Jiří Žáček 

Rozhovory

Jiří Žáček: Život píše nejen romány, ale i absurdní anekdoty

Nevím, jestli je Jiří Žáček pořád ještě nejprodávanějším českým básníkem (už kdysi dávno se počet prodaných kusů jeho knih blížil ke třem milionům). Určitě je ale jedním z nejhravějších. A nejhranějších, protože jeho verše zhudebňují muzikanti jako na běžícím páse. Naposledy Michal Prokop, který na svém aktuálním CD Mohlo by to bejt nebe... zpívá Žáčkův text Má vlast. Opsal tím oblouk až k legendárnímu elpíčku Kolej Yesterday z roku 1984 s Žáčkovými zlidovělými „Funebráky“ (správně Blues o spolykaných slovech). V těchto dnech zase vychází nová deska Slávka Janouška Učitel ŽÁČKOVI / ŽÁČEK učiteli. Na ní najdeme dvaadvacet básníkových textů. Autor nesmrtelného slabikáře, ale i Rýmů pro kočku a pod psa, Krysáků a jiných vylomenin přečkal všechno možné – včetně rakoviny, jež ho připravila o hlas, ale naštěstí ne o schopnost psát. Nyní tento pětasedmdesátník slaví pozdní comeback.

Jméno Jiří Žáček se letos opět skloňuje v souvislosti s hudbou. Po mnoha letech se k vaší poetice vrátil rocker Michal Prokop a písničkář Slávek Janoušek z vašich textů sestavil rovnou celé album. Překvapilo vás, že mají čeští zpěváci pořád zájem o to, co píšete?

Každý rok mě žádá o souhlas se zhudebněním mých básní řada muzikantů. Většinou jsou to básničky pro děti. Ale žádná z nich není ani zdaleka tak úspěšná jako Blues o spolykaných slovech Michala Prokopa. Takže mě to nepřekvapilo, ale potěšilo.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšel z rádia písničku se svým textem?

To už si bohužel nevybavím. Nejsem svůj oblíbený autor, tak si spíš pamatuju jiné věci.

Hudebnost byla ve vašich verších odjakživa. Kde se tam vzala? Tipnu si: co třeba Semafor?

A přece mé první básničky byly psané volným veršem a podobaly se spíš aforismům než písničkám. Se Semaforem jste se trefil. Patřím k prvním nadšeným návštěvníkům Semaforu a Jiřího Suchého považuju za svého učitele. A tenkrát jsem se zasekl – nějaký krasoduch se tehdy nechal slyšet, že současná poezie (ani ta pro děti) rozhodně nemůže být rýmovaná, strofická, písňová. A já jsem si řekl: To si piš, že může.

Osobně dáváte přednost kterému hudebnímu stylu?

Mám rád klasická blues, celou oblast folku – a také ticho. Dnes se všude prosazuje kravál, randál, detonace, téměř se nedá najít kavárna ani obchod, kde si lidé mohou promluvit. Já, jako člověk bez hlasivek, jsem bez šance cokoli říct. Ale ono to platí i na venkově. Když přijedu na chalupu, sousedé startují sekačky, pily, cirkulárky, traktůrky. Musím pochválit ptáky z naší zahrady, že dovedou ty mašiny překřičet.

Pouštíte si nahrávky při psaní?

Když jsem psával texty na muziku, pouštěl jsem si nahrávky do zblbnutí, a někdy jsem uspěl. Ne vždycky. Pro autora textu je samozřejmě jednodušší, když muzikant zhudební hotový text. Někdy ho ovšem skvělá hudba vyhecuje k textu, který by bez muziky nikdy nenapsal.

Možná, že přicházíte znovu do módy. Pozoruji to při debatách s mladšími autory, kteří, když je řeč o humoru v poezii, často zmiňují vaše jméno. Máte mezi novou generací básníků přátele, a sledujete naopak vy je?

Obávám se, že nestíhám sledovat vše, co bych rád. Mám samozřejmě pár spřátelených básníků mladší generace, nejznámější z nich je Radek Malý. Všem držím palec, nejsme konkurenti, ale kolegové.

