Jiří Žáček 

Pijanské desatoro

Prvý pohár to je dávka zdravia,
ktorou ľudia čokoľvek vždy slávia.
    Keď sa druhý pohár na stole skvie,
    prestaneme myslieť na celý svet.
Potom pozdvihneme pohár tretí,
po ňom do duše nám šťastie vletí.
    Štvrtý pohár iste nie je veľa,
    načerpáme odvahu a elán.
Piate čaše k ústam sa nám sklonia,
nad nami už krúžia nežné loná.
    Čo nám teraz vraví čaša šiesta?
    Laxne pijúcich raz osud strestá.
Keď si vychutnáme čašu siedmu,
vášne si nás do pazúrov vezmú.
    Ôsmy pohár vypijú už len tí,
    ktorí ozaj nie sú abstinenti.
Po deviatom drinku sa s tým ráta,
že už sú si všetci ľudia bratia.
    Desiaty nás pošle do nirvány,
    pime, až kým nepríde svit ranný.
Keby vo vás vyhasínal plameň,
budem piť aj za vás všetkých.
    Amen.

Dopis z Frýdlantu

Na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc česko-německo-polsko-romsky, je spisovatel podobná kuriozita jako dvouhlavé tele. Taková profese připadá domorodcům neuvěřitelná - psát přece umí každý. A že by se tím někdo mohl živit? Podle mého otřískaného jedenáctiletého escorta je navíc zřejmé, že spisovatelské řemeslo nijak zvlášť nevynáší. Tady ovšem nevynáší skoro žádné řemeslo.

Hranice se sice před 20 lety otevřely, ale místo prosperity sem z bývalé NDR prosákla nezaměstnanost, zkrachovalo několik zdejších fabrik a mnoho domorodců se ocitlo v opravdové existenční nejistotě. Například soused pokrývač musí ke svému povolání ještě chovat krávy, aby se jakž takž uživil. Jestli tu něco skutečně prosperuje, pak to jsou herny, kterých je v městečku bezpočet. Kdo v nich utrácí peníze, ví bůh, a jak k nim gambleři přišli, to neví ani bůh, který jinak ví všechno.

Kultura je tu jen onou třešničkou na dortu, nepatřičným luxusem, na který si občané musejí nejprve vydělat. Je tu knihovna (ale děti prý přestávají číst) a kino (ale hraje téměř bez výjimky třetiřadé akční dryjáky, a když výjimečně dávají film, který neuráží, u pokladny se sejdeme tři a jsme šťastní, když se promítá). Čas od času se koná výstava na radnici a párkrát za sezónu koncert na zámku. Nebýt populární Frýdlantské jazzové dílny, která sem na pár prázdninových dní vnese bohémskou atmosféru, člověk zhýčkaný Prahou by mohl říci: typická maloměstská poušť, kde lidem nakonec nezbývá nic jiného než televizní samohana. Zvlášť když letošní velká voda vytopila knihovnu, kino i výstavní síň a Jazzovou dílnu rovnou zrušila.

Srpnová povodeň zatopila centrum Frýdlantu, propasírovala se historickým náměstím vyparáděným novými fasádami a víc než tisícovku obyvatel vyhnala z domovů. Říčka Smědá, která se obvykle dá přejít suchou nohou, předvedla obyvatelům Frýdlantu i sousední Raspenavy, co je tisíciletá voda. A lidé v postižených obcích zase předvedli, že když je nejhůř, umějí si vzájemně pomáhat. Na rozdíl od hasičů a záchranářů naši politikové příliš nebodovali. Před televizními kamerami sehráli vděčné role starostlivých mocnářů a vzápětí odfrčeli, aby o kus dál jiným trosečníkům slíbili pomoc, která dorazí pozdě anebo vůbec. Místní všeumělové naštěstí ovládají kdejaké řemeslo, a kdyby tu přistálo porouchané UFO, dokázali by ho opravit třeba jen kapesním nožem a vlásenkou.

Člověku se vnucuje bonmot, že živelním pohromám se na Frýdlantsku daří lépe než kultuře. Když o tom přemýšlím v jediné zdejší slušné kavárně, kárám se: A proč se tím vlastně zabývám? Nejsem Pánbůh, ani ministr kultury. Já to nevyřeším. Skoro všechna česká města, a nejen ta vzdálená od centra, přestala být kulturně soběstačná. Kdeže jsou staří dobří zapadlí vlastenci! Estrády pražských umělců kočujících po vlastech českých jsou jen obživlé televizní show. Jedině tam, kde si lidé uchovali tvořivost a chuť sdílet ji se svými spoluobčany, kde fungují ochotnické spolky, amatérské kapely, výtvarné a taneční kroužky, případně bratrstva psavců, jedině tam se pěstuje autentická kultura. V takových obcích lidé umějí žít pospolitě. V čase žraločí konkurence je ovšem slovo pospolitost podezřele staromódní…

Po třetím panáku přestávám hloubat. Tak jako si místní lidé umějí poradit s povodňovými škodami, poradí si i s kulturním deficitem. Určitě jsou mezi nimi vášniví čtenáři, někteří možná muzicírují, další třeba hrají vnoučatům loutkové divadlo. Přinejhorším si za kulturou zajedou 25 kilometrů do Liberce nebo Jablonce. A pokud žádnou kulturu nepotřebují, ať si spánembohem zapnou debilizátor. Na lidech samotných záleží, jestli chtějí být pasivními konzumenty „kulturních produktů“, anebo kreativními režiséry vlastních životů.

Jiří Žáček
(Literární noviny 40/2010)