Jiří Žáček 

Rozhovory

Rozhovor s Jiřím Žáčkem o životě a poezii

V básních, které nyní píše, jako by bylo vedle sebe v hmatatelné jednotě vše, z čeho se skládá básník Jiří Žáček: poezie jako rozumová zkratka, metafora jako kubistický ornament, smysl veršů jako humor a úsměv jako jejich poslání, sloky jako hořící pochodeň, hasnoucí v melancholii a léčivém tichu lesa. Máme v tom hledat nadhled, pointu, krásu, štěstí, logiku, sdílení čisté poezie? Na to jsme se básníka zeptali v tomto rozhovoru.

Právě vyšla vaše nová básnická kniha Život je krátký. V jejím názvu může být i něco pozitivního, protože co rychle uteče, na to rádi vzpomínáme. Ale není to v rozporu s tím, co od života ještě očekáváme?

Kdo říká, že je život krátký, ten vlastně říká: Škoda, že je život krátký. Čili je rád, že je naživu, a rozhodně si nechce hodit mašli. Zato ten, kdo řekne, že život je dlouhý, je zjevně nešťastný, zklamaný, zděšený. Kvalita života je relativní a nebývá přímo úměrná jeho délce. V dětství a mládí o krátkosti života zpravidla nepřemýšlíme, poněvadž máme pocit, že jsme nesmrtelní. V mém věku si to už myslet nemohu, ale také bych se nerad příliš trápil tím, co už nestihnu. Zároveň nechci příliš zvolňovat tempo, takzvaně „užívat si důchodu“, lenošit tělem i duchem, poněvadž vidím, jak rychle chátrají ti, co si důchodu užívají. Doktor Alzheimer má rád lenochy a flákače.

Co byste chtěl dělat vy, kdybyste nepsal poezii?

Bavily by mě ekologické aktivity, jaké vídám například v televizním pořadu Nedej se, a také ochrana a obrana ohrožených druhů zvířat, i když je to jako každý boj s lidskou blbostí beznadějná donkichotiáda. A bavila by mě i praxe vodohospodářského inženýra, před kterou jsem před lety uprchl k literatuře. Že bych konečně zmoudřel?

Napsal jste mnoho vtipných a chytrých aforismů a spoustu nádherných básní – radostných, milostných, ironických i zádumčivých. Dáváte při psaní poezie přednost rozumu, nebo citu? A co je podle vás blíž pravdě?

O tom nepřemýšlím. Rád bych užíval rozumu v rozumné míře, když už jsem homo sapiens, ale sebestřední rozumáři jsou mi protivní stejně jako magoři nezvládající své emoce. Snažím se být empatický, i když racionálně se to asi ovlivnit nedá; komu není shůry dáno, ten se může snažit jak chce a nebude ani empatický, ani rozumný.

Dnešní člověk vidí za život tolik věcí, až je to neuvěřitelné. Myslíte si, že je schopen si všechno pamatovat a dokonce o tom přemýšlet? A jak to máte vy?

To je otázka pro neurology, ale předpokládám, že člověk si všecko ukládá do paměti, přičemž vytřídí důležité zážitky a myšlenky a uloží si je někde „navrch“, aby byly rychle k použití. Vše ostatní šoupne do archivu, především vzpomínky vytěsněné. Mozek je starý podvodník, ale má nás rád a snaží se nás chránit. Při vyšetřování zločinů se ukazuje, jak třeba výpovědi svědků jednoho a téhož činu mohou být odlišné, ba protichůdné. Proto došlo v dějinách soudnictví k tolika justičním omylům a popravám nevinných. I já mám spoustu vytěsněných vzpomínek a na stará kolena se mi začínají připomínat. Při probouzení, kdy mozek ještě nemá myšlení pod kontrolou. Píšu o tom v básni: „Každý den ráno v pět mě ochromí / mé černé svědomí. / Nic po mně vlastně nežádá, / jen připomíná, kdy jsem zalhal, / co jsem zpackal, / jak jsem zhřešil nedůvěrou, / žárlivostí, / pohrdáním, / kdy jsem zradil sebe sama / i své nejbližší…“ Ty, co hrdě prohlašují, že jsou sami se sebou spokojeni a nikdy se nedopustili ničeho špatného a nečestného, podezírám ze špatné paměti nebo ze lhaní.

