověk se někdy devastuje sám. Mimochodem, vám nemoc vzala jednu neřest: kouření. Ale člověk nemůže být úplně bez neřestí. Čím to nahrazujete?

To je pravda. Nemůže. Zvláštní je, že já neměl vůbec absťák. Jak zaznělo slovo rakovina, tělo dalo zpátečku. Začalo mi chutnat víno. Když mi před dvěma lety umřela žena, dal jsem si každý večer lahvičku dobrého vína. Lahoda! Ale letos mi paní doktorka řekla, že mám zvětšená játra, tak se snažím polepšit. I když na Hradě jsem si tři skleničky dal. A jaká jiná neřest zbývá? Ženy...

To není tak špatné, ne?

Není. Já si ale po pravdě těžko zvykám, že už nemám manželku. Byli jsme spolu čtyřiačtyřicet let. Byla můj nejlepší kamarád. A přijít o nejlepšího kamaráda je blbý. Když vás navíc ten kamarád uměl políbit a obejmout, a k tomu ještě uvařit a uklidit a vyžehlit a tak. Já neuměl ani zapnout pračku.

Tak třeba potkáte nějakou jinou kamarádku.

Mám několik ohromných kamarádek, chytrých, empatických, s poetickou duší. Ale výběrové řízení na manželku vypisovat nebudu. Ledaže bychom to všichni vzali jako happening. Zvykl jsem si na svobodu a v sedmdesáti už je každá změna změnou k horšímu.

(Jana Podskalská, Deník, 2015)