V osmdesátých letech jste byl takzvaně oficiální autor, což vám v očích mnohých uškodilo. Jak je vůbec možné, že tehdejšímu režimu nevadil někdo, kdo si dělal ze všeho legraci?

Já jsem si nedělal ze všeho legraci, vydal jsem čtyři sbírky vážné lyriky. A teprve pak jsem si řekl, že ta současná poezie je na můj vkus smrtelně vážná, a vytáhl jsem ze šuplíku legrácky psané pro odreagování. Asi v sobě mám nějaký humoristický gen po tátovi, který byl vášnivým vypravěčem anekdot a místo pohádek nám dětem předčítal Havlíčka Borovského a také Švejka. Sbírka Okurková sezóna vyšla tuším roku 1981 a nebýt básníka Josefa Šimona, který byl redaktorem nakladatelství Práce, nikdy by nevyšla. A čtenáře to chytlo. Jenže ty srandičky pohoršily jednoho soudruha z všemocného Ústředního výboru KSČ, a ten mi vyhlásil vendetu. Nicméně, jak mi Pepík Šimon vysvětlil, na ÚV bylo několik rozhádaných partiček, a když člověk naštval jednu, ty druhé ho najust podržely. Bůh ví, jak to bylo skutečně. Ale když Národní divadlo uvedlo v roce 1989 mou komedii Ptákoviny podle Aristofana, kterou diváci vnímali jako parodii reálného socialismu, soudruzi se sjednotili a uhodili na vedení divadla, že musí Ptákoviny stáhnout z programu. Soubor s dramaturgem Milanem Lukešem v čele to odmítl. Ironická pointa je taková, že měsíc po sametové revoluci bylo provozování Ptákovin zrušeno, údajně proto, že je diváci vnímají jako parodii demokracie. Ano, život píše nejen romány, ale i absurdní anekdoty.

V čase, kdy se na vaše sbírky stály fronty, si vás v dobrém slova smyslu přivlastnili studenti. S gustem vás citovali hlavně vysokoškoláci, spolu s Jiřím Oulíkem a ještě pár dalšími autory jste byl takovým hitmakerem pro mladé. Vnímal jste to a dělalo vám to dobře?

Studenti jsou čtenářská elita a koho čtou, ten je rád. Dvě úspěšné satirické sbírky tehdy vydal Jan Rejžek, který později vyměnil básnické múzy za ježibaby literární kritiky. Zajímalo by mě, jaké básně by psal dnes, kdyby pokračoval.

Asi se vám muselo mockrát přihodit, že jste ve společnosti zaslechl svůj vlastní epigram. A pak jste vešel do hospody a tam parta kluků hrála „Funebráky“... Je fajn být zlidovělým autorem, nebo jste měl chuť poklepat jim na rameno a říct: To jsem já?

Zamlada každému psavci lichotí „být čten a pochválen“. Dnes je mi bližší představa zlidovělého autora. Vždyť ty nejkrásnější texty lidových písní nás berou za srdce, aniž známe autorovo jméno.

Mimochodem, když je řeč o hospodě a když jste zmínil Švejka, připomenu vám, co jste o něm napsal: „Švejk de la Mancha kráčí světem s laskavou tváří debila a vchází do snů našim dětem. Božíčku, jaká idyla!“ Vy asi tu českou pivní kulturu moc nemusíte.

Jsem pokorný kavárenský povaleč, ale s Haškem bych rozhodně na pivo do hospody šel. Nevadí mi ani pivo, ani hospoda, vadí mi blbci, a ti jsou v hospodě i v kavárně, v parlamentu a senátu, ve vládě i v Akademii věd. A jsou, jak jinak, taky mezi umělci. Konečně, každý máme v sobě aspoň kousek Švejka.

Ještě jednou si dovolím vás citovat: „Až se idioti spojí s imbecily, zažijeme, co jsme ještě nezažili.“ Nemyslíte, že ta doba už přišla?