Kam v dnešním labyrintu světa může člověka zavést myšlenka – na scestí, na rozcestí, do ráje nebo do pekla? Jsou ještě myšlenky produktem rozumu?

Dobrá otázka. Asi záleží na tom, v čí hlavě se ta myšlenka vylíhne a kdo ji vyšle do světa. Jsou všechny myšlenky zločince zločinné? A myšlenky filozofa všechny moudré? A myšlenky milující maminky všechny láskyplné? Svět je cirkus plný exotické zvěře, kde jsou všechny pravdy a lži a lásky a podrazy a nenávisti a pudy pomíchané a vyzná se v tom jen Pánbůh, který neexistuje. Nebo ano? Zmatek nám v tom ještě udělá umělá inteligence.

Existuje ještě něco, co by vás mohlo v životě překvapit, i když možná tušíte, co by to mohlo být.

Když člověk ví, že světu vládnou psychopati, pak ho může překvapit už jen vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Což říkám zcela pragmaticky, bez ironie i bez mravního rozhořčení.

Jak to máte se štěstím? Vnímáte ho pořád stejně, jako když jste byl mladý?

Já mám pocit, že mám celý život štěstí, i přesto, že mě zkusila zlikvidovat rakovina, i přes smrt manželky, i přes banální zdravotní trable. Téměř celý život jsem se zabýval tím, co mě baví, mám spoustu dobrých přátel, prima děti a vnoučata, nemám žádný důvod ke stížnostem.

Jste rád, že jste se narodil jako kluk?

Jsem z generace, kdy to ženy měly těžší ve školách, v pracovním procesu i v osobním životě. Dnes už je to možná naopak, jako by si to Pánbůh za dlouhá staletí patriarchátu chtěl u žen vyžehlit. Ale raději to vezmu s nadhledem: Jsem rád, že mohu přemýšlet a snít o tak půvabných, něžných a empatických bytostech, jako jsou ženy, kdežto kdybych byl žena, musel bych od rána do večera přemýšlet a snít o primitivních, neotesaných a sebestředných bytostech, jako jsou muži.

Živá poezie, jako je ta vaše, bývá aktuální a u vás navíc působí jako něco samozřejmého. Jak se vyrovnáváte s tím, co vás obklopuje a co prožíváte?

Se vším, co mě obklopuje, se vyrovnávám těžko, proto o tom píšu, abych si to či ono ujasnil. Ani stárnout jsem se příliš nenaučil. Kdo je se vším vyrovnaný, ten nepotřebuje psát poezii. Takový šťastlivec si může sednout pod strom jako Buddha a o světě už jen meditovat. Ale to by mě nebavilo.

Vaše dvě nejnovější básnické sbírky Kdo učí ptáky zpívat a Život je krátký doprovodil malíř a grafik Josef Velčovský. Čím je pro vás přitažlivý a jak vzniká očividné pouto mezi verši a ilustracemi?

Kdybych byl výtvarník, chtěl bych umět kreslit a malovat jako Josef. Líbí se mi jeho lehce bohémská nátura a také se mi líbí ženy a dívky z jeho obrazů.

Z doslechu víme, že chystáte k vydání knihu svých překladů světové poezie. Přebásnění z cizího jazyka do mateřštiny je vždycky unikátní a máme v tom v Čechách velkou tradici – od Sládka a Vrchlického přes Nezvala až k velkým básníkům posledních desetiletí. Můžete o tom něco prozradit čtenářům?

Několikrát jsem se připletl k překládání jako nakladatelský redaktor. Překladatelů poezie není tak moc, aspoň těch dobrých, a tak jsme v Klubu přátel poezie často využili české básníky, kteří třeba neumějí estonsky nebo maďarsky nebo chorvatsky nebo mongolsky, ale když dostanou k ruce jazykového experta, který je zasvětí do textu i kontextu, umějí napsat báseň na zadané téma lépe než ten jazykový expert. Tak jsem se k překládání dostal i já. Ale neberu ty překlady jako nějaký „vedlejšák“, pro mě to je součást mé básnické tvorby. Koneckonců, ať už jsem byl navlečený do kostýmu toho nebo onoho cizokrajného autora, vždycky jsem pod tím převlekem byl já.

Děkujeme za rozhovor.

(Jiří Korejčík)