Jiří Žáček 

Rozhovory

Jiří Žáček: Jsem inženýr, který píše básně

Básník, dramatik, spisovatel a překladatel Jiří Žáček oslavil 6. října osmdesáté narozeniny. Jeden z nejčtenějších současných básníků dosud vydal šestnáct knih básní pro děti a více než dvacet básnických sbírek. Je i autorem divadelních a televizních pohádek, hry Ptákoviny podle Aristofana, uvedenou pražským Národním divadlem, a cirkusového muzikálu Pinokio. Ve své tvorbě spojil satirickou pichlavost epigramů s milostnou lyrikou. K jeho životnímu jubileu se chystají koncerty, výstavy i vydání knížky 80 / Jiří Žáček, do níž přispěli přední čeští autoři i interpreti.

Vnímáte osmdesátku jako věk zmoudření?

Tak to vůbec ne. Já jsem ale nikdy ani zmoudřet nechtěl. Oni to ti moudří mají v životě horší. Mně by stačilo, kdyby člověk s věkem zapomněl na věci, na které by bylo lepší zapomenout. Ale to se neděje. Občas mívám takové vyčítací sny, kdy mě trápí špatné svědomí. Ale to je možná dobře. Ony se mi nezdají zas až tak často.

Není už samotné psaní básní účtování se špatným svědomím?

Souhlasím, aspoň u mě to tak je. A kromě účtování se svědomím je to i dobrý mozkový trénink. Dokud nám mozek funguje, tak je to v pořádku. Až přestane, je čas skočit do hrobu.

Jak si to konkrétně představujete?

Chtěl bych, aby moji potomci vysypali můj popel do řeky a já bych pěkně doplul až do moře. Z moře jsme kdysi vylezli, naši předkové byly ryby. Jenže moji potomci umístili urnu s ostatky mé ženy Evy na břevnovském hřbitově, takže tipuji, že tam skončím i já. No, taky je tam hezky, koncertuje tam ptactvo nebeské.

Vy jste ale v jednom svém textu zapochyboval o tom, jestli jsme z toho moře měli vůbec vylézat.

To je pravda, ale byl to spíš jen bonmot. Jsem smířený s tím, že jsem suchozemec, ale tak trochu závidím delfínům, kosatkám a velrybám, kteří jsou savci jako my, svobodný život v oceánech. Fascinuje mě, že nic nepotřebují, ani domy, ani auta, ani postele, ani televizory, ani mobily, ani zbraně, ani vládu, ani policii, ani armády, dokonce ani šaty.

Pojďme k veselejším tématům. Jak se z člověka stane básník?

To já nevím, já se jako básník necítím. Považuju se za inženýra, který píše básně. Nejsem jako básník nastavený, možná proto, že jsem nestudoval gympl, ale stavební průmyslovku, kde nás naučili myslet technicky.

Přesné myšlení ale nemusí být básníkovi na závadu. Zvláště pak básníkovi, který se v aforismech precizně vyjadřuje ke stavu světa.

To je fakt a já si na to taky nestěžuju. Oni ti básnící absolventi filozofie jsou někdy dost zaměnitelní, zatímco inženýři ne. Aspoň tak se mi to v mládí jevilo.

Jste vystudovaný stavební inženýr, který zběhl k poezii. Stavařina vás nebavila?

Já jsem vystudovaný vodohospodářský inženýr. A voda, to je zázrak, bez něhož by neexistoval žádný život. Tehdy mě to opravdu nebavilo, snad, že to byla povinnost, a když je něco povinnost, tak to je pro mladého člověka otrava. Dneska by mě to vodohospodaření asi bavilo.

Proč jste začal psát básně? Balil jste na ně holky?

To ani ne. Měl jsem opožděnou pubertu, takže jsem místo milostné poezie začal psát epigramy na spolužáky a na kantory do školního časopisu, který se jmenoval odvážně Reformátor. Milostná poezie přišla až později.

Jaký podíl měl na tom, že jste začínal jako satirický glosátor, Karel Havlíček Borovský, kterého vám v dětství četl otec? A jaký doba, ve které jsme žili?