Zažil jsem to před pár lety, když na facebooku vypukla veliká ostrostřelba na mou básničku K čemu jsou holky na světě. Kdybych napsal, že z holek mají být služky, otrokyně, alkoholičky nebo feťačky, nebyl by se strhl takový povyk jako po slovech: „Aby z nich byly maminky...“ Přitom ta básnička ze slabikáře byla určena malým holčičkám, pro které je maminka nejmilovanější bytost na světě. Nenabádal jsem nikoho, že má rezignovat na profesní kariéru, nebo na možnost být bezdětná. Diskuze o „mamince“ se nakonec rozšířila i do novin a časopisů a myslím, že ti „protimaminkovští“ fanatici to projeli. Ale protože blbci jsou nesmrtelní, počítám, že básničku při vhodné příležitosti vytáhnou znovu a nedají pokoj, dokud nespáchám harakiri plnicím perem.

Vašimi literárními devízami jsou srozumitelnost, zkratka a zdánlivá jednoduchost, které se ovšem dociluje velmi těžce. Také se s texty moříte, škrtáte v nich a týdny pilujete přesné formulace?

Jakmile se s textem začnu mořit a zkouším pátou nebo desátou verzi, je lepší všecko vyhodit do koše a začít z úplně jiného konce. Mám zkušenost, že nejlepší text se píše sám, bez tvůrčích muk – každé předělávání ho zbavuje šťávy, espritu, emocí. Jak říká jeden kolega, někdo mu to diktuje shůry a on je pouhý zapisovatel. Já spíš věřím, že čeština básní sama, jen jí to nesmíme příliš kazit.

Snažíte se, aby vám poezie ze života nezmizela? Zajdete si na vínko, děláte si atmosféru?

Zajít si na vínko, to je pro muže v mém věku spíš otázka zdraví než čeho jiného. Někteří vrstevníci už mají zakázanou nejen whisku a slivovici, ale i víno. A jiní jsou po dvou deckách na šrot. Éru mejdanů mám za sebou, přesto si rád na víno s kamarády zajdu, ovšem spíš kvůli těm kamarádům. Jak říká Kundera, jediný skutečný luxus je přátelství. Ale na žernosecké si klidně zajdu i sám. Zapřisáhlým abstinentům, kteří nás varují, že alkohol zabíjí, mohu vzkázat, že i abstinence zabíjí, všechno zabíjí, ctnosti i neřesti, zvyky i zlozvyky, lásky i nelásky. Život prostě vždycky končí smrtí. Ale umírat předčasně a v bolestech je kruté, už kvůli těm, co nás mají rádi.

„Lidé jsou různí. Jsou i tací, kteří se dosud živí prací.“ To jste napsal v roce 1984 ve své (dnes už kultovní) sbírečce Rýmy pro kočku. Jak se tedy mohl uživit básník v Československu let osmdesátých – a jak se živí dnes?

Prací, tedy psaním. Nebavilo by mě pobírat rentu a nic nedělat. A když už dělat, pak to, co mě baví. Živit se tím, co mě nebaví, by pro mě byly galeje. To asi pro každého. V osmdesátých letech jsem měl díky knihám pro děti slušné náklady, jedna knížka v Klubu dětských čtenářů dokonce dosáhla nákladu 90 tisíc výtisků, takže jsem už tenkrát mířil na volnou nohu, ale důvod ke stížnostem nemám ani dnes. Věřím, že bych dokázal vyjít jen s důchodem. A když si něco vypíšu, mám na benzín do auta, pojištění a údržbu chalupy. Ba i na víno a na knížky.

Jako autor dětských knížek jste se dostal pod kůži několika generacím malých čtenářů. K takové práci musí člověk zaujmout postoj, vlastně spíš lidský než jakýkoli jiný. Co by v dětské poezii mělo a nemělo být?

Děti nesnášejí mravoučné poučování, karatelství ani kazatelství. A rády se smějí. Poučování mají dost ve škole, kárání si užijí při rodičovské výchově, takže na básníka zbývá děti rozesmát. A pokud jim chci říct něco důležitého, třeba že lhát a krást se nemá, že každý je svého štěstí strůjce a že je fajn mít někoho rád, je lepší jim to sdělit jakoby mimochodem, spíš jim jen napovědět, ony si na to přijdou samy, a o to víc je to těší. Ale možná mají jiní autoři jinou zkušenost, bližší jejich nátuře.

