Jiří Žáček 

Rozhovory

Rozhovor s Jiřím Žáčkem pro Světlík

Jak jste se ocitl ve Frýdlantu v Čechách a proč jste si ho zvolil za trvalé bydliště?

Kdo vyroste na malém městě jako já a moje žena Eva, tomu je v Praze těsno, a tak jsme hledali nějakou chalupu nebo chatu, kde by se děti mohly vyblbnout a pes vyvenčit. Díky přátelům z Liberce jsme dostali tip na dr. Holého, zubaře z Frýdlantu. Ten zrovna přesídlil do Prahy a potřeboval prodat starou kamennou chalupu, z níž je nádherný výhled na frýdlantský zámek. Rok jsme tam jezdili na víkendy, bylo nám tam dobře, ale zdálo se mi, že to je příliš daleko od Prahy. A když po nás pan doktor chtěl vyjádření, řekl jsem: nebereme, je to daleko – ale žena na rozloučenou narovnala na zdi dřevěnou naběračku a z ní vyběhl pavouček. „To je pavouček pro štěstí,“ řekla a bylo rozhodnuto. Zůstali jsme kvůli tomu štěstí. To bylo v roce 1988 a brzy poté pan doktor emigroval. Na chalupě jsme odchovali děti a já, jako člověk na volné noze, jsem tady trávil většinu času. A tak jsem si za trvalé bydliště zvolil Frýdlant a nelituju, člověk tady během půl dne oběhne všecky úřady a referentky jsou tu laskavější než v Praze.

Sledujete regionální kulturní život? Vyvíjí se nějak, k lepšímu, nebo horšímu, od 80. let, kdy jste tu zakotvil?

Liberec má štěstí, je tu výtečné Šaldovo divadlo a špičkové Naivní, vynikající vědecká knihovna, profesionálně vedená galerie, pozoruhodné nakladatelství, znamenitě zásobený antikvariát u Fryče... Nač jsem zapomněl? Řadu let jsem se účastnil přehlídky dětských divadel v Naivním divadle jako porotce, a tutéž funkci zastávám při literární soutěži na Festivalu dětského čtenářství. Oceňuji i dlouholetou bibliofilskou edici vydávanou Josefem Vinklátem a ilustrovanou Milanem Janáčkem. Podle mne si Liberec drží vysokou kulturní úroveň, hůř jsou na tom menší obce. Ve Frýdlantu sice máme tradiční Letní jazzovou dílnu, ale třeba knihkupectví dávno zaniklo. Obávám se, že z malých obcí se postupně stanou noclehárny, odkud budou lidé dojíždět do práce do větších center. Takhle dopadl Benešov, Beroun, Dobříš a další města.

Ve Frýdlantu každoročně probíhá festival Frýdlantsko Franze Kafky, který (jestli se nepletu) pořádá Váš syn. Mohl byste tu akci pro čtenáře Světliku trochu představit? Zůstává na Frýdlantsku něco z atmosféry Kafkova Zámku?

Letos probíhá první ročník, organizátoři se teprve rozkoukávají a hledají spolupracovníky. Součástí festivalu byl třeba česko-německý kabaret, přehlídka krátkých filmů na kafkovské motivy, koncerty, představení Krátkého a úderného divadla, výstavy Jiřího Slívy na frýdlantské radnici a Jaromíra 99 ve frýdlantském pivovaru, expozice Kafkových aforismů v technickém muzeu v Bílém Potoce, a také literární soutěž „Máš v hlavě brouka? Piš!“ Průběh trochu zkomplikoval koronavirus, ale to by se Kafkovi jistě líbilo. Frýdlantsko Franze Kafky se prostě teprve rozbíhá a já mu držím palce.

Jak na vás působí zdejší kraj? Kdysi kdesi jste řekl, že Jizerské hory považujete za nejkrásnější české hory, a také že se obáváte důsledků činnosti polského dolu Turów.

Že jsou Jizerky nejhezčí české hory, na tom trvám. Dokonce říkám, že jsou to naše nejhezčí velehory. O to víc mě mrzí, co nám provádějí Poláci – prohlubují ten obludný důl víc a víc, takže hrozí, že stáhnou spodní vody z celého frýdlantského výběžku. Dokonalý příklad bezohledného drancování přírodních zdrojů. Na cizí účet.

Přes Turów se dostáváme k tématu ekologické ohleduplnosti, která Vám v dnešní společnosti chybí. Co bychom tedy měli dělat my a k čemu bychom měli tlačit naše politiky?

Když se k sobě lidé chovají bezohledně, těžko se budou chovat lépe k životnímu prostředí. Možná by stačilo respektovat zákony na ochranu přírody, ale nejlepší by bylo chovat se k přírodě jako indiáni, s úctou a láskou. Bohužel v dějinách ti ohleduplní pravidelně prohrávali. Když jsem v 60. letech na ČVUT studoval „vodu“, vodohospodářští inženýři měli jednoduchou filozofii: odvodňovat, odvodňovat, odvodňovat. Vysušit mokřady, napřímit řeky a dláždit jejich koryta, aby voda co nejrychleji odtekla pryč. Taková pitomost, a je to pouhých padesát let!

O letošní knížce Kdo učí ptáky zpívat mluvíte jako o své poslední knížce pro dospělé. Vnímáte ji jako svůj poetický kšaft? Hodně se v ní věnujete lidské smrtelnosti, ale poslední báseň jste nazval Žít a píšete v ní o uzdravení světa...

Tuhle knížku rozhodně nevnímám jako nějaký poetický kšaft, to dělají filozoficky zaměření básníci, kteří se chtějí pochlubit, čeho všeho se dobrali, což není můj případ. Já patřím spíš k autorům, kteří kladou čtenářům otázky, anebo je provokují. Smrt a umírání nepatří k mým oblíbeným motivům, ale před sedmi lety mi zemřela žena, a protože se mi o ní pořád ještě zdá, musel jsem se s tím nějak popasovat. Tu poslední básničku Žít jsem si napsal sám pro sebe, abych nezapomněl, že žít není řemeslo, ale kumšt.

I v této potemnělé sbírce, řekl bych, převažuje naděje a oslava života. Když pak čtu třeba novinové rozhovory s Vámi, přijde mi, že jste k současné společnosti poměrně skeptický. Díváte se do budoucna s nadějí, nebo skepsí, případně s obojím?

Skepse je dobrá prevence proti naivní víře, že svět ohrožovaný klimatickou změnou, přelidněním i válkami se zlepší sám od sebe, když přestaneme volit psychopaty, omezíme kouření a budeme třídit odpad. Svět se sám od sebe nezlepší - lidstvo čeká pěkná makačka. Ale přesto věřím v dobrý konec. Jak pravil moudrý muž, jehož jméno si nedokážu vybavit: my všichni jsme optimisté; pesimisté leží v hrobech sebevrahů.

(říjen 2020)