Jiří Žáček 

Rozhovory

Malý rozhovor pro Mateřídoušku

Kterou první knížku si pamatujete?

Čtyřdílný Český rok s magickými ilustracemi Karla Svolinského a kouzelnými lidovými říkadly, písničkami a pohádkami.

Kdo vás přivedl ke čtení, rodiče nebo škola? Jaký jste byl žáček a jaký kluk? Bavilo vás chodit do školy? Měl jste hodně kamarádů?

Ke čtení mě přivedli rodiče, táta nám dětem a vlastně i mamince četl pohádky, ale také epigramy Havlíčka Borovského nebo Haškova Švejka. To byl pěkný rodinný rituál! Kluk jsem byl jako každý druhý, dítě ulice s klíčem na krku. Za mého dětství (50. léta 20. století) nebyla televize, ani počítače, o mobilech nemluvě, takže když jsme přišli ze školy, hodili jsme tašku do kouta a letěli ven, hráli fotbal a hokej, na kolech sjezdili celé okolí Strakonic, plavili se po řece Otavě, válčili s partami z jiných ulic, četli o sto šest a v kině viděli snad všecky dětské filmy, občas i mládeži nepřístupné. Do školy jsem chodil rád, ani ne tak kvůli vzdělání, ale proto, že jsem se tam sešel s kamarády. A těch jsem měl tenkrát minimálně deset – kamarádů na život a na smrt. Však mi taky vydrželi dodneška.

Které knížky byly vaše nejoblíbenější, když vám bylo osm? Zdědil jste lásku k některé z nich po rodičích?

To mohla být Twainova Dobrodružství Toma Sawyera, Stevensonův Poklad na ostrově, Štorchova Osada Havranů nebo Vernův Tajuplný ostrov. Zkrátka dobrodružná četba. A nesmím zapomenout na mou knihu knih – Erbenovu Kytici, kolekci hororů, jakým se nevyrovnají ani Hitchcockovy filmové hrůzy. Možná proto, že Kytice, to nejsou jen hrůzostrašné příběhy, ale také úžasná poezie.

Měl jste jako dítě svého hrdinu? Chtěl jste být jako on? Povedlo se vám to v dospělosti?

Byli to dětští hrdinové, jako Havranpírko z Osady havranů nebo Jim z Pokladu na ostrově. Při čtení jsem byl jako oni, prožíval jsem vše na vlastní kůži. V dospělosti dětští hrdinové nefungují, ale jeden hrdina mi z dětské četby přece zůstal – Karel Havlíček Borovský, a ten má tu přednost, že existoval, nebyl vymyšlený.

Kdy jste zjistil, že vás baví psát? Opravdu jste chtěl být inženýrem? Jak člověk pozná, čím chce být?

Inženýrem jsem se stal omylem. V osmé třídě se všichni mí nejlepší kamarádi přihlásili ke studiu na stavební průmyslovce a já jsem o kamarády nechtěl přijít. Pokračoval jsem ve studiu na stavební fakultě a dotáhl to až na inženýra, i když ta profese mě příliš nelákala. V té době už jsem psal básničky, povídky, aforismy. S psaním jsem začal někdy v patnácti, do tajného třídního časopisu jsem psal epigramy na učitele a spolužáky. Zkoušel jsem, jestli budu umět psát jako všichni ti čítankoví Nerudové a Sládkové a Hrubíni, a protože byli lepší než já, zařekl jsem se, že nepřestanu, dokud se to nenaučím. Ale psaní je jako droga, s tím už člověk nikdy nepřestane.

Máte dvě děti a tři vnoučata a také spoustu čtenářů. Vidíte na nich, jak se za posledních dvacet let změnil dětský čtenářský vkus? Co už děti nikdy číst nebudou? Co naopak čtou stejného jako jejich rodiče a prarodiče?

Tuhle otázku by lépe zodpověděly paní učitelky a knihovnice. Tipnu si, že děti už nikdy nebudou číst verneovky, které my jsme milovali. Jsou zdlouhavé a plné zastaralých informací, které si děti raději najdou v encyklopediích. A podle četby mého desetiletého vnuka Kubíka mohu prohlásit, že děti budou i nadále číst Saint-Exupéryho Malého prince.

Sedmnáct knížek vám ilustroval Adolf Born. Kamarádili jste se? Vznikaly nejdřív vaše texty a pan Born podle nich maloval obrázky, nebo naopak?

Měl jsem štěstí, že mi pan Born ilustroval už první dětskou knížku, Aprílovou školu. Vždycky existoval nejdřív text, kterého se ujal malíř. Netroufám si rozhodnout, jestli náš vztah byl vzájemná sympatie nebo kamarádství. Pro mě byl Adolf Born především Mistr s velkým M. Neopakoval se, a čím byl starší, tím byl lepší. Jeho humor mi bude nesmírně chybět.

O čem jste pro děti nikdy nepsal?

O rakovině, která mě připravila o hlasivky a moji ženu o život. Jsou lidé, kteří umějí takové příběhy napsat, já to raději ani nezkouším, nechci děti strašit.

(2017)