Jiří Žáček 

Rozhovory

Rozhovor pro Knihcentrum revue

Proč podle vás lidé potřebují číst poezii?

Aby nezcvokli. Svět je zařízen příliš pragmaticky, ale my nejsme roboti, myslíme nejen rozumem, ale i srdcem.

Máte pocit, že v poslední době ztrácejí o poezii zájem? A je to především mladá generace?

Už před padesáti lety se tvrdilo, že se poezie nečte, a to přitom v Klubu přátel poezie vycházely knihy textů Jiřího Suchého v nákladech 50 tisíc výtisků. Média poezii ignorují, ale knih básní vychází dnes daleko víc než kdy předtím. A pokud vím, na internetu je spousta webů s poezií.

Vaše nová sbírka nese název Kdo učí ptáky zpívat. Na co jste se v ní zaměřil?

Na to, co přináší život v mém věku. Co člověka napadá, o čem se mu zdá a co ho budí ze spaní. Snažím se, abych nebásnil já, ale aby básnila mateřština – ona to umí líp než já.

Ve vašich knihách se střídají různí ilustrátoři. Vybíráte si je sám? A pokud ano, podle čeho?

Ilustrátoři se střídají podle toho, jestli zrovna mají čas a náladu. Dvě knihy jsem si dokonce ilustroval sám. Měl jsem štěstí na Adolfa Borna, ten mi ilustroval 17 knih! To mi řada kolegů závidí.

Máte nějakou stěžejní básnickou inspiraci, nebo je to pokaždé něco jiného?

Kdysi bývala mou ústřední inspirací láska, dnes mám rejstřík pestřejší. Což souvisí s novými životní rolemi. Když se autor stane rodičem, nejmocnějším pramenem inspirace je pro vás objevování světa dětskýma očima. Když se trvale zajímáte o přírodu, začnete být tak trochu eko.

Zdědil po vás talent na psaní někdo z rodiny – děti? Vnoučata?

Že psal v pubertě syn, jsem věděl, že psala i dcera, jsem se dozvěděl nedávno. Vnučka Johana píše básně francouzsky, ale protože je po mamince tajnosnubná, četl jsem jen jednu. Kreativní je i vnučka Tereza, maluje a s kamarádkou se pouští do animovaných filmů.

Jak často si kupujete knihy a co zrovna čtete?

Já jsem ten blázen, co si kupuje knihy, přestože je nemá kam dávat, a poněvadž jsem ve stadiu zbavování se zbytečných věcí, nejraději bych všecky knihy zase rozdal – s výjimkou hromádky knížek, s nimiž bych se neuměl rozloučit. Jedna z nich je sbírka básní Oldřicha Mikuláška Svlékání hadů, druhá třeba Moje blues Josefa Kainara, další Romance pro křídlovku Františka Hrubína. Nebo kniha Garcíi Marquéze Sto roků samoty, kterou jsem nedávno přečetl potřetí.

Na jakou další knihu od Jiřího Žáčka se mohou čtenáři těšit?

Brzy po vydání sbírky Kdo učí ptáky zpívat na začátku října by měla vyjít kniha mých veršovaných pohádek, jmenuje se Nůše plná pohádek poskládaných do řádek a ilustrovala ji Veronika Balcarová. A ještě v listopadu se u knihkupců objeví rozšířená reedice dlouho rozebrané knihy Co oči nevidí, která vznikla jako profilový výbor ze všech mých básnických sbírek, nyní doplněný o básně z posledních knížek. A dál se uvidí.

V listopadu oslavíte 75. narozeniny. Před pěti lety jste slavil na palubě lodi Bohemia, co plánujete letos?

Mejdan s přáteli na lodi Bohemia byl prima, aspoň podle fotek. Letos neplánuji nic, letos plánují epidemiologové. Ale bylo by fajn najmout si loď s optimistickým jménem Bonaventura a vzít to rovnou na moře, nejlépe na Ostrov splněných přání, kde bych se konečně mohl věnovat lenošení.

(2020)