Určitě se na tom podílelo obojí. Zapadalo to do sebe. Karel Havlíček Borovský má na mém psaní velkou zásluhu a už léta si říkám, že si ho musím znovu důkladně přečíst.

Je dobře, že demokratická společnost potřebuje hlídače v podobě Havlíčků a Žáčků?

Je. Doba, která je nebude potřebovat, bude jalová a nudná. My potřebujeme, aby nás něco rušilo z věčného klidu. Jen by tím rušitelem klidu neměly být války. Každopádně určitý neklid člověku nedovolí se flinkat a prospat léta, kdy může k něčemu být. Ona ta nirvána východních filozofií, kdy člověk už po ničem netouží, může být i smrtí ducha. Většina lidí potřebuje k životu podněty, a ne nirvánu.

Co pro vás bylo podnětem ke psaní poezie?

Ženy. A nejen ženy konkrétní, s nimiž jsem se kamarádil nebo je miloval. Každá žena je zajímavá a vzrušující. Já jsem jen dlouho netušil, jak úžasná stvoření ženy jsou. Hormony mi zatemňovaly mozek. Až u svých vnuček, když vyrůstaly od malých holčiček k slečnám, jsem si začal uvědomovat, jak je jejich dětský svět úžasný a bohatý. V jejich jazyku jsem našel spoustu okouzlujících, neznámých a šikovných slovíček.

Je tu pro vás ještě nějaký jiný zdroj inspirace?

Příroda. Já si teď na podzim znovu uvědomuju, jak je krásná a na rozdíl od umění autentická. Písničky, básně, obrazy, to všechno už je přetavené, ale příroda ne, tu si předělávám v sobě sám. V Podolské ulici, kde bydlím, rostou krásné platany. Jejich obrovské listy jsou nádherné. Letos jsem si ještě žádný nesebral, budu to muset napravit.

Co vás drží u psaní poezie?

Dneska už psaní beru hlavně jako boj proti Alzheimerovi. Mohl bych se na psaní vykašlat a spokojit se s tou hromadou básní, vydaných v mých starých knihách, ale přesto radši píšu nové. V příštím roce mi vyjde další sbírka, Moře času.

K vašim narozeninám se chystá na jaře příštího roku velký koncert v Kongresovém centru Praha. Vystoupí na něm Eva Urbanová, Daniel Hůlka, Jarek Nohavica, Helena Vondráčková a další. Těší vás, kolik známých osobností se tam sejde?

To mě samozřejmě těší, ale já na tom osobně nemám žádnou zásluhu.

Jak to že ne? A kdo napsal všechny ty texty, jež na koncertě zazní?

Tak to ano, všechny texty jsou ode mě, ale koncert zorganizovali jiní, především skladatel Karel Mařík, který zhudebnil mé texty na dvojalbu Zpověď. Mě to až překvapuje, kolik mých básní se dočkalo zhudebnění. Je jich asi tisíc. Nejpopulárnější je Blues o spolykaných slovech, které zpíval a pořád zpívá Michal Prokop. To už téměř zlidovělo. A zlidovět je to nejlepší, co si básník může přát.

Potřebuje společnost básníky?

Myslím si, že stále ano. Že se bez poezie neobejde. Důkazem je i to, kolik lidí dnes píše básničky. Ne proto, aby je vydali jako knížku, ale jen pro sebe nebo své přátele. Občas mi někdo své pokusy pošle, abych mu je pochválil. Ta důvěra mě těší. Poezie je potřeba. Já poslední dobou už téměř nic jiného nečtu. Užívám poezii místo léků. Vracím se ke starším autorům, nedávno jsem si znovu přečetl všechny knížky básní Jiřího Šotoly, který byl nejen pozoruhodný básník, ale i prozaik. A taky hromádku knížek Jany Štroblové, která by si za svou poezii zasloužila Nobelovu cenu. Ale vracím se i k dalším autorům, Erbenovi, Hrubínovi, Jiřímu Suchému, novodobým francouzským i starým římským básníkům, ke všem, kteří mě v mém mládí ovlivnili. A i kdyby společnost potřebovala básníky jen proto, aby lidé mluvili přirozenou, inteligentní a vtipnou češtinou, je to víc než dost.

(Radmila Hrdinová, novinky.cz, 23. 11. 2025)