Jiří Žáček 

autorské stránky

Jedině idioti
se nikdy nemýlí.
Normální člověk se mýlí
stokrát denně.

Rozhovory

Vymýšlet zábavné nesmysly se dá tramvaji i v raketoplánu

Aprílová škola je první a zřejmě i nejznámější dětská knížka, kterou napsal Jiří Žáček (75). Je také jeho nejoblíbenější. A v rozhovoru pro magazín Knihkupec říká proč. Aktuálně má rozepsané praštěné pohádky o dvou holčičkách. “Děda Toník by mě jistě pochválil a zcela určitě by mi držel palec,” vzpomíná na důležitou postavu svého dětství muž, který je sám dědečkem už dospělých vnoučat, a bavilo by ho být knihovníkem na zaoceánském parníku.

Co vás kdysi přimělo, abyste se svou tvorbou zaměřil i na děti?

Co jiného než vlastní děti. Kdybych neměl dceru a syna, pravděpodobně bych pro děti vůbec nepsal. Ale co člověk ví.

Přesto, děti má kde kdo, ale ne každý jim píše.

První impuls byl ten, že děti po mně chtěly, abych jim četl dlouhatánské pohádky, což bylo vyčerpávající, a tak jsem jim raději vymýšlel říkanky.

Co je důležité při tvorbě pro děti?

Že se nemají nudit, ale bavit, hrát si a smát se. Myslím, že nejprotivnější dětem připadá mravokárné poučování, aspoň tak jsem to v dětském věku cítil sám. Naopak nejvíc je baví hravost, zvlášť když se mohou hry zúčastnit samy, a samozřejmě humor. Když chci psát pro děti, musím se u počítače změnit v dítě. Což je pro mě v pětasedmdesáti přece jen těžší než ve třiceti.

Jaký je váš recept na proměnu v dítě?

To je tajné, nemůžu autorská tajemství prozrazovat konkurenci. Ale popravdě ono stačí dívat se na svět s úžasem – třeba svět přírody je tak fascinující, že bych musel žít tisíc let, abych všemu porozuměl.

A kde je naopak hranice, za kterou by už autor knížek pro děti neměl zabrousit?

To je asi individuální, případ od případu. Já bych asi pro děti neuměl psát o smrti. Smekám před autory, kteří to umějí.

Jakou první knihu si vybavíte ze svého dětství?

Je to především čtyřdílný Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách od Plicky a Volfa (svazky nazvané Jaro, Léto, Podzim a Zima shromažďují rozsáhlou zásobu lidové slovesnosti – koledy, říkanky a písničky seřazené podle příležitostí, pozn.red.). Nejvíc mě na ní zaujaly magické, poetické a občas strašidelné ilustrace Karla Svolinského. Tuhle knihu jsem ale nečetl, tu mi četli rodiče, byl jsem ještě malý.

Vaše knihy mám spojené s ilustracemi Adolfa Borna. Nakolik je pro vás důležitý obrazový doprovod?

Dětské knížky by měly mít co nejlepší ilustrace, aby se čtenářská fantazie měla od čeho odpíchnout, ale mám rád ilustrace i v knihách pro dospělé. A ty Bornovy patří k mým nejmilejším.

Jako první jste napsal Aprílovou školu, která vyšla poprvé roku 1978. Jak jste navázal spolupráci zrovna s Adolfem Bornem?

Ta knížka vznikala v 70. letech při mých hrách s dětmi. Když mě napadlo udělat z říkanek knížku, rukopis jsem drze poslal Adolfu Bornovi s dotazem, zda by neměl chuť to ilustrovat. Odpověděl, že ano, a tak začalo naše pracovní přátelství, jehož výsledkem je sedmnáct společných knih.

Která je vaše nejoblíbenější?

Právě Aprílová škola, poněvadž jsem ji v 70. letech psal se svými dětmi. Totiž psal jsem ji já, ale vymýšleli jsme všichni, občas i manželka.

Kde jste tvořili rádi?

Vymýšlet zábavné nesmysly se dá všude, doma i při jízdě v autě nebo v tramvaji. Určitě i v raketoplánu.

Vidíte v dnešní době nějakého svého nového “Adolfa Borna”?

Výtečných ilustrátorů je mnoho. V poslední době spolupracuji třeba s Vlastou Baránkovou nebo Veronikou Balcarovou, ale Born byl jen jeden.

Rodiče v diskuzích na internetu oceňují, že vaše básně zvednou náladu a snadno se pamatují. A často na ně sami mají hezké vzpomínky z dětství. Když zavzpomínáte na svá klukovská léta, co jste četl? Oslovoval vás Verne, May, Štorch nebo Foglar?

Verneovky jsem přečetl skoro všecky, ale chápu, že dnešním dětem připadají zdlouhavé a nudné. Verne totiž do dobrodružných příběhů vkládal naučné pasáže o tom, jak věci fungují, jak se co vyrábí, zkrátka to, co si dnešní děti lehce najdou na internetu. Štorchovy exkurze do dávné historie mě také bavily, mayovky už tolik ne, a Foglar se mi dostal do ruky moc pozdě. Zato knihy Jacka Londona můžu číst i dnes. Samozřejmě k mým nejmilejším knihám patří Dumasovi Tři mušketýři a Hrabě Monte Christo. Stejně jako Kiplingovy Knihy džunglí.

Vznikala už někde v té době vaše vášeň pro hru se slovy?

Řekl bych, že s vášněmi i averzemi se už rodíme. Nejspíš jsem hravost po někom zdědil. Asi po dědovi Toníkovi, který si pro mě vymýšlel praštěné pohádky.

Vybaví se vám nějaká?

Ne, tak dobrou paměť nemám, to bych si musel vymýšlet. Vím jen, že jsem v těch pohádkách vystupoval i já. Být pohádkovým hrdinou by se jistě líbilo všem dětem.

Co teď máte rozepsaného?

Pohádky o dvou malých holčičkách, takové trochu praštěné. Třeba o dveřích, které se polepšily, o telefonu, který si šlapal na jazyk, nebo jak si slunečníky vyletěly do světa.

Ve vaší tvorbě zjevně stále žije duch dědy Toníka. Co by vám asi řekl?

Děda Toník by mě jistě pochválil a zcela určitě by mi držel palec. Byl to prima kamarád.

A vašim vnoučatům se pod stromečkem objevovaly knížky od jejich dědečka?

Samozřejmě jim dávám všecky své knížky, dnes už ty dospělácké, však obě mé vnučky už jsou dospělé. Ani vnuk, který je ještě v dorosteneckém věku, už dětské knihy nečte. Když si člověk v útlém věku sám přečte Saint-Exupéryho Malého prince, je poněkud atypický čtenář. Hlavní je, aby děti četly, cokoliv – podle důkladného amerického průzkumu četbu knih nic nenahradí, ani filmy, ani televize, ani video. Prostě - kdo nečte, pracuje na svém životním neúspěchu.

Dá se na dětech podle výběru knih v útlém věku předem odhadnout, jaké žánry budou preferovat v dospělosti?

To si netroufám hádat – ale hlavně ať nepřestanou číst.

Políbí vás někdy při psaní múza nebo vás líbá pokaždé?

Teď jsem se nějak zasekl, budu muset múzám trochu prohnat perka. Jsem ale spíše spontánní typ než důmyslný plánovač. Jsem přesvědčen, že nebásní básníci, nýbrž naše mateřština, a já se snažím jí v tom nebránit. Nejúžasnější inspirací je samozřejmě láska, ale dostatek inspirace je všude kolem nás, dokonce i v novinách.

V dnešních novinách? Pro děti?

V novinách nacházím inspiraci hlavně pro epigramy nebo parodie, ale ty pro děti nejsou, lepší je pro ně svět přírody.

Jste také autorem učebnic. Jakých změn si všímáte během let, kdy se věnujete jejich tvorbě?

Na výzvu nakladatelství Alter jsem napsal první polistopadový slabikář, který vyšel v roce 1992 a získal několik cen, pokračování slabikáře Moje první čítanka a do třetice Malého čtenáře, a ještě jsem uspořádal pár čítanek pro Fortunu. Občas se mi do ruky dostaly učebnice mých vnoučat, a tak mohu říci, že závidím dnešním dětem - kdybych se já v 50. letech učil z takových knih, určitě bych byl chytřejší než jsem.

Když se řekne knihkupec, což je i název časopisu, ale zároveň hezké složené slovo, co vás k němu napadne?

Je to krásná profese – kdybych se neživil psaním knih, chtěl bych je prodávat, nebo půjčovat v knihovně. Ideální by bylo dělat knihovníka na velikém parníku, abych přitom procestoval svět. Ale ne na Titaniku!

Jste sběratelem i tvůrcem aforismů. Jaký vás napadne na závěr?

Což třeba: Nedělejte z teorií terorie!

(Jan David, knihkupec.net, 25.7.2021)

Navigace

Tiráž

© 2004 Jiří Žáček • na stránkách jsou použity obrázky Adolfa Borna, Jiřího Slívy, Zdenka Seydla, Lucie Dvořákové, Jiřího Žáčka, Aloise Mikulky, Jiřího Jiráska a dalších autorů z knížek Jiřího Žáčka • webdesign © 2004 AVAS s.r.o. • správce stránek Vít Novák • Uvedená práce, jejímž autorem je Jiří Žáček, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.