Existují naneštěstí i vážnější témata, jimž se leckdo instinktivně brání. Vás potkala těžká nemoc, vaše žena na tutéž chorobu zemřela. Pomáhala vám v těch chvílích poezie, nebo už jste cítil tak velkou tíhu, že jste o tom zkrátka psát neuměl a nechtěl?

Pro děti bych o smrti psát nedokázal, ale s odchodem ženy Evy jsem se nějak vyrovnat musel. Několik básní na to téma je ve sbírce Kdo učí ptáky zpívat, která vyšla loni. Když s někým prožijete 44 let a překonáte všemožné krize středního věku, je to váš nejlepší přítel – a s tím se ani rozloučit nejde. Dodnes se mi o Evě zdává, jako že je živá, moje podvědomí odmítá akceptovat, že už je na onom světě. Budu jí muset vzkázat, ať mi tam drží místo.

Dostal jste darem jihočeské dětství. Stříbropěnná Otava, strakonický hrad, kde je dnes ten úžasný sklepní antikvariát. A ke všemu si představuju, jak píšete na břehu řeky holkám první veršíky.

S těmi básničkami pro holky nejste daleko od pravdy. Chodíval jsem na strakonické Podskalí na výšlapy, a při nich mě občas napadaly lyrické nesmysly. Ale také jsem tam chodíval s kamarády na pivo do báječné výletní restaurace, která už bohužel nestojí. Kousek od ní, na břehu řeky, jsem díky svému sportovnímu mládí hrával basket, volejbal a nohejbal. Od těch dob je Otava moje Seina, Mississippi i Amazonka. Zamlada jsem rád z domova utíkal, dnes cítím, že když vjedu do Jihočeského kraje, jsem jako ten roztomilý filmový E. T., který tak strašně moc toužil „do-mů“. Není to legrační, když jsem už čtyři desetiletí doma v Praze?

V posledních letech trávíte spoustu času v Jizerských horách. Mluvíte o nich jako o našich nejkrásnějších (vele)horách, s čímž naprosto souhlasím. Ale čím to je, že na nás tak působí?

Sám nevím, jako Jihočech bych měl fandit Šumavě, jenomže ta mi připadá moc ponurá. Jizerky jsou takové veselé hory, kam se lidé jezdí vydovádět. A přitom když už někde havaruje letadlo, bývá to v Jizerkách. To se stává skutečně jen ve velehorách.

Vraťme se ještě k básničkám. Prý jste na ně sbalil i svou paní. A já myslel, že se to jen tak říká...

Jasně že básničky by nestačily, ale ony jsou ten bonus, který ženy dojímá. A také je to signál, že ten chlap není bábovka ani poseroutka, protože psát básničky pro holky, to chce kuráž. Člověk riskuje, že se zesměšní. To už je skoro takový důkaz lásky, jako se o svou lásku poprat s konkurentem. Anebo se už dnes takové romantické úlety v civilizovaných zemích nestávají?

Na svém webu, tam, kde je prostor pro curriculum vitae, píšete: „Neměl by náš životopis uvádět i naše lásky a nelásky, naše přátele i odpůrce, naše koníčky a náruživosti, touhy a sny, zvyky a zlozvyky, šťastné náhody a trapné omyly?“ Tak tedy závěrem: povězte mi o svých koníčcích, zlozvycích a touhách.

To se mě ptáte trochu pozdě, dnes už mám jen jeden zlozvyk a jeden koníček, a tím je psaní. A jedinou touhu: zblbnout co nejpozději. Přátelům radím: „Přestěhujte se do domu bez výtahu, nejlíp až pod střechu. Až vám u dveří zazvoní dr. Alzheimmer, skopněte ho dolů ze schodů. On už si rozmyslí, jestli se mu chce ještě jednou šplhat se pěšky do desátého poschodí!“

(Michal Bystrov, denik.cz, 8.8.